Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 523)

    Šel jsem do Divadla Husa na provázku připraven a múza Mab mi na cestu citovala věty autorky scénáře Domova na konci světa Kateřiny Menclerové: Naše společnost, uctívající mládí, produktivitu a výkon, stárne. Do veřejné rozpravy vplouvají statistické zvěsti o tom, jakým demografickým vývojem v následujících letech projde česká společnost a jak zničující dopad to na ni bude mít.

    Opovrhli jsme přírodním řádem a základy našeho duchovního chrámu se otřásly už dávno. Když vzhlížíme nahoru, vidíme tam zhusta jen sebe sama. V době expertů a medicinského pokroku se stáří a smrt zdají být pouhou chybou, technickým problémem určeným k odstranění. Zatím však zůstávají jedněmi z posledních bašt, které odolávají, aby nám vyvracely opojnou představu naší bohorovnosti a nesmrtelnosti.

    Četli jsme, vedli rozhovory, nejednou jsme se vydali do domova, kde vládne jiný čas. Nezřídka jsme čelili pochybnostem, zda z přízemí svých třicátnických zkušeností můžeme vůbec něco vypovědět…?

    Beznaděj, opuštěnost a marný boj jsou skutečnosti, kterých se bojíme všichni… Foto DHnP

    Do divadla jsem dochvátal mezi posledními. Získal jsem místo na samém kraji první řady.

    Bělostnou dekoraci tvořily strohé stěny s hranatými průlezy po stranách, v zadních horních částech popsané rébusem z černých liter. Vytvářely podobu do svahu vtisknutého náměstíčka. Mab šeptla. Vtipné, surrealistické, bude se hrát z kopce…

    Hranatými otvory se na nakloněnou rovinu přibelhalo sedm sivých mátoh… Foto DHnP

    Hranatými otvory se na nakloněnou rovinu přibelhalo sedm sivých mátoh s odporně barevnými parukami na hlavách a lektorka v pronikavě růžových šatičkách s výrazně nalíčenými rty. Na nohou měly obuty gumové galoše v koloru pouštní žlutě. Poskládaly se do křesílek. Růžová dozorkyně započala s paměťovou terapií. Mátohy se namáhají, jejich ústa drolí repliky.

    Tukan obrovský, 620 gramů. Tukan krátkozobý, 400 gramů. Théta, beta, alfa, gama, delta, ypsilon, ióta. 180 gramů másla, změklého. 4 vejce 20. března? Světlana. 8. června? Medard. Meum est propositum in taberna mori…

    Člověk jest hříčka štěstí, obraz nestálosti… Foto DHnP

    Mátohy provádějí tělesná cvičení. Ze stěn snímají nemocniční inhalátory a vdechují jakýsi rajský plyn… Postava pronáší Slova Kazatele: Člověk jest hříčka štěstí, obraz nestálosti, zrcadlo porušenosti, kořist času, mana smrtelnosti, otrok smrti, hrob mohovitý, křehký obraz, stín, sen stínů, živá mršina, živící smrt. Míč, s nimž si Bůh hráti zvykl. Člověk jest pokrm červů, pytel nečistoty, posměch všeho…

    Mátohy snímají z hlav paruky. Jsou z nich tvorové podobní mumiím. Ukládají se ke spánku. Reproduktory vyprávějí pohádku o chudém chalupníkovi, který za kmotra třináctému dítěti nechce Pána Boha a vybere kmotru Smrt, protože jediná naděluje všem stejně…

    Vzpomínky chovanců v ústavech gerontů jsou divákům předkládány v mírné nadsázce. Foto DHnP

    Vzpomínky chovanců v ústavech gerontů jsou divákům předkládány v mírné nadsázce, bolestně a věrohodně. V mnohém jsou shodné s mými zkušenostmi. Několik mých bližních a přátel ukončilo bytí pobytem na lůžku podobných zařízení. Beznaděj, opuštěnost a marný boj jsou skutečnosti, kterých se bojíme všichni… Věta Chtěla bych se smrti dožít ve zdraví byla jednou z mála, která mi na tváři vyloudila úsměv.

    Chtěl bych se smrti dožít ve zdraví… Foto DHnP

    Po pětadevadesáti minutách neustále se valících chmur jsem tleskal jenom málo. Mírně jsem se uklonil a odešel.

    Mab řekla: Herecké výkony se zdály být dobré, ale postavy si byly tolik podobné, že ztrácely charaktery…

    Odpověděl jsem: V tom byly výborné.

    Múza hodnotila dál: Sarkastická paní v růžovém, mladičká ošetřovatelka, dementní kmet s ušima zajíce, ti byli odlišní…

    Zakašlal jsem. Smrt si člověka upravuje do podoby své… Pohlédl jsem na pylon, na nahatého andílka. Oceňuji odvahu mladých tvůrců nahlédnout do okamžiků, které čekají i na ně…

    Chtělo by to panáka… Foto DHnP

    Mab pravila: Škoda, že múzy nepijí, chtělo by to panáka

    Pokýval jsem hlavou. Možná dva… Škoda. Také jsem abstinent…

    Bronzového Mozarta smrt nezajímala. Mlčel.

    Umlkl jsem také…

    Brno – Komín, 19. 1. 2020

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Kateřina Menclerová a kol.: Domov na konci světa, výroční zpráva z planety seniorů. Režie: Anna Davidová, dramaturgie: Kateřina Menclerová, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Petra Vlachynská, hudba: Martin Konvička, pohybová spolupráce: Adéla Lašková Stodolová, projekce: Pavla Baštanová. Hrají: Růžena Dvořáková, Ivana Hloužková, Sylvie Krupanská, Tereza Volánková, Dalibor Buš, Milan Holenda, Ondřej Kokorský, Dominik Teleky, Tomáš Žilinský, Pavel Zatloukal. Premiéra 17. 1. 2020.

    ///

    Pozn. red.: Inscenace bude v neděli 26. ledna hostovat v pražském Divadle Archa (více zde).


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 523)

    1. Josef Pelikán

      Profilový obrázek

      Umlkl bych též…
      Tento titul by mě asi oslovil, skrývá tajemno. Avšak tajemno jednotvárně chmurné.
      Vtírá se mi jediná myšlenka: Žij, dokud můžeš! A k životu patří jak chvíle radostné tak chvíle bolestné. Chvil nudných by nemělo být mnoho, to raději nahlédnout na dno beznaděje a pak rychle k něčemu smysluplnému…
      Myslím, že lepší, než život filosofa, je naučit se být užitečný. Něčím sloužit druhým. Nemyslím druh živobytí, myslím náplň pro volný čas. Musí jít o něco opravdu užitečného. A vytrvat v tom, dokud člověk může…

      Už vím, kam asi nepůjdu. Děkuji za pozvání!

      25.01.2020 (7.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Zajímavé téma,
      zajímavě v inscenaci zpracováno a podáno a touto recenzí nám panem Tučkem a jeho obraz vyvolávajícím slovem i snímky představeno, přiblíženo.
      Díky!

      25.01.2020 (11.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Milana Suská

      Profilový obrázek

      Ach,
      nemusím vědět a už vůbec vidět všechno. A o smrti vím moc. Stačilo.

      25.01.2020 (23.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Viděl jsem
      inscenaci včera v Arše a mohu potvrdit, že skutečně není pro starší ročníky. O smrti ani umírání se nic nového, jinak nahlíženého nedozvědí, v podstatě se opakují jasné, známé – depresivní – skutečnosti a strachy. Zajímavá snad inscenace může být pro mladší ročníky – jak se vypořádat s umíráním a posléze smrtí svých rodičů či prarodičů. Jak se chovat, co očekávat.
      Je to vše trochu postavené na hlavu a přitažené za vlasy, podobenství s Přeletem kukaččího hnízda je těžko přijmout, nicméně vnitřní bolest, z níž pramení diktátorské jednání hlavní hrdinky v podání Ivany Hloužkové, je na konci natolik opravdová, že jsem inscenaci po určitém váhání (popartová výtvarná poetika a – snad – odkazy na Alenku v říši divů /Králík v podání Pavla Zatloukala/ se k tématu podle mne vůbec nehodí, případně jsou málo rozpracované, nedotažené) v zásadě přijal. Otevírá témata (ne)důstojných odchodů z tohoto světa a vyrovnávání se s nimi, o čemž se u nás příliš nemluví. Toho si na inscenaci cením. Nehladí po srsti.

      27.01.2020 (2.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,