Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 59)

    Byl to nezapomenutelný den. Den pařáček. Od rána sluníčko pařilo, až se střechy komínských domů prohýbaly. Vyrazil jsem z domu nezvykle brzo. V deset! Na důchodce včas.

    Pohled na komínský kostel i část komínského sídliště. FOTO www.brno-komin.cz .

    Pohled na komínský kostel i část komínského sídliště. FOTO www.brno-komin.cz .

    Paní doktorka v ordinaci byla milá a napsala mně žádost na ušní vyšetření. Pak jsem nasedl na tramvaj a jel do Husy vyzvednout šéfovské vstupenky na podvečerní scénické čtení Provázků.

    Zelný rynk je rozkopán a uzavřen. Budou na něm pokládat novou dlažbu, tak jsem se mu vyhnul. Komplex domů Pánů z Kunštátu je prošpikován průchody, podchody a nádvořími. Nechal jsem se okouzlovat půvabem a stíny renesančních zdí i klenbou bělostných oblouků. V přítmí balkonu, jinak veskrze sluncem prozářeného obdélníku atria, stálo opuštěné pianino. Sedl jsem na přikurtovanou židličku, vytáhl z kapsy obálku a prohlížel si obdržené vstupenky. Vila Tugendhat, Černopolní 45, Brno, úterý 10. 6. 2014 v 17. 00 hodin. Woody Allen Bůh z mašiny. Zasnil jsem se a zadřímal.

    Vila Tugendhat, pohled ze zahrady. FOTO archiv

    Vila Tugendhat, pohled ze zahrady. FOTO archiv

    Před mnoha léty v těchto místech bylo koncertní křídlo. U jeho klaviatury seděl mladý hudební skladatel Pavel Blatný. Svými improvizacemi doprovázel verše mladého básníka Ludvíka Kundery. Mladé Divadlo poezie X okouzlovalo mladé diváky. Támhle nahoře, na ochoze, byly stojany s reflektory a já, okouzlená duše, mladinký student herectví jimi svítil na své ročníkové kolegy Jirku Štědroně a Láďu Freje. Božský pozdní večer to byl…

    Mikrospánek mě opustil. Zasunul jsem vstupenky do kapsy a vydal se sálajícím dvorem k východu. Na skleněné desce bylo napsáno: Dnes průchod uzavřen – svatba.

    Kavárna Vladimíra Menšíka ve Veselé ulici v Brně. FOTO archiv

    Na rohu náměstí má Kavárna Vladimíra Menšíka zaslepená okna papíry. FOTO archiv

    Na náměstíčku peklo sluníčko, jako by za to bylo placené. Zaclonil jsem si rukou oči a koukal do oken dominantního domu uprostřed. Kdysi tam bydlel Bolek Polívka s paní Chantal. To už je také dávno. Na rohu náměstí má Kavárna Vladimíra Menšíka zaslepená okna papíry. Prošel jsem uličkou mezi mozaikou vystavených hřbetů knihkupectví na Českou. Na hotelu Avion byla smutná cedule: Uzavřeno. Můj Bože, kráčíme rozpáleným městem. Ty, čas a já…

    V tramvaji panovalo vedro nesnesitelné. Snažil jsem se být bez pohybu a nedýchat, leč tělo jsem tím neošálil. Potilo se, potilo, jako tenkrát za mlada. V komínských krámcích jsem koupil krůtí křidélka i něco ovoce a obtížen plnými igelitkami jsem se dobelhal na chladivé schodiště paneláku. Z přítmí se vybelhal soused. Pozdrav pán Bůh! – Dej to pán Bůh, sousede. – Počkej, pomůžu ti. Soused se rozběhl za mnou a na třetím schodu si zvrtnul nohu v kotníku. Proboha, sousede, vy jste si snad ublížil. Bolí to, viďte! – Bolí. – To znám, sousede. Dělat dobro hodně bolí.
    Propocenou košili, tričko i kalhoty jsem rozvěsil na sušák a dal si sprchu.

    Ozval se mobil. Volala paní Ljuba: Nezapomněl jste na mě? Máte vstupenky? Sejdeme se ve tři u Řecké vily, před Janáčkovým domečkem. To jsou vedra, viďte. Také se potíte? Paní Ljuba přijela na návštěvu svého rodiště až z Curychu, aby se opětovně nadechla vůní kulturností města. Patřila a stále patří k obdivovatelům Provázku. Její otec, někdejší ředitel Divadla na Výstavišti a herec Divadla bratří Mrštíků Vilém Lamparter, byl mým prvním divadelním principálem.

    U Janáčkovy konzervatoře na rohu ulic Kounicova a Smetanova jsem vystoupil. FOTO JIŘÍ SEDLÁČEK

    U Janáčkovy konzervatoře na rohu ulic Kounicova a Smetanova jsem vystoupil. FOTO JIŘÍ SEDLÁČEK

    Vyšel jsem z bytu před třetí. Prošel komínskou výhní, usedl do pece trolejbusu a jel. U Janáčkovy konzervatoře na rohu ulic Kounicova a Smetanova jsem vystoupil. Paní Ljuba mě objala: Jejda, vy jste ale slitý! To zas o tom budete psát, že. To byste ale neměl. Pocení nikoho nezajímá. – Máte pravdu, nezajímá. Já však píši kroniku svých dnů a pot patří k mému životu. Kudy půjdeme? – Tudy dolů, cestou mého otce. Chodil po ní denně do divadla. Jsem taky zpocená. – Na vás to není vidět. – Pane Jaroslave, já se potím dovnitř.

    Šli jsme Smetanovou, pak dlouho kolem Lužánek, stoupali po Drobného do strmého kopce a na Černopolní zabočili vlevo. Celou cestu jsem skrápěl slovy. Odpovídal na dotazy. Vzpomínal na představení Topolova Konce masopustu, ve kterém jsem po boku pana otce Viléma hrál mladě rozjíveného Rafaela. Pan Vilém byl v Masopustu skvělým holičem – Smrťákem. Smrťák byla pana otce životní role. Váš pan otec uměl. Měl takový řeřavý hlas. – A nikdy nebyl oceněn, pane Jaroslave. – Paní Ljubo, to už tak někdy bývá. Vše souvisí se vším. Narodíme se, žijeme, snažíme se, pak odcházíme, až odejdeme na dobro. Co po nás tady zbude? Z batůžku jsem vytáhl láhev s čajem a napil se. V mnohém jsem si s otcem nerozuměla, mnohé jsem v jeho jednání nechápala, na mnoho bych se ho teď ráda zeptala, ale on už není.

    My, důchodci, my jsme páni, nás milují holky samy. FOTO REBELKA (r.  Mark Andrews, Brenda Chapman, USA 2012)

    My, důchodci, my jsme páni, nás milují holky samy. FOTO REBELKA (r. Mark Andrews, Brenda Chapman, USA 2012)

    Začal jsem si prozpěvovat: My, důchodci, my jsme páni, nás milují holky samy. – Vám je do zpěvu? – A proč ne? Jsem důchodce, kdo je víc? Jen ve zpěvu, hledali jsme úlevu. Denně slyším, jak jsme my, důchodci, problém. Jak tomuto nemocnému státu chybí na naše mrzké důchody miliardy. Dvanáct miliard za rok! Kde na to ten chudák stát má brát? Hlavně teď, když začíná zbrojit. Mírová Evropa totiž zbrojí. Musí zbrojit. Jak jinak by se ubránila nebezpečí, které nezmizelo ani zbouráním dřívějších systémů moci. Jak by řekl Mirek Donutil: „Furt se něco děje!“

    Tak tohle je ta Vila Tugendhat, pane Jaroslave. FOTO archiv

    Tak tohle je ta Vila Tugendhat, pane Jaroslave. FOTO archiv

    Tak tohle je ta Vila Tugendhat, pane Jaroslave. – Tohle nádherně prosklené, betonové monstrum? – Ano, támhle je vstup. Byla jsem uvnitř několikrát. Znám se s dcerou původních majitelů, žije také ve Švýcarsku, tak jí vždycky hlásím, co je tady nového. – A paní dcera náhodou nechce vilu zpět do vlastnictví? – Nechce. Říká, že by musela platit právníky ve Švýcarsku i v Česku a po vrácení vily celý areál ošetřovat, udržovat a také tady bydlet. Proč by to dělala? Ani na to nemá peníze.

    Před vilou houstnul dav. Boční mřížová dvířka se otevřela. Mladé, milé dívenky nám natrhnuly památeční vstupenky a my, v dlouhém zástupum, sestupovali nekonečnými schody dolů do zahradního údolí. Prošli jsme kolem obrovité fotografie dvojice V+V, co v době šábování republiky se sesedla kol kulatého stromu: Tanky jsou tvoje, moje bude vlajka, hranice pak zůstanou oběma. Lidé se rozlézali po trávníku zarostlé stráně a unaveně si sedali na rozeseté hadrové bochánky, do stínů věkovitých stromů. Paní Ljubo, tak tomuhle říkám místo! Místo skvostné, místo boží, místo uprostřed Brna. A já jsem tady po prvé. Hle, vlevo nad námi je bělostná placka vily s prosklenou terasou a pod ní čtyřřadá elevace s černými, pěkně nažhavenými židlemi. Kousek níž je jakási strážní budka, asi pro hajného a uprostřed stolec režiséra. Níže vidím stupínek s notovým stojanem, ten bude určitě pro dirigenta a tam v rovině pod strání na palouku je jednací stůl. Ty stolíky a židličky, u kterých se do kostýmů oblékají herci, tak to asi bude kolorit příběhu. Něco jako houby vyrůstající z centrálního podhoubí. Paní Ljubo, toto zde je místo oplývající strdím a nejlepším rozhledem, tady sebou plácneme.

    Sotva jsme se usadili na neposedných bocháncích... FOTO archiv

    Sotva jsme se usadili na neposedných bocháncích. FOTO archiv

    Sotva jsme se usadili na neposedných bocháncích, plácl sebou vedle nás slovutný kritik J. P. Kříž: Jsi to ty, kamaráde, ty snad mládneš. – Ale kulový, to se jenom odpařuji. Juro, to je krása vůkol, viď. Zemský ráj to napohled. Tady snad musel kdysi být sám Josef Kajetán Tyl, co říkáš? – Myslíš? – Jistě Jiří, že myslím. Rozhodně tady byl a pak teprve napsal slova naší hymny: A to je ta krásná země. Jiří, cítíš, jak se paří zelený pažit?

    Jiří, cítíš, jak se paří zelený pažit? FOTO Facebook

    Jiří, cítíš, jak se paří zelený pažit? FOTO JAKUB JÍRA

    Paní Ljuba chvíli na bochánku popojížděla, než objevila nesjíždějící polohu a ulehla na bok. Horečně jsem četl programový letáček. Divadlo Husa na provázku 2013/2014. Duha v Brně. Divadelní svět Brno 2014. Komedie? Komedie! Komedie!!! Woody Allen Bůh z mašiny. Překlad: Michael Žantovský. Úprava: René von Ludowitz. Režie: Vladimír Morávek. Dramaturgie: Sabina Machačová. Scéna Martin Ondruš. Kostýmy: Markéta Sládečková. Hudba: David Smečka. Inspice: Zuzana Měřínská. Jediné uvedení: 10. 6. 2014, Vila Tugendhat v Brně.

    To, že si člověk uvědomí bezsmyslnost pozemského života, jej nutí vsadit na to, že Bůh existuje, i přes nemožnost dokázat toto přesvědčení. FOTO Facebook

    To, že si člověk uvědomí bezsmyslnost pozemského života, jej nutí vsadit na to, že Bůh existuje, i přes nemožnost dokázat toto přesvědčení. FOTO JAKUB JÍRA

    „To, že si člověk uvědomí bezsmyslnost pozemského života, jej nutí vsadit na to, že Bůh existuje, i přes nemožnost dokázat toto přesvědčení.“ Blaise Pascal.
    Americký režisér, scénárista, herec a dramatik Woody Allen (1935) napsal komediální aktovku Bůh v roce 1975. Prostřednictvím dialogu autora a Herce, kteří se snaží vymyslet konec hry, a za účasti řady epizodních postav a pomoci paralely s tradicí „deus ex machina“ antického řeckého divadla zpracovává Allen humornou formou spektrum filozofických názorů na existenci Boha od prvních teistických teorií, přes filozofický ateismus, který považuje Boha za lidský vynález, až po kritika křesťanství Friedricha Nietzscheho.
    „Bůh je mrtev.“ Nietzsche. „Nietzsche je mrtev.“ Bůh.
    „Jsem bezvýhradný ateista. Až se bojím, že mě Pánbůh potrestá“ Jára Cimrman.
    Allen staví proti sobě myšlenkově široko rozkročené argumenty, zkoumající existenci Boha, jeho prokazatelnost a nutnost prokazatelnosti, jeho potenciální vliv na náš svět i výhody a nevýhody víry či ateismu. Když v lese spadne strom, ale nikdo jej přitom nepozoruje, vydá ten strom při pádu zvuk?
    „Kdyby Bůh neexistoval, museli bychom si ho vymyslet.“ Voltaire.
    „Nejvíce potřebují Boha ateisté. Co by jinak byli“? Gabriel Laub.
    „Jestliže Bůh stvořil tenhle svět, udělal by dobře, kdyby své dílo poopravil.“ Johann Wolfgang Goethe.
    „Kdyby tak nějaký Bůh řekl: „Věřte mi!“ a nikoli „Věřte ve mně!“ Stanislaw Jerzy Lec.
    „Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě vyplácí.“ Václav Havel.
    „Mám dost toho neustálého ponižování, kterým nás prý Bůh ráčí obšťastňovat! Kdyby tak mohl být Bůh zatracen – tedy nejen proklet, což je na nic, ale důsledně odstraněn, anihilován, zabit – kéž by tedy byl! Neboť nejen pro mne, kterému kazí systematicky už třináct let každou biologicky prostou radost ze života, ale i pro ostatní lidi by bylo ulehčením, jako sejmutí břemena, pod jehož váhou nemůžeme ani vstát z kolenou. A je jen trivialitou opakovat, že pro takovouhle, lidskou blbostí stvořenou kreaturu (resp. kreatury), se prolilo víc krve a bylo umučeno víc lidí, než jich zašlo přirozenou smrtí.“ Egon Bondy.

    Paní Ljubo, jak to tady čtu a čtu, tak nás čeká pěkný úlet (na snímku Petr Oslzlý). FOTO JAKUB JÍRA

    Paní Ljubo, jak to tady čtu a čtu, tak nás čeká pěkný úlet (na snímku Petr Oslzlý). FOTO JAKUB JÍRA

    Paní Ljubo, jak to tady čtu a čtu, tak nás čeká pěkný úlet. – A to jste se dočetl, že v tom bude hrát Bolek Polívka? – Vždyť říkám, že nás čeká úlet. A Dášu bude hrát Kristýna Hulcová, ta krásně blonďatá, talentovaná studentka herectví, co jste ji viděla v Divadle Krajiny. Hele, támhle dole je u stolečku s mikrofonem, vidíte, má krinolínu a širokou bílou suknici.

    Jiří, že je to támhle v tom honosně červeném hávu u vysokého stromu David Smečka? FOTO Facebook

    Jiří, že je to támhle v tom honosně červeném hávu David Smečka? FOTO JAKUB JÍRA

    Jiří, že je to támhle v tom honosně červeném hávu u vysokého stromu David Smečka? – Jestli myslíš toho v dlouhém nachovém plášti, tak to je David Smečka. – Pro Krista pána, tak to on přijel až z Hradce? – Jo, až z Hradce Králové. Vždyť je to Morávkův odchovanec. – To vím. Začínal v jeho Dětském studiu a u mě, v Divadle Polárka, byl prvním hercem.

    Paní Ljubo, to by chtělo dalekohled. Nejezdí to tam drezína na sekání trávy? – Jezdí. A seká. Copak necítíte vůni sečené trávy? – Jo, cítím. A támhle po cestičce jezdí zametač a strašně práší. Ještě že nefouká vítr, to bych cítil i ten prach.

    Boleslav Polívka s elegantním slamákem na hlavě a bílým scénářem v ruce. FOTO Facebook

    Boleslav Polívka v ležérním, kávově bělostném saku s elegantním slamákem na hlavě. FOTO JAKUB JÍRA

    Za režisérský stolec k reportérskému mikrofonu usedl herec Milan Holenda, na dirigentský stupínek se svahem prohoupal Ondřej Kokorský a travnatým paloukem se rozběhlo trio mužů-skákačů v bílých pelerínách. Skákali skoky dlouhé i krátké, točili točky, metali salta. Když se strefili do sluníčka, vypadali jako kulové blesky. Herec Holenda zahlaholil: Hlavní aktéři přicházejí, jdou. Tudy jdou! Od terasy, úzkou uličkou mezi diváky, sestupuje zelenou strání důstojná čtveřice: Boleslav Polívka v ležérním, kávově bělostném saku s elegantním slamákem na hlavě a bílým scénářem v ruce. Je podpírán statným mužem v proužkované košili. Černě oděný, hubený autor Ondřej Mataj se snaží držet balanc. Vedoucí chóru, bělostný stařec, herec v antickém rouchu Petr Oslzlý jde s hlavou vztyčenou. Je vědoucí. Jde jako Bůh. Povídám, paní Ljubo, to je znamenitý nástup. Brilantní vstup. Jakoby se chystali hrát Čechovova Racka.

    Boleslav Polívka v ležérním, kávově bělostném saku s elegantním slamákem na hlavě a bílým scénářem v ruce. FOTO Facebook

    Mistr zůstává ve světlé košili, v tmavé vestičce, s bílým slamákem na hlavě a scénářem v pravé ruce jako Bůh příštího dění.FOTO JAKUB JÍRA

    Pánové míří k velkému stolu. Přibíhají garderobiéři, svlékají Mistrovi kávově bělostné sako. Mistr zůstává ve světlé košili, v tmavé vestičce, s bílým slamákem na hlavě a scénářem v pravé ruce jako Bůh příštího dění. Jako orientační bod. Rozpažuje své ruce do velkého gesta: Ten konec není dobrý! Autore, s tím koncem se musí něco udělat. Hlas herce zní civilně, ale slyšitelně, má mikroport. Čte text ze scénáře. Zkušeně, s přehledem. Nebojí se přiznat, že se v textu tu a tam ztrácí. Bere si na pomoc brýle a nečte: Piju. Ano piju. Jsem notorik, proto piju! Nadechne a čte ze scénáře: Pane autore, konec není dobrý. Konec je nehratelný! Autor se brání, čte do mikrofonu: Konec je dobrý. Přirozený. Je dobrý!  Vedoucí chóru pronáší ortel: Ne, ne, pane autore, konec dobrý není. Konec totiž vůbec není konec. Za hodinu je začátek premiéry, musíte napsat konec jiný! Vedoucí chóru má mikroport a je mu rozumět. Toho štěstí! Já člověk hlušší všechny slyším, všemu rozumím!

    Martin Donutil ve svátečně černém obleku se autorovi vnucuje názorem herečky, co by se jako mělo, aby se dělo. FOTO Facebook

    Martin Donutil ve svátečně černém obleku se autorovi vnucuje názorem herečky, co by se jako mělo, aby se dělo. FOTO JAKUB JÍRA

    Z dáli údolí běží Bůh všech producentů David Smečka. Jeho šarlatový plášť divokostí vlaje. David řve, až se stráně zelenají: Sračka! Děsná sračka! Hrozná, neskutečná sračka! Píčovina! Píčovina!! Znám Davida dlouho, je naučený mluvit na prostor, tomu bych rozuměl i bez mikroportu. Bolek čte: Tak to slyšíte, pane autore, s tím koncem prostě musíte něco udělat! Bez konce se ta vaše hra nedá hrát! Do děje se včítají další postavy. Martin Donutil ve svátečně černém obleku se autorovi vnucuje názorem herečky, co by se jako mělo, aby se dělo. Blonďatá herečka v roli Dívky Dáši toká do mikrofonu, jako by ji to napsal sám Johann Sebastian Bach. Mistr laškuje: Dášo, Dášo, Dášo, dáš? Dívka Dáša propadá milostnosti. Přikvačí za Mistrem, položí mu blond vlasatou hlavinku na rameno a čte: Ano, ano, ovšem jen za předpokladu zdárného konce. Mistr má blonďatých kadeří plnou náruč: Drahá, snad byste se měla nasměrovat poněkud vpravo, čtete svůj text mimo můj mikroport. Dívka Dáša poslechne, natočí hřívu o kousínek vpravo a její roztoužená slova chvějí krajinou. Ano, tak je to lepší, špitá Mistr. Paní Ljubo, to je přece boží, broukám já.

    Martin Donutil ve svátečně černém obleku se autorovi vnucuje názorem herečky, co by se jako mělo, aby se dělo.

    Nádherně bláznivé běsnění předvádí v roli šílené Blanche Du Bois herečka od Boha Andrea Buršová. FOTO JAKUB JÍRA

    Nádherně bláznivé běsnění předvádí v roli šílené Blanche Du Bois herečka od Boha Andrea Buršová. Běhá loukou, klouže, podkluzuje, padá, vstává, koulí se svahem dolů, kopá přitom nohama, až se jí v slunečním jasu lesknou šlapky. Křičí procítěně: Taková prasárna! Neskutečně nechutná hovadina! Hrozná pičovina! Děj se zaplétá. Muži v bílých igelitech opět metají kozelce. Je voláno do Ameriky: Co s tím koncem v Brně, milý mister Woody? – Nechám na vás, moji milí Brňané.
    Srandy kopec. Od samého začátku čtení se uchechtávám, až jsem podezříván, že jsem za to placený. Divák sedící pode mnou se ptá: Člověče, kde máte ten scénář? Ukažte mi ho, ať se taky zasměju!

    Převléknutý David Smečka si připevňuje na parádní oblek barvy bledé kávy zadek antického oře a jako Pegas cválá paloukem. FOTO JAKUB JÍRA

    Převléknutý David Smečka si připevňuje na parádní oblek barvy bledé kávy zadek antického oře a jako Pegas cválá paloukem. FOTO JAKUB JÍRA

    Z pozadí vystupuje útlý elegán v černém. Jakub Rek jako Lorenzo Königswald. Navrhuje učinit hře konec na způsob antického vynálezu „Deus ex machina“. Dole mezi stromy postaví herec Kokorský diorský sloup. Převléknutý David Smečka si připevňuje na parádní oblek barvy bledé kávy zadek antického oře a jako Pegas cválá paloukem. Od sloupu běží tryskem herec Martin Ťapák a závratnou rychlosti ze sebe chrlí šňůry slov. Běží vzhůru do stráně, jako by mu šlo o život a řve. Ječí kultivovanou řečí. Kmitne se zelenou uličkou vedle mne a nezadýchán mizí v útrobách Vily Tugendhat. Spurtovní výkon, paní Ljubo, viďte! Na horním paloučku se zjeví spílající Žena z publika v podání korpulentního fešáka, kamaráda z jamácké Marty, herce Jana Řezníčka. Noblesně zvládá širý prostor i slova. Autor se dohodne s Mistrem i s Vedoucím chóru na božsky antickém konci. Autor je veleben a ctěn. Na kole přijíždí Jindřich Kotula v roli Pošťáka. Jede a zpívá árii ze Šlitrovy opery Dobře placená procházka. Je to další překvapení. Proč ne. Když bohové dopustí, mohou do svých koktailů namíchat cokoliv. Konec konců suchý šlitr je pro dochucení moku konce tuze dobrá přísada.

    Pošťák dozpívá čestné kolo, z poštovní tašky vyndá dopis. Je to nabídka smlouvy na uvedení díla v divadle Boha Moši. Bůh Autor smlouvu podepíše a hra Bůh z mašiny může začít. Vedoucí chóru stoupá velebným krokem strání. Na tváři má úsměv Boha. Z úst mu unikne zlobná sentence: Strašná, neskutečně strašná pičovina! Balabile na zahradě Villy Tugendhat končí.

    Strašná, neskutečně strašná pičovina! FOTO JAKUB JÍRA

    Strašná, neskutečně strašná pičovina! FOTO JAKUB JÍRA

    Tleskal jsem upřímně a dlouho. Hostesky roznášely šampaňské a dole v údolí začali rozpalovat rošt. Nasával jsem vůni grilovaného masa. Paní Ljuba řekla: Vy to tady neznáte, pojďte, ukážu vám vilu.

    Přisedl k nám šéf Husy Vladimír Morávek. FOTO JAKUB JÍRA

    Přisedl k nám šéf Husy Vladimír Morávek. FOTO JAKUB JÍRA

    Z travnatého pažitu jsme se dostali na terasu a z té po schodech vystoupali do luxusního salónu s mramorovou podlahou a matně kaštanovými elipsami stolů. Přišel pán s knírem pod nosem a bez jediného slova nás vytlačil zpět na terasu.
    Technici rozebírali diváckou elevaci. Paní Ljuba řekla: Sedneme si na chvíli doprostřed první řady. Tak a teď se koukejte. Bože můj, nahoře mezi korunami stromů je trojúhelník ve tvaru božího oka a do něj je boží rukou vsazený diadém, panorama brněnského hradu. Paní Ljubo, Špilberk to na pohled! To je ale nádhera. Přisedl k nám šéf Husy Vladimír Morávek. Gratulace, velká gratulace pane režisére. Nádherně skvostná oslava božího divadla. Blahopřeji!! Rozzářená paní Ljuba pravila: Dvakrát jsem byla vaším hostem, dvakrát jste mě uchvátil a nadchnul. Váš Amadeus i Allan byli velkolepou podívanou, gratuluji! Na podzim budete mít další premiéru, mohu se stát opět vaším hostem? – Když přijedete. Přijedu. Ta vaše Husa mně v Curychu schází. Technici sklapovali kolem nás židličky, jen řady, ve které jsme seděli s panem šéfem, se ani nedotkli. Pane šéfe, to mně povězte, kdo je v divadle větší Bůh? Autor, ředitel, šéf, dramaturg, herec nebo režisér? Šéf Morávek se rozesmál. Až do nové revoluce v roce 2200 to bude stále režisér.

    Tady se pěstují dle tradice Tugendhatů kuchyňské byliny. FOTO JAKUB JÍRA

    Tady se pěstují dle tradice Tugendhatů kuchyňské byliny. FOTO JAKUB JÍRA

    U bočního vchodu do vily mně paní Ljuba ukázala velký čtvercový záhon. Tady se pěstují dle tradice Tugendhatů kuchyňské byliny. Oregano, tymián, levandule, rozmarýn, koriandr, šalvěj a máta peprná. Kolem nás se technici tahali s pokovanými platy elevace. Dřeli se s nimi po bočních schodištích. Potili se, hekali u toho a počítali jednotlivé schody: Třicet čtyři, třicet pět, třicet šest. – Pánové, tato nádherná, prostorem a skly světoznámě proslulá vila má jen jednu nepatrnou chybu, má moc schodů, viďte! Páni technici se smáli. Smál se také scénograf Martin Ondruš. Martine, tahle boží scéna se ti moc povedla, blahopřeji, chlapče! Hlavně se mi líbilo, jak jsi dokázal čistě vymalovat oblohu a na horizont přišpendlit náš božský Špilberk.

    Paní Ljubo, tohle je zážitek na celý život. FOTO JAKUB JÍRA

    Paní Ljubo, tohle je zážitek na celý život. FOTO JAKUB JÍRA

    Vyšli jsme s paní Ljubou na Černopolní a dali se doleva. Paní Ljubo, tohle je zážitek na celý život. Připomněl jsem si dávná scénická čtení Petera Scherhaufera. To byly taky takové zázraky boží. Zrovna jako ty dnes. Viděla jste film Vladimíra Síse a Bolka Polívky Poslední leč? Tak tam jsou navždy zachyceny okamžiky božské tvorby. Ovšem absolutním Bohem u divadla byl a je Jeho veličenstvo, pan divák. Divák rozhoduje o bytí či nebytí divadla i o tom, co zůstane a co zanikne. Šli jsme Schodovou ulicí. Hluboko pod námi šuměly stromy Lužánek. Pane Bože, paní Ljubo, to je ale nádhera. Vždyť je to tady jako v Římě. Ještě, že ty schody šlapeme dolů, v obráceném gardu si to nedovedu představit. Pod schody řekla paní Ljuba: Co je to tady za ohyzdnou budovu. To je hrůza. – No jo, paní Ljubo, každá doba má své Axmany. To je stará nemocnice přestavěná na moderní, soukromé sanatorium. Kdysi mně tady pan profesor Reisinger kuchal rostoucí prso. Vyoperoval mně z něj dva nádory a řekl: „Měli jsme, pane Tučku, štěstí, je to jenom tukové.“

    Kráčeli jsme vůní Lužánek. Povídám: Tohle je strom Bolkova dvorního výtvarníka Dušana Ždímala, co už také není. Zasadily jej tady, na věčnou paměť Dušanovy děti.

    Tohle je strom Bolkova dvorního výtvarníka Dušana Ždímala, co už také není. FOTO archiv

    Tohle je strom Bolkova dvorního výtvarníka Dušana Ždímala, co už také není. FOTO archiv

    U tramvaje pravila paní Ljuba smutně: Zítra mě čeká celý den jízdy ve vlaku a v říjnu bych mohla jít do penze. V září ale zase přijedu. Zkuste zajistit vstupenky na premiéru titulu Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona. – Pokusím se, paní Ljubo. Alespoň se dostanu na Kraví horu a do brněnského planetária. Pan šéf Morávek totiž hru Ondřeje Novotného uvede na hvězdárně, pod hvězdami. Už se těším. Na brněnské hvězdárně budu také po prvé.

    Ach, můj Bože, tohle to úterý, to byl opravdu Tvůj den! Krásný den. Repro archiv

    Ach, můj Bože, tohle to úterý, to byl opravdu Tvůj den! Krásný den. Repro archiv

    Až budete psát o dnešku mudrování, nezmiňujte se o tom vašem pocení. To nemusí nikoho zajímat. – Chápu, paní Ljubo. Jenže, mému tělu se to fakt děje. Pocení je totiž také věcí Boží. Co s tím nadělám, když tomu Bůh chce? Nic!

    Ach, můj Bože, tohle to úterý, to byl opravdu Tvůj den! Krásný den. Po dlouhém čase se budu celou noc usmívat.

    Brno – Komín, 14. 6. 2014

    FOTO JAKUB JÍRA

    FOTO JAKUB JÍRA

    P. S. Pro historickou úplnost dodávám, že ve scénickém čtení vystoupili i tito aktéři: Jan Kyzlink jako Dívka, Monika Matoušková jako Hlas a Nápověda, Ivo Krejčiřík jako Doktor, Alexandr Morávek, Martin Karásek, Josef Nizner a Ester Yildizová jako Naděje.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 59)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,