Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 7)

    Již nic nemusím. Beru důchod, má paní odešla, její pozůstalost je uzavřena. Jsem volný a svobodný. Co si zaplatím, to mám.

    Jím, piji, spím. Doháním vše, co jsem zameškal. Ovšem jenom tehdy, když se mi chce. Pouštím si televizi a sleduji chod světa i našich dějin. Už na nic nečekám. Jen si říkám, že je ve vzduchu něco moc ošklivého.

    Archaeopteryx – fosilní prapták nebo spíše ptákům podobný neptačí dinosaurus, který žil na konci jurského období před asi 151-148 miliony let. Dosahoval délky asi 40-50 cm a hmotnosti kolem 0,8-1 kilogramu. FOTO archiv

    Fascinován pozoruji snímky pojednávající o rozpínajícím se vesmíru, o srážkách hvězd, o černých dírách. Zaujal mě dokument o vědeckém bádání na skalnaté vrchovině kdesi ve Skotsku. V opuce se našly fosílie naprosto neznámých tvorů z dob miliony let vzdálených, z dob, kdy skotské kopce byly ještě bahnitou součástí mořského dna. V záběrech kamery lidé horu rozebírali, úlomky i drť prosívali na sítech, opuku štípali na destičky a z naštípaných plošek filigránskými nástroji vybrušovali fantasmagorická těla kdysi dávno živých tvorů. Neuvěřitelné tvary v digitální proměně ožívaly, proháněly se vodami, požíraly se navzájem, zalézaly do bláta a vzbuzovaly u mě pocit údivu i hrůzy.

    Dokument Kdokolia režiséra Pavla Jiráska zachycuje Vladimíra Kokoliu v prostředí rodných Veverských Knínic i v Praze, kde učí na Akademii výtvarných umění. FOTO archiv ČT

    V jiném dokumentu přesíval výtvarník Kokolia pozůstatky selského stavení, snad stodoly, aby materiál třídil a určitou jeho část odvážel v kolečkách na hromadu kompostu, odpadků a zbytků lidské potravy. To vše jenom proto, aby pochopil struktury organické hmoty. Potom maloval, tahy štětce zachycoval přírodu. Se zanícením v oku stál u zeleného keře a pokládal barvy na široké plátno ležící na trávníku. Když obraz domaloval, prohlásil: Tak, a teď to necháme trochu omoknout.

    Onehdy jsem si přehrával Romu, film Federica Felliniho. Je v něm scéna objevení nádherných antických fresek ve sklepení jednoho římského domu. S příchodem lidí proniklo do podzemí venkovní klima, teplý vzduch. Staleté obličeje na freskách se rozplakaly a začaly se rozpouštět. Majestátnost postav, pompa kostýmů i malebné dekorace paláců stékaly po zdech, jako by byly stvořeny z vosku. Ve chvíli se slily v barevnou břečku.

    Petr Hajda (1954) – zabývá se především malbou, kdy „barva a její proměny v rámci použitých materiálů a technik, je hlavním prostředkem.“ Nejvíce používá techniku enkaustiky, která je spojením principů sochařských i malířských. Repro Galerie Aviatik

    V době šéfování studentské Martě jsem byl iniciátorem výstavy děl Petra Hajdy z cyklu nazvaném Vrby. Vrba krále Lávry, smuteční vrba, Rodinův myslitel, vrba Ikaros. Moc to tehdy těm Hajdovým vrbám v černých prostorách Marty slušelo. Byly nezvykle barevné, prapodivných tvarů. Chtěl jsem o obrazech něco málo napsat do Marťanských novin, a tak mně musel Petr vysvětlovat, jakouže ty vrby maloval technikou… Bylo to enkaustikou, malováním horkým voskem, technikou známou již z časů antiky. U nás ji využívali třeba Antonín Procházka nebo Jánuš Kubíček. Je to trochu štukatérství, hodně malířský sprint a hlavně strašná piplačka. V hrníčku rozehřeješ včelí vosk, přidáš pigment, promícháš a pak si z takto obarveného vosku naděláš válečky nebo placky. Když máš potřebné spektrum barevných válečků, z válečků odlomíš na špachtli kousky vosku, na sporáku rozehřeješ a tekutý vosk tou špachtlí nanášíš na připravenou desku, křídový papír nebo plátno. Na jeden tah špachtlí máš maximálně pět vteřin. To uděláš malinký kousíček. Pak další a další. Když se nepodaří představu realizovat, tak je to špatné. Opravy se provádí velice nesnadně. Nanesené plošky se musí seškrabat a vše začíná znova.

    Minulý týden se mi dostalo pozvání zúčastnit se vernisáže básnivého tvůrce obrazů, malíře Petra Hajdy. Neodolal jsem. Na rohu ulic Masarykova a Orlí je vinný sklípek s galerií se sto schůdky do sklepení. Sestoupil jsem po nich a zamířil do chladivých, spoře osvětlených prostor s šenkem a čtyřmi malými místnostmi plných uměnílačných hostů a obrazů Petra Hajdy.

    Na stěnách jsem se dočetl, že jde o obrazy vytvořené kombinovanými technikami: olej, akryl, enkaustika. Procházel jsem mezi stolky a přes hlavy návštěvníků koukal na vystavená plátna. Tam, kde mne plocha svou barevností a tvary upoutala, jsem luštil název. Dobrosrdečný vlkodlak se zanícenou čtyřkou vlevo nahoře po náročné operaci dutin. Hlava rozbitá na několik kusů, nedokonale spojená dohromady ocelovými táhly. Návrh dopravní značky označující chráněnou krajinnou oblast. Obdélníkový pohled na zničenou krajinu s prorezavělou, děravou značkou v popředí. Nejvíce mě zaujal Výhled na periferii s konstrukcí pro širokoúhlé plátno a rumělkově laděná Kamenná čtvrť nevkusně překrývaná tmavými čarami kovového lešení.

    Petr Hajda: Mávnutí motýlím křídlem (2000). Repro Galerie Aviatik

    U šenku jsem se zeptal autora Hajdy, co to má znamenat, plocha střech domova počáraná nevkusnými linkami. Nalil mně bílého vínka a řekl: To je pohled z hotelu Voroněž na tuze chudobnou čtvrt, ve které jsem bydlel. Kamenka byla pro tehdejší šéfy města tak ošklivá, že se jí chtěli v rámci světlých zítřků zbavit. Měla se zbourat, ale to nějak nevyšlo. Tak vymýšleli postavení velkého promítacího plátna, které by svou plochou zabránilo návštěvníkům Výstaviště brněnskou zuboženost dohlédnout.

    Šel jsem do zadní místnůstky, sedl si pod obraz Motýlí křídla, popíjel vínko a hleděl na žluto-modravé plochy, které se pozvolna rozvlňovaly a měnily v těla ryb. Když se ryby chystaly odlétnout, usoudil jsem, že je čas návratu domů, do zdí panelového bytu ve čtvrti zvané Komín.

    Doma jsem se zahleděl na Černou vrbu, čárkovaný lept, který mně kdysi dávno daroval Petr Hajda. Mírně nachýlená vrba má podobu bezhlavého člověka snažícího se pahýly rukou najít v prázdnu pevný bod k zachycení.

    Brno, 10. 3. 2013


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 7)

    1. Andreas

      Profilový obrázek

      Dobrý večer
      neví někdo kolik stoji takovej olej od Petra Hajdy?
      Díky Andy

      25.08.2016 (21.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Aktuální
      ceny Hajdových obrazů najdete např. zde: http://ventum.net/categories/petr-hajda/show
      Obrazy střední velikosti se pohybují přes 30.000 Kč. Jinak je ale třeba sledovat aukční katalogy.

      Zdravím
      Vladimír Hulec, editor i-DN

      26.08.2016 (1.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,