Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 751)

Je sobota, sluníčko pálí, náměstíčkem areálu Městského divadla Brno putují pamětníci. Sestupuji s nimi po schůdcích. Hledám stín listů révy. Zelené střapečky se lesknou tušenými kapičkami naděje.

Stojany s mikrofony, slunce žhne. Klavír klinká, dívčiny s chlapci tklivou šeptají:

A dej mi sílu unésti
všechno co změnit nemám sil

Odvahu abych to nač stačím
na tomto světě pozměnil

A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal

Svitek modlitby stoupá skrze listy vzhůru. Ozvěnou se navrací.

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic

Je to jako krásné zaklínání. Něha zpěvu je střídána mistrovskou recitací veršů a prózy. Poslouchám a hledím vzhůru, do slunce.

      Na železničním mostě dělníci tlukou, tlukou rez
      a píseň padá střemhlav do údolí.
      Tohle je píseň! Za krkem až bolí
      a chlapík, který zpívá,
      zaklesnul se jednou nohou do traverz
      a druhou nepřestává nad propastí kývat.

      Vemte mne, chlapci, s sebou do party,
      tohle je čistá práce pro básníka!
      My také bušíme a otloukáme rez.

      Dovedem odfouknout i hořkou pěnu z piva,
      i s námi vítr zlý
      na tenkém lanku smýkal,
      a místo orchidejí
      svým láskám nosili jsme ze zahrádky bez.

Diváci tleskají. Chápu je, ale potlesky mi vadí. Odmlky bych uměl využít lépe.

       Tak jsem se nad světem trápil,
              až jsem si začal vymýšleti přísloví.

       Jsou dlouhé pravdy a jsou pravdy krátké.

       A nepřijde-li trest hned vzápětí,
              musíš si vinu odžít životem.
       A nikdo neodčiní čin.

       A nikdo nedokáže složit písničku
              pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel.

Kdysi na Provázku jsem zahlédl v oku paní Evy (Tálské) slzu. Po představení Na dávném prosu mi řekla: Ta zástěra na židli, patřívala mé mamince…

       Neboj se ničeho se neboj
       a třeba bylo nejvíc zle
       vždycky se najde někde člověk
       který se vejde na housle

       A na světě jsou krásní dnové
       a bývají i dnové zlí
       nakonec všichni vejdeme se
       do hrobu jako do houslí  

       Housličky housle o dvou strunách
       takové jak je z dětství známe
       s kobylkou luční s petrklíčem
       malinko málo polámané

A zase se zpívá, znějí fejetony, nakukujeme i na pohřeb konfidenta.

        Řekneme: Přece jen nebyl tak zlý
        tolik věcí ho na tomto světě trápilo
        dokonce svědomí
        pracoval v noci děsíval se dne
        a viděl jste
        kterak z jeho tváře utíkali hadi?

Připomenuty jsou hospody dávné i ty mladší, Pavlov je na dohled.

        Vyletěl sokol nad oblaky,
        vynášel se nade všecky vtáky,
        aj, nade všecko stvoření.

Mezi listy révoví prosvítá slunce. Paprsky ozařují spíkra. Jeho ústa mluví a mluví. Snad zná part zpaměti.

         Hle jižní Morava kraj meruněk a vína
         a Janíčka tu v písni zabili
         a u jezírka blízko Podivína
         střevíček bílý víly ztratily

Slunce je velký básník, ale když svítí do očí, oslepuje.

         A najednou jsem v Brně sám
        a mraky letí bůhvíkam

Najednou mám pocit, že jsem zahlédl smutnou tvář Jana Skácela.

         A jsou tu věci které po nás
         nebudou patřit nikomu
         u dveří v síni na hřebíku
         kroužek a klíče od bytu

Mhouřím oči.

       v nepletých zahradách duše
       Ofélie
       s rukama nahýma až po loket
       azalky trhá mezi kopřivami

Asi jsem cvok. Poeta mizí v révoví…

       A spadne hvězda.
       Tenká jako plíšek.
       A voda blízko mostů
       bude stříbrná.

Zbývá chvíle pro vydechnutí. Jsme zváni do hereckého klubu, kde bude odhalena památná židle, na které Mistr Skácel (prý) sedával…

       V té jedné hospodě, a nepozradím, v které,
       je moje srdce křivo vyřezané
       v židličce, která zbyla.

       Spíš v opěradle. Ve dřevěné židli.
       V takové hospodě, kde občas běsi bydlí

       a milenci se o ně opírají.

       O moje srdce. Jednou jsem ho nechal
       v té hospodě, když na sůl nebylo
       a já jsem tenkrát spěchal.

Jako ve snách opouštím betonový dolíček. Bylo to skvostné matiné! Vskutku důstojné připomenutí moravského barda Jana Skácela.

Sluníčko, prevít, stále ještě pálí…

Brno – Komín, 15. 6. 2022 

Městské divadlo Brno – Pocta Janu Skácelovi. Hudebně-poetické matiné z básní a fejetonů velikána (nejen) moravské poezie k 100. výročí jeho narození …a odhalení Skácelovy židle v divadelním klubu MdB. Motto: Básníci básně neskládají, báseň je bez nás, někde zaa je tu dávno, je tu od pradávna,básník báseň nalézá… Výběr textů: Miroslav Ondra a Jan Šotkovský. Hudba, hudební nastudování: Dada Klementová. Inspice: Igor Maršálek. Zvuk: Filip Barák. Účinkovali: Lenka Janíková, Ladislav Kolář, Petr Štěpán, Oldřich Smysl a studenti 1. ročníku DF JAMU, Ateliér muzikálového herectví Petra Štěpána: Romana Horáková, Jiří Hába, Markéta Bílková, Lesana Krausková, Tomáš Pavlica, Natália Ondrejmišková. Klavír: Dada Klementová. Městské divadlo Brno 11. června 2022 – „pod vínem“.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 25. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 751)

1. Zdeněk Pololáník

   

   Úžasný básník,
   škoda, že se nedožil zasloužené pozornosti a svobodného působení jeho krásných myšlenek uložených do originálních veršů.
   Jedna vypovídající vzpomínka:
   Psal jsem pro pražskou Laternu magiku hudbu k celovečernímu baletu Sněhová královna. Režisér Evald Schorm, choreograf Pavel Šmok, kamera – Emil Sirotek, výtvarník Josef Svoboda. Paní dramaturgyně dr. Milena Honzíková domluvila s Janem Skácelem verše mezi scénami. Vokální složka sól a sboru měla rozšířit hudebně barevné spektrum a usnadnit vnímání děje. Jan Skácel do svých veršů vložil navíc jinotaje o vítězství dobra přenesenou obětí a namáhavou poutí přes mnohé překážky, personifikací zla, obráceného vidění světa. Jméno Jana Skácela nesmělo být uvedeno. Byl dohodnut pseudonym „František Raný“ a riziko na sebe přijal Vilém Závada. Jan Skácel mi svoje verše posílal na korespondenčních lístcích hned, jakmile měl báseň hotovou. Podobně jsem posílal po částech svou hudbu pro velký symfonický orchestr do Prahy, která se ve studiu ihned nahrávala. Manželka mi tehdy přijímala telefonické zprávy. Volali z Prahy z Laterny: „Kdy přijdou další písně?“ Její odpověď: „Hned, jakmile básník dodá text.“ Sluchátko z Laterny těžce dopadlo a přerušilo hovor. Důvod: strach, aby nezaznělo jméno Jana Skácela. Manželé Skácelovi nás v té době dvakrát navštívili v Ostrovačicích. Při druhé návštěvě si s dojetím a slzami v očích vyslechli nahrané písně a na památku této návštěvy nám Jan Skácel zanechal s věnováním sbírku svých nových veršů ve vlastním „vydání“ (na průklepovém papíře motouzem svázané).
   Dnes nepochopitelný, ale tehdy možný důvod k zákazu dalšího natáčení Sněhové královny, které bylo již za polovinou. Strach byl příliš veliký!
   Inscenace se pak hrála ve stovkách repríz po 3 roky. Existuje původní nahrávka písní. Na přání manželky jsem pořídil dodatečně k písním klavírní doprovod a v této podobě je manželka poprvé uvedla se svým sborem na gymnáziu TGM v Zastávce. Byly vydány i tiskem a konečně se s pravým básníkovým jménem dostávají na světlo!

   27.06.2022 (18.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ