Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 553)

    Uvízl mně v paměti citát: V tmoucí době, vidět stopy úsvitu lze stěží. Ovšem vědci s matematickou přesností spočetli, že ve vesmíru vždy o miliontinu procenta zvítězí dobro, a ti, co tu byli před námi, tvrdívali: Naděje umírá až poslední.

    Jaroslav Tuček. Kresba Mab

    Sleduji boj s koronavirem, dodržuji vše, co se dodržovat má. Chodím jen na nákupy potravin a léků, vždy s rouškou uvázanou na babku. Myju si ruce, počítám ptáky a vynáším smetí. Naučil jsem se poučku: Budeme-li velkorysí k jiným, můžeme se domnívat, že má košile je bližší jejich kabátu…

    Múza Mab mi našeptává: Tento citát je lepší, ten se naučte. Balancujeme na okraji propasti, věříce, že vojevůdcům nenapadne zavelet, rázným krokem vpřed…

    A tento vtip znáte? Chytrý politik v roušce říká, schází mi v tom systém, zápas s koronou je řízen názory občanů odečtených z mailů a esemesek…

    Vtip? A kde má pointu?

    No, přece v té roušce. Není poznat, kdo se pod ní skrývá, ale každý pochopí, k jakému politickému spektru mluvka patří.

    Aha… To je vtipné.

    Apropos roušky, co jste říkal na přímý televizní přenos z pražského Národního divadla, baletní miniatury tančené tanečníky v ochranných rouškách… Protančíme tím

    Zážitek, milá múzo. Pohybová poema o nezdolnosti člověka a jeho lásce k umění. Něžné i rozverné choreografie sól a duetů, tančené s náhubky na obličejích s lehkostí a šarmem, patří k zázrakům této koronavirové doby. Vůbec nechápu, jak mohli tančící všechny ty piruety, figury, běhy, skoky udýchat… Jejich děkovačka před prázdnými sedadly Zlaté kapličky a rouškami dušené zvolání „Protančíme se“ byly mementem vzbuzujícím v člověku úctu i hrdost…

    Rozumím. Hrdost nad tím, že patříte k nim. Že jste divadelník, i když ve výslužbě.

    Múzo, nemusíme být tolik patetičtí, ale tak nějak…

    Koukněte, obrátila Mab mou pozornost k monitoru, váš oblíbenec, loňský absolvent, herec Ondřej, opéká s tátou na zahradě buřty a zpívá: „Už se nechceme nikdy vracet. Tam, kde nám bylo mizerně. Já už se těším. Jé, jé, jé, já se těším. A vím určitě, že ne sám. Oheň, oheň, bude svítit. Oheň, oheň… “

    Jejda, múzo, to je to smutné. Cítím v tom příběh. Divadla nehrají, jsou zavřená. Chlapec má nedobrovolné prázdniny. Otec kouká do ohně, možná je bez práce a syna má opět na krku… Být malířem, tak ten výjev maluji…

     Mab řekne: Je to píseň kapely Lucie. Hymna mladých…

    Pane, na Velký pátek se otevírají poklady, dejte si připomenutí doby, ve které nám bylo také ouvej, ba ještě hůř. V televizní inscenaci Noc rozhodnutí hrál svou poslední roli Rudolf Hrušínský. Ztvárnil prezidenta Československé republiky Dr. Emila Háchu.

    Noc ze 14. na 15. března 1939. Slovensko vyhlásilo Samostatný štát. Podkarpatská Rus se osamostatnila také a Maďarsko napadlo území Československa. Adolf Hitler si povolal prezidenta Háchu k podepsání smlouvy o okupaci zbytku republiky Německem. Po zuby ozbrojená soldateska byla připravena na hranicích Čech a Moravy vyrazit na pochod. Háchovi bylo vyhrožováno bombardováním Prahy a dalších měst.  Prezident pakt dobrovolného porobení odmítal, vzdoroval, byl stižen mrtvicí. Hanebnou úmluvu podepsal. Německá vojska obsadila naši vlast…

    V televizní inscenaci Noc rozhodnutí hrál svou poslední roli Rudolf Hrušínský (vlevo). Vpravo Luděk Munzar. Foto ČT

    Dva výroky vložené do úst prezidenta Háchy mě zaujaly: Podunajská státnost Rakousko – Uherská, neměla být nikdy rozmetána. Československo se nachází v prostoru německého zájmu, všechny malé státy to odnesou….

    Povídám, Mab, zrovna o Velikonocích jsem toto mrazivé dílo vidět nemusel…

    Ptačí rodinka. Kresba Mab

    No, řekla múza, připomínka nemůže škodit. Bůh ví, co bude, až koronavirus ustoupí a kola osudu popojedou o kus dál…

    No, přece zbude naděje, která neskoná dřív než až poslední, řekl jsem a kýchnul.

    Mab řekla: Věrná pravda a mně počaly natékat oči. Jsem totiž alergik.

    Zahuhlal jsem: Zaplať Pán Bůh, rozkvetly jívy, příroda je zdravá.

    Múza mi naordinovala Zyrtec, abych alergický nebyl, protože alergie může být nebezpečná. Prý by si ji mohl někdo splést s chorobou Covi – 19 a nechat mě odvézt do špitálu, kde bych se určitě nakazil…

    Brno – Komín, 14. 4. 2020 


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 553)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      I v době,
      kdy divadla nehrají, nejsou koncerty, si najde autor článků DN Jaroslav Tuček zajímavé náměty pro svoje čtenáře, které nejen zaujmou, ale i poučí a přinesou něco nového, neznámého. Náměty jeho mistrovským slovním podání a vizuálně doplněny jsou zvláště v této podivné době potřebným přínosem.

      01.05.2020 (22.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,