Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 71)

Ráno jsem usedl do sedla báječného stroje zvaného počítač. Z přehršle vzkazů a zpráv mě nejvíce zasáhla tato: V sobotu šestého září o páté hodině zemřela dramaturgyně Liduška Bařinková. Dozvěděla jsem se to včera. Dopoledne mi telefonovala její dcera. Divadlo (divadla), jejichž byla dobrou členkou, to zcela jistě nezajímá. Její pohřeb nebude zveřejňován, její popel bude rozptýlen tam, kde se narodila. Ach!

Seděl jsem a meditoval. Paní Lída se narodila 21. 1. 1931 v Československu. V Užhorodě. Ve městě s matriční historií více než značně pohnutou. Ach ano, člověk je do světa vržen bez možnosti výběru. I výběru místa a doby. Člověk nerozhoduje o své podobě, o svých vlastnostech, protože nerozhoduje o původcích svého bytí. Člověk se narodí a pak žije. Žije a koná. Koná tak dlouho, dokud nepřijde jeho konec. Konec je smrt. Smrt člověka může být milosrdná, nečekaná, nechtěná, bolestná, ale i chtěná. Také je smrt ukrytá v zapomnění.

Paní Lída odvedla kus poctivého díla v divadlech Večerní Brno, Divadle bratří Mrštíků, v Mahenově činohře i v brněnských dabingových studiích. Sbohem paní dramaturgyně! Ať je vám užhorodská země lehkou…

Surfoval jsem poštou a dotěrné spamy posílal do koše. Stroj zablikal: Důležitá zpráva z tiskové konference Divadelní fakulty JAMU. Četl jsem: Jako první muzikálovou premiéru sezony 2014 – 2015 nabízí Divadlo na Orlí svým divákům muzikál Zvonokosy autorů Jindřicha Brabce a Petra Markova. V inscenaci účinkují studenti 4. ročníku Ateliéru muzikálového herectví doc. Mgr. Sylvy Talpové, která představení sama zrežírovala, a hosté. Hudbu pro tuto inscenaci, kterou na jevišti hraje profesionální živý orchestr, upravil Tomáš Küfhaber. Inscenace vznikla ve spolupráci s dalšími umělci, kterými jsou choreograf David Strnad, scénografka Alice Novotná a dramaturg Karel Spurný. Premiéra Zvonokos proběhne 14. září 2014.

Knihovnu stavět nebudeme, pane učiteli. Ještě by nám občané začali číst! Úplně jim stačí noviny. Potřebujeme postavit něco, co by ukázalo lidem, jakou mají pokrokovou radu, a zároveň to také bylo v souladu s vůdčími myšlenkami naší strany. Postavíme pisoár. A naši oponenti puknou vzteky! Autoři úspěšného českého muzikálu se inspirovali jedním z nejpopulárnějších humoristických románů – Zvonokosy francouzského autora Gabriela Chevalliera, nejveselejší knihou roku 1934. Dílo dodnes patří mezi nejbrilantnější lechtivé satiry zobrazující provinciální maloměstské mravy, pokrytectví a přetvářku.

Děj kroniky malého městečka v jihofrancouzském Beaujolais se točí kolem bizarní snahy o vybudování obecního pisoáru. Řada písní, z nichž se mnohé staly známými hity, s patřičnou nadsázkou vystihuje praktiky a neduhy, které jsou nadčasové, a můžeme se s nimi setkat v každé době, neboť lidské povahy se s časem příliš nemění. Tichošlápky, prospěcháře, závistivce a kariéristy potkáváme v panoptiku lidských typů i dnes.

Vive la France! U toho musím být!

Byla neděle a já měl dosti času. Mé mytí se protáhlo, holení také. Loudal jsem se. Když jsem začal spěchat, bylo náhle pozdě. Pak mně ujela tramvaj. Doputoval jsem k divadlu zpocený a orosený za pět minut sedm. Od pokladního pultu se táhla fronta až do vstupního průjezdu. Paní ředitelce to slušelo, byla šik, ale i přísná: Máte vstupenku? – Mám rezervaci. – Tak to si musíte počkat, až na vás dojde řada. Vidíte, já také čekám…

Stáli jsme svorně ve frontě, já se potil a proklínal svou kmetskou pomalost. Shora sličné budovy zaznívaly neklamné zvuky ohlašující začátek představení. Bim, bim! Konečně dostala svou vstupenku paní ředitelka stojící přede mnou a já upocený vyhrkl: Na jméno Tuček.

Bral jsem schody po dvou. Sál byl plný. Paní ředitelka měla rezervována tři místa ve druhé řadě. Bim, bim, bim. Obsadila místa dvě. Prosím, je vedle vás volno? – Snad ano. – Tedy je. Neváhal jsem a proklouzl do obsazené řady. Ovlhlý a upocený jsem usedl na jedinou volnou židli. Byla červená. Já taky. Sál naštěstí počal tmít. Vyndal jsem z kapes papírové kapesníky a otíral si mokrou hlavu, tvář, zátylek i krk. Popadl mě strach, že všichni přítomní diváci uvidí, jak ze mne stoupá bělostná pára.

Před oponu naběhl klučina se slaměným kloboukem na hlavě a pantomimicky hrál obecního naivu. Vymezoval dopravními značkami prostor obce Zvonokosy. Odtud, potud. Ozvala se hudba a pomalu se zvedala opona. Kmitlo mně mozkem: Hle, opona! Že by nastala doba návratů? Na scénu vběhlo rozkurážené, krásně dychtivé, dobře zpívající, elasticky se vlnící mládí. Aktéři kmitali prostorem, až vířili vzduch a já cítil na mokré hlavě závan chladivého větru.

V koutku jeviště se tísnilo šest hudebníků, v zadu u horizontu ležely dvě saunové lavice. Nad jednu z nich byla načrtnuta silueta radnice. Vedle radniční věže byl přilepen bílý, do očí bijící svislý obdélník. Jeho umístění se mi zdálo být vůči scéně poněkud nevyvážené. Dozněla úvodní melodie a na střed hracího prostoru vstoupila dvojice elegantně kostýmovaných současných mužů. Starosta Bartoloměj Peřinka (Daniel Rymeš) s nezbytnou aktovečkou a místní učitel, tajemník obecní rady Inocenc Kulíšek (Jiří Daniel), s gesty divoce stylizovanými. Mluvili výrazně a srozumitelně o tom, že se ve Zvonokosech blíží volby a že se musí něco udělat, aby jejich moderní strana republikánů opět slavně zvítězila. Heya, heya a heuréka! Já je slyšel, já jim rozuměl! Asi se mi tou potní kůrou vrátil můj dříve ztracený divadelní sluch! Pan starosta vymyslel a demokraticky si schválil, že město Zvonokosy samo sobě, na svém jediném náměstí postaví, demokraticky všem dostupný, moderní, pánský pisoár. Dal pokyn, přišel halama sprejer a několika tahy na zářící bílý obdélník nakreslil velkou pisoárovou mísu. Nevyváženost scény se tímto vyvážila.

Scénu zabydlovali aktéři hrající ctihodné občany Zvonokos. Chuť a energie z nich cákaly na všechny strany. Skvěle tančili, výtečně zpívali a kupodivu velice dobře mluvili. Na mikroporty i bez mikroportů! Marně jsem vzpomínal, co jsem doma snědl, že tak dobře slyším. Mladí překrývali naivnosti dialogů nadhledem a trumfováním, kdo ve své figuře vybalí vtipnější stylizaci. Byli tak dobří, až jsem se přestal potit.

Fešák Kristian Pekar j.h. bodoval elegancí klasického milovníka ve svůdníkovi Severinu Calabovi a neotřelou podobou homosexuálního společníka paní baronky. Smysl pro jemný humor prokázal Štěpán Kaminský v postavě bodrého a naivního faráře Severína Calaby i ve figuře usměvavého paroháče Ferdy Čupra. Daniel Rymeš byl sympatický starosta, řečný a vykutálený kariérista, skromně chodící s chudou černou aktovkou. Suverén a osobnost. Hrůznou kreaturu sluhy Jeana v obludné bílé paruce střihl bez uzardění. Suverénem scény se stal také rozevlátý, muzikální, houslový primus Jiří Daniel v roli učitele a tajemníka Inocence Kulíška. Kristýna Štarhová, nohatá krasavice hrála dnešně sexuálně umanutou nevěrnici Juditu Čuprovou a věrně i drbnu Drahobejlovou. Hereckou i pěveckou parádou překvapila Michaela Baladová ve výrazně rozlišených postavách Baronky Adelajdy z Kratihájů a kouzelně bolestné „těhulky“ Růženky Baráčkové. Běloskvoucími zoubky zářící zlínská neposeda Markéta Pešková zpívala skvěle Píseň nad smrtí nevinného blázna. Trvale dokazovala svůj smysl pro jevištní komiku v rolích chtivé hostinské Jarmily Macarátové i drbnaté drbny Mrňouchové. Mladinká, vytáhlá Katarína Mikulová hrála slavnou Eulálii Čubíkovou v půvabném slamáčku mladě jako tajemnou donašečku zpráv důležitým lidem města a užalovanou drbnu. Maně jsem si vzpomenul na deformovaný hlas herečky Heleny Trýbové, na její vysušenou, zkroucenou postavu hrající Eulálii kdysi dávno na scéně činohry Státního divadla. Tato mladinká aktérka jako by všechnu jedovatost světa měla teprve před sebou.
Když vtrhl na jeviště halama Cajdrnoha (Jakub Mareš) jako ochranka slovutného pana starosty, muzikál vrcholil rvačkou, ve které byl zabit obecní blázen Vincek (David Šiller). Zvonokosy byly smutné a pan starosta povýšil, stal se ministrem. Premiéra skončila. U diváků měla úspěch. U mě také.

Vyšel jsem z divadla. Bylo po dešti. Umyté Brno se lesklo ve světlech zářivek. Říkal jsem si, byl to takový normální, zdařilý, herecký muzikál. Představení vychovávající aktéry k poctivé profesi herce. Herce, schopného obstát v jakémkoli divadle. Všichni mají dobře školené hlasy. Hlasy, které hodně vydrží. Budou moci hrát muzikály i činohry. Šanci budou mít i v rozhlase a v dabingu. Po takto připravených hercích sáhne mnohý režisér. Možná i televizní či filmový, protože zcivilnit jejich herecký projev před kamerami nebude problémem. Ubrat se dá vždycky, je-li z čeho.

Doma jsem se začetl do programu inscenace. Je to tisk přehledný, obsáhlý, čtivý, vtipný, osvětlující vše, co divák pro pochopení díla a poznání začínajících herců potřebuje. Znovu jsem si vybavil dialogy, scény i aktéry. Pak jsem řekl nahlas: Smekám před vámi, týme doc. Mgr. Sylvy Talpové! (Vyvolám vás jmény, neb jsem staromódní: MgA. Lukáš Rieger. Ph.D., doc. Mgr. Karel Hegner, prof. Jarmila Krátká, Mgr. Markéta Ungrová, doc. Vladimír Richter, Ing. David Strnad, Simona Leopoldová). Dovedu si totiž představit vaši každodenní pedagogickou dřinu.

Brno – Komín, 17. 9. 2014. / Věnováno skvělé divadelnici paní PhDr. Eugenii Dufkové

Hudebně-dramatická laboratoř JAMU – Jindřich Brabec a Petr Markov: Zvonokosy. Muzikál na motivy stejnojmenného románu Gabriela Chevalliera s použitím překladu Jaroslava Zaorálka. Hudební úprava, aranžmá, nastudování: Tomáš Kūfhaber j.h. Úprava a dramaturgie: Karel Spurný j.h. Scéna a kostýmy: Alice Novotná j.h. Choreografie: David Strnad. Korepetice: Tomáš Kūfhaber j.h. a Dada Klementová. Produkce: Michaela Rusňáková. Režie: Sylva Talpová. Osoby a obsazení, (V hlavních rolích studenti 4. ročníku Ateliéru muzikálového herectví doc. Mgr. Sylvy Talpové): Eulálie Čubíková – Katarína Mikulová. Judita Čuprová a také drbna Drahobejlová – Kristýna Štarhová. Jarmila Macarátová a také drbna Mrňousová – Markéta Pešková. Adelajda z Kratihájů a také Růženka Baráčková – Michaela Baladová. Inocenc Kulíšek – Jiří Daniel. Bartoloměj Pěšinka – Daniel Rymeš. Severín Calaba a také Ferda Čupr – Štěpán Kaminský. Lorenc Pořízek a také Oskar Hronec – Kristian Pekar j.h. nebo Ondřej Bábor. Vincek – David Šiller j.h. Standa Botička – Jan Polášek j.h. Bohdan Macarát – Adam Zemek j.h. nebo Ondřej Halámek (II. ročník muzikálového herectví). Jean – Filip Tunáček j.h. nebo Daniel Rymeš. Cajdrnoha a také sprejer – Jakub Mareš. Orchestr: Dirigent, klávesy – Tomáš Kūfhaber nebo Karel Albrecht. Bicí – Stanislav Plicka. Baskytara – Marek Švestka nebo Juraj Valenčík. Elektrická kytara – Martin Kastaš. Trumpeta – Pavel Petrla. Klarinet / saxofon – Antonín Mūhlhansl nebo Radim Hanousek. Premiéra 14. 9. 2014 v Divadle na Orlí, Orlí 19. Brno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 27. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 71)

1. Eugenie Dufková

   

   Možná se nesluší vyjadřovat se,
   jestliže je (kdekoliv) uvedené jméno pisatelky. Leč – přece si dovolím několik slov: jen výjimečně se herec ujímá pera. Všechno nasvědčuje tomu, že pan Tuček se pera ujal s lehkým, omluvným úsměvem a se skromnou jistotou a hlavní myšlenkou: zastavit čas.

   30.09.2014 (20.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ