Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kontext

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 676)

    Jsem „starobreclavčan“ a pohrobek. Šohaj, který se narodil na dědině až po smrti svého otce. Maminka byla „parádnica“. Jednou v roce oblékla vdovský kroj, vzala mě za ruku a šli jsme pod „máju“ hodovat, slavit martinské hody.

    Tvůj tatínek byl „ajznboňák“ z Lanžhota, dělal u dráhy, byl „prespolní“, vysoký, „urostený“, a jak ten uměl tancovat… „Vrtěnů“ aj „verbuňk“. Když zpíval „mužáckú pěsničku“ – U muziky su já chlap, koně doma žerú žlab, a já povím tatovi, dajte koňa rasovi… -, děvčice záviděly a mně sa točila od štěstí hlava.

    Okolnosti daly a osud mě zavál do Brna. Jeho městská část zvaná Komín se stala mým domovem. Maminka si pochvalovala. Máte to tu pěkné. Kostelíček za rohem a na návsi májka.

    Komínský kroj je méň barevný, na sukně chudší. Snímek dívky v komínském kroji z roku 1915. Foto Folklor brněnska

    Neuniklo jí nic.

    Například: Komínský kroj je méň barevný, na sukně chudší, stárci sú ladění do černé. Ta jak ze Záhoří… Súdím, že tady sedláci měli co dělat, aby sa uživili…

    Nebo: Svět není dobrý, říkali pan katecheta. A hranečníky zasadilo dětství. Tak ten hřbitov jste jim rušit neměli. Jste pro starousedlíky přivandrovalci. Paneloví neznabozi.

    Maminka je už dávno na pravdě Boží a na komínském hřbitově je rozptylová loučka. Foto SHMB

    Bůh to suď. Maminka je už dávno na pravdě Boží a na komínském hřbitově je rozptylová loučka. Jestli se tam i pohřbívá, nevím.

    Letošní Vavřinecké hody jsou mimořádné. Konají se tak trochu ze vzdoru proti zlé době covidové.

    Vyhrává břeskná dechovka. Foto Komín-fotošuplík

    Pod májkou na vyvýšeném pódiu vyhrává břeskná dechovka k poslechu i do skoku. Svažující se kamenná dlažba je srovnána a překryta obdélníkem z hobrových desek. Kolem něj pod plátěnými hangáry sedí maskovaní hodovníci. Omladina juchá, tančí, děti dovádějí, sluníčko hřeje a ve vzduchu jsou cítit opékané klobásy.

    Za ruku mě chytá dívka s respirátorem na tváři. Čí só hode, naše! Také máte rád hode? Já sem chodím na bramborové placky. Ty só moc dobré. Ale letos nésó. Taková škoda. Hode bez bramborovéch placek nésó naše.

    Hode bez bramborovéch placek nésó naše… Foto Komín-fotošuplík

    Ale só, krásná masko, řekl jsem, jenom zrovna nemají levné brambory.

    Mezi zakuklenci poznávám vozíčkáře z Barky i herce z divadla Aldente. Zdravím starostku, paní Blatnou: Zájem místních i přespolních je veliký. Je tu živo jako o pouti. Blahopřeji!

    Proplétám se mezi popíjejícími, obcházím starou hasičskou zbrojnici a od debatujících maminek s kočárky mířím k domovu.

    Od debatujících maminek s kočárky mířím k domovu. Foto Komín-fotošuplík

    Múza je mi v patách. Říká: Maminka by měli radost. Poté se rozezpívá: Kdybych já byl selským synkem, napájal bych dívča vínkem, ale že som z chalúpečky, nemám ani galánečky…

    Ze rtů mi sjíždí maminčina slova: Nechme to, bude to tak lepší…

    Múza dodává: A léto budiž pochváleno!

    Brno – Komín, 12. 8. 2021


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 676)

    1. Zdeněk Pololáník

      Avatar

      Než začne sezóna v divadlech,
      využije pohotový pisatel Tuček události, která probíhá na mnoha místech v tomto období od nepaměti, stále provázena zájmem zúčastněných i přihlížejících. Po sklizni dochází k jakémusi uvolnění z napětí nejen pracovního, ale i starosti, aby se vše stihlo s počasím.
      Od těch nejmenších až po nejstarší se oblečení v místním kroji změní hned po prvních tónech dechovky. Je na nich zřejmý výjimečný sváteční pocit v průvodu i při tanci. I ti, kteří jen přihlížejí, to svým způsobem prožívají s nimi. Tuto podívanou provází i hojnost dobrého jídla a pití. Na každého se dostane.
      Zdá se mi, že zásluhou techniky při sklizni zmizely tzv. dožínky, které měly svůj rituál. Jejich průběh je obsažen scénou divadelní hry „Gazdina roba“. Ale to už je něco jiného. Potěšitelné je, že zde ve svém pestře popsaném, ilustrovaném článku prezentuje J. Tuček hody svého bydliště Brna. Domníval jsem se, že dříve probíhaly jen na venkově.

      21.08.2021 (19.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,