Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 487)

    Když mi bylo deset let, vzala mě maminka na pražskou výstavu konanou na počest stého výročí revolučních rebelií proti c. k. mocnářství a zrušení povinnosti „roboty“ v českých i slovenských zemích. Plný dojmů a unavený jsem se došoural k vlaku. Maminka mě uložila do zavazadlového prostoru vagonového kupé a já usnul. Probudilo mě skřípání brzd a drcnutí. Někdo otevřel okno. Kouř z lokomotivy se mísil s párou, konduktér mával svítící lampou a vykřikoval: Choceň, Choceň… Zdálo se mi, že jsme v cizině.

    Ranní rychlík vyjel z Brna na čas. Obrazy krajiny se rozmazávaly i zaostřovaly. Míhaly se. Zdá se, že se vám cestování líbí, řekla Mab. Ano, líbí. Čisto, vzdušno, bezstarostno, to já rád, odpověděl jsem.

    Do Chocně jsme doklouzali. Stačili jsme vystoupit a vlak se rozjel. Múza pravila: Vítejte v zeleném městě.

    Cizokrajných stromů listí šumících voní poutníkovi v ústrety, toť ráj zemský napohled… Foto Mab

    Prošli jsme dlouhým ztemnělým tunelem a ocitli se v parku. Bylo po dešti. Rostly houby. Pýchavky, žampiony, ryzce i klouzci. To jsou houby zámecké, protože park je Zámecký. Sbírat je by byl možná pych, zubila se Mab. Cizokrajných stromů listí šumících voní poutníkovi v ústrety, toť ráj zemský napohled… Múza se zastavila. Hezké verše. A za chůze. Co krok, to perla. Jste dobrý.

    Na okraji parku po uhlazené vozovce jezdily nablýskané limuzíny. Zasvitlo slunce. Za mostem přes Tichou Orlici jsem zhlédl omšelou sochu. Vydechl jsem: Jan z Nepomuku. Mab pravila: Kdepak svatý Ján, to je rudý armějec z pískovce.

    Opojen sluncem… Foto Mab

    Opojen sluncem jsem mžoural na řady upravených fasád domů hlavní městské tepny. Architektura nevýbojná, lidé usměvaví, v obchůdcích vlídně mluvné prodavačky. V květinářství to vonělo. Sortiment nevídaných kaktusů, vřesů a velkokvětých růží soutěžil s doporučením majitelky: Jdete-li na hřbitov, kupte drobné orseje, jsou trvalé, dlouho vydrží. Mab čichala k voskům. Nejlépe je vzít tři balení, rozbalit, nalámat a nadrobené smíchat. Výtečný je vánoční s vůní jehličí. Dáte vše na mističku a pod ní zažehnete svíci. Bude se vám dobře meditovat i snít. Svět bude krásnější. Já to tak dělám. Pomáhá to.

    Koupil jsem tři útlá kolečka a volným krokem vykročil. Foto Mab

    Koupil jsem tři útlá kolečka a volným krokem vykročil. Mab pravila: V pravěku město několikrát vyhořelo. Protože stavby byly ze dřeva. I domky na náměstí se starodávným podloubím byly dřevěné. Většina z nich lehla popelem. Proto se původní domy nedochovaly. Na náměstí dřevěná socha svatého Floriána byla nahrazena teprve v roce 1760 mariánským sloupem z opuky, ozdobeným obláčky a sochami svatých – Václava, Floriána a Ludmily. Podobně tomu bylo s radnicí, která stojí na místě dřevěné rychty. Do dnešní novorenesanční podoby byla dostavěna roku 1880. A budova místní školy byla postavena až v letech 1896 – 97.

    Ve zděném altánu s průzory do čtyř stran jsem hryzal švestkový koláč s višní uprostřed. Múza se nadchla: Dobrá jídla tady pečou. Drobení na ovoci jako od maminky.

    Cizokrajných stromů listí šumících voní poutníkovi v ústrety… Foto Mab

    Altánem prošel muž v kostkované košili s kšiltovou čepicí na hlavě a usměvavá paní s košíkem plným křemenáčů. Řekli unisono: Dobrou chuť.

    Koukal jsem za nimi, ze rtů mi splynulo: Ono je to takové městečko na dlani… Možná potkáme radního Trantinu a starostu Františka Buzka. Z ořešáku padaly ořechy. Mab je sbírala. Oříšky jsou dobré na nervy, však to znáte.

    Bělostný kostel svatého Františka Serafinského. Foto Mab

    Bělostný kostel svatého Františka Serafinského a vedle stojící třípodlažní zvonice s bání jsou podivuhodným dokladem minulosti. Spolu s budovami špitálu a děkanství tvoří malebný barokní celek.

    Na Tiché Orlici plula bílá labuť. Samotářka. Dal jsem se chodníčkem podél řeky. Opukové skály, do skal vrostlý porost. Vonělo tam kapradí a ze stromů padalo okrové listí. Šel kolem pohádkový dědeček: Pozor, pane, máme podzim a tůně zrádné, voda je studená. Nejeden se tady utopil. Pozor, pohřby jsou dnes drahé… Mab se smála. Rukou ukázala na skalní hřbet: Koukněte, támhle je hlava kamenného velblouda obrostlá suťovými lesy.

    V Chocni nelze zabloudit. Obloukem jsem obešel obrovitou louku a hlavní městskou tepnou dokráčel na náměstí. V hotelové restauraci jsem pojedl houbovou polévku a kuřecí břity zadělané do těstovin. Před muzeem pobíhala nezkrotná múza. Sbírala jedlé kaštany a fotila růžovo červené plody magnólie šácholanu. Přitom stále hovořila: Na levém břehu Tiché Orlice, uprostřed parku stojí jednopatrový zámek s obdélníkovým nádvořím. Původně renesanční objekt z roku 1562 dostal klasicistní podobu v roce 1829. V letech 1849 – 50 bylo přestavěno východní křídlo, kde byla vybudována pseudogotická kaple Nanebevzetí Panny Marie.

    Růžovo červené plody magnólie šácholanu. Foto Mab

    Na lavičce za zámkem si unavený poutník píchal do stehna dávku léku. Po rameni ho hladila kostnatá lady…

    V podzemí muzea bylo chladno. Vykopané střepy hrnců, varné kastroly a fosilie skeletů hlav medvěda, jelena, obrovitý kel a několik hranolů mamutích stoliček i dokumentace o jediném ptakoještěru – Cretornis hlavaci, nalezeném v roku 1880 v lomu u Zářecké Lhoty nedaleko Chocně. Pterosaurus proslavil městečko mezi geology světa.

    Z chladného sklepení jsem putoval starými dřevěnými schody do prvního patra. Obdivoval jsem Melantrichovu bibli i expozici brouků a motýlů. Vzpomenul jsem Jindřicha Plachtu hrajícího ve filmu Z hlubin študákovy duše pedagoga skládajícího státní zkoušku z entomologie, aniž by to věděl.

    Po hladině řeky… Foto Mab

    Mezi vypreparovanými vodomily, lišaji, roháči, chřestovníčky a svižníky jsem řekl nahlas: No, ale tohle je nádhera… Paní průvodkyně hekla: Viďte. A to víte, že bruslařka obecná bývá nazývána nesprávně vodoměrkou? Mab se smála a prchala po schodech, až ochozená prkna praskala.

    Po hladině řeky stále ještě plula bílá labuť. Múza ji chtěla krmit, ale nebyl rohlík. Řekla: Ještě by stála za pozornost choceňská mlékárna. Nebo trosky hradu Choceň pobořeného králevicem Karlem, pozdějším císařem Karlem IV…

    Vlak měl mírné zpoždění, ale jel…

    V Komíně krápalo. Mezi kapkami deště se múza rozpustila.

    Brno – Komín, 30. 9. 2019


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 487)

    1. Miroslav Řezáč

      Profilový obrázek

      Krásné poetické povídání,
      až jsem měl pocit, že se stejnými místy procházím, dokonce, že jsem i ochutnal švestkový koláč. A byl dobrý.

      06.10.2019 (19.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Krásný cestopis,
      jako bych jej prožil s cestovatelem osobně. Nenapadlo by mne, co lze v takovém našem známém městě všechno vidět, navštívit a navíc se dovědět i o tom, co tam kdysi bylo a již není.
      Těším se na další reportáž.

      06.10.2019 (21.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,