Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 477)

    Vlak uháněl. Okna hermeticky uzavřená, ve vagonu přesto foukalo. Děti s tatínkem hráli zapomínanou karetní hru. Byli hluční. Vykřikovali Prší. Větřík jim čechral vlasy. Múza mlčela, nehnula brvou. Jako pouštní sfinga.

    Rozbolela mě hlava. Řekl jsem: Není mi dáno zemřít na náchladu z ofouknutí. A dal jsem se na pochod. Za dveřmi vedlejšího oddělení bylo ticho. Naslinil jsem prst. Ani vánek. Usedl jsem a mnul si lebku. Cestující klepali do notebooků. Hlava přestala bolet. Klimbala. Zjevila se Mab: Ústí nad Orlicí, vystupujeme.

    Na zdi podchodu malůvka…. Foto mab

    Hupky hupky po schodech. Na zdi podchodu malůvka. Z vodní hladiny vyčuhují kulaťoučké hlavy pánů. Dva z nich jsou kačenkami a na hlavičkách mají korunky. Takové podobenství. Je lepší plavat, než chodit. Nadechl jsem se a šel.

    Přes řeku Orlici most. Po horách smavé lesy a vzduch lahodný jako mech. Jen na jedné skále pět rezavějících smrků.

    Silnice voní novotou. Zrovna jako omítky měšťanských domů. Foto mab

    Silnice voní novotou. Zrovna jako omítky měšťanských domů. Stavby z minula se snoubí v harmonickém celku s těmi z dneška. Sluníčko pálí a Mab upaluje. Věžní dominanty září před námi. Jsou na kopci.

    Múza zvolní krok, rozpřáhne ruce a jako Libuše v proroctví řekne: Ústí nad Orlicí, německy Wildenschwert, tedy Meč divochů, je město na východě Čech v podhůří Orlických hor na soutoku Tiché Orlice  a Třebovky. Průměrná nadmořská výška se pohybuje kolem 340 metrů nad mořem. Žije zde přibližně 14 tisíc obyvatel.

    Mab zruší patetické gesto a řekne: Však dosti lenošení, padre, vzhůru za krásami a půvaby osídlení.

    Průhled úzkou uličkou na kostel Nanebevzetí Panny Marie mě ohromil. Foto mab

    Náměstí, kterému místní říkají Mírové, je malebné. Čtverec zdobí podloubí kamenných budov, vysoký mariánský sloup se zlacenou Marií Pannou, stánky trhovců, čtyři zelené kadeře stromků a staletá dlažba. Průhled úzkou uličkou na kostel Nanebevzetí Panny Marie mě ohromil.

    Kolem barokní stavby stařičké radnice a domu děkanství, jsem se vydal do parčíku za kostelem. Pradávnému pohřebišti vévodila kaple Pavla II. Vstoupil jsem do ní a jako uhranutý zůstal stát. Stavba zvýrazněná podobou dvou andělů, světelnými šerosvity vytvářejícími po zdech zdání a s rubínovými obdélníčky svítícími z kamenné podlahy měla v sobě cosi nadpozemského. Rozkvetlý kruh mozaiky uprostřed, znázorňující ohnivou kyticí srdcí, umocňoval posvátný pocit mimořádnosti místa.

    Rozkvetlý kruh mozaiky uprostřed, znázorňující ohnivou kyticí srdcí, umocňoval posvátný pocit mimořádnosti místa. Foto mab

    Až se mi hlava zatočila.

    Usedl jsem do stínu vzrostlého stromu a obklopen hřbitovními stélami, kříži a pomníky popsanými runami švabachu, přemýšlel o konci života.

    Do myšlenek se vmísila Mab. Dosti chmur a zahálení, vyrážíme. Múza je poletucha. Neposedí. V duchu Nerudova to lidské pokolení nezná spočinutí poletuje a fotografuje…

    Milovníku funkcionalismu, hle, stále funkční Roškotovo divadlo. Repro + foto archiv

    Dávám se na pochod. Mab řekne: Milovníku funkcionalismu, hle, stále funkční Roškotovo divadlo. Než jsem mohl poznamenat, že Šrámkův Vilík Roškot je mou oblíbenou literární postavou, která asi nemá s architektem Roškotem souvislost, stáli jsme před památníkem padlých z první světové války.

    Socha je dílem významného českého sochaře Josefa Mařatky, kterému se podařilo do sochy bubnujícího francouzského legionáře vsunout nadčasovou symboliku. Foto archiv (čb) + mab (barva)

    Socha je dílem významného českého sochaře Josefa Mařatky, kterému se podařilo do sochy bubnujícího francouzského legionáře vsunout nadčasovou symboliku. Hlava je vědomě otočena k severu, odkud přicházeli do Čech nepřátelé z tehdejšího Dolního a Horního Slezska, a legionář pod heslem Teď – nebo nikdy, svolává bubnováním Čechy k útoku proti nim. Odhalení se konalo v roce 1925. V době německé okupace byl vydán příkaz k jeho odstranění. Socha byla opatrně rozebrána a ukryta ve skladu stavební firmy. Památník se dočkal obnovení na podzim roku 1945. O něco později byla na čelní stranu základny umístěna pamětní deska se jmény místních obětí 2. světové války.

    Nahoru, dolů, cik a cak uličkami. Malé kašny s fontánkami vlhčí vzduch. Sedněte a odpočiňte si. Já to tady prolétnu, řekne múza a je pryč. Žel, pryč nebyli náruživí kuřáci. Dýmali, jako by zato dostávali placeno.

    Uchýlil jsem se do stínu honosné secesní vily Městského muzea. Foto mab

    Uchýlil jsem se do stínu honosné secesní vily Městského muzea. Kochal jsem se pohledem na okrasné průchody v bráně, na četné sloupy, věže, věžičky, na malebný parčík. Přiletěla Mab: To koukáte na drát. Tento palác si nechal postavit v letech 1906-7 místní textilní podnikatel Florián Hernych. Chtěl se ukázat a možná i pomýšlel na získání šlechtického titulu.

    Otřu si boty o rohož a jdeme… Rozměrné vstupní schodiště, pak prosklený meziprostor a za ním dřevem obložená obří hala s pompézním lustrem ve tvaru velikánské královské koruny. Oněměl jsem. Múza také. Po chvíli vydechla: Briliant stylu art deco zavěšený ve skvost secese. Po vrzajících schodech jsme vystoupali na praskající ochoz. Pan průvodce řekl: Budeme muset lustr zbavit prachu. Pozvali jsme horolezce. Je to velká výška. Procházeli jsme prostornými místnostmi. Stáří vily připomínalo jen chraplavé lupání vyschlých parket. Tady se zloděj neutají, pravila Mab. Poté četla z průvodního panelu.

    Hledím na světničku dávných tkalců… Foto mab

    Převládajícím způsobem obživy pro ústecké obyvatele byla výroba textilu. Lnářství a soukenictví. Téměř z každé chalupy se ozýval klapot stavů. Tkalci vyráběli plátno. Udělat je kvalitní nebylo vůbec jednoduché. Kdo neměl smysl pro rytmus a nedokázal udržet tříčtvrteční takt, ten vyrobit pěkné plátno nesvedl. Nebylo tak lehké sedět za stavem a každou rukou a každou nohou dělat něco jiného a přitom všechno současně. Když se totiž nestejně šlapalo na pedály tkalcovského stavu, bylo plátno nerovné. Tkalci si pomáhali říkankou: „Na cukr a na kafe, na cukr a na kafe, na cukr a na kafe“…

    Hledím na světničku dávných tkalců. Dřevěná lavice na lámání lnu, prkno s hřeby, kolovrat, postel, stůl, židle, obrázek Panny Marie na zdi, kafový krajáč na ubruse a v rohu odpočívající tkalcovský stav. Zašeptal jsem: Pachole, za přadeno chtěj ruce panny Dory a bál se udělat krok, aby praskot podlahy nenarušil svatost chvíle. Stal se však muzejní zázrak. Zjevil se pan muzejník a předvedl nám, jak se souká vlákno, jak se z šesti vlákének spřádá nit, jak člunek s útkem kmitá osnovou a nohy přitom šlapou na pedály, aby se zrodila látka…

    Nabídku utkat si svůj kus plátna, jsme odmítli.

    Japonský župan houslisty Kociana. Foto mab

    Síň s nábytkem, který patřil věhlasnému houslovému virtuosovi Jaroslavu Kocianovi, byla plný drobných relikvií, upomínek na životní putování ústeckého mistra houslí, dirigenta a pedagoga, jehož okřídleným rčením bylo: Dokud neumíte zahrát dva tóny, třetímu se neučte. Ne kvantitu, ale kvalitu!

    Ústeckým rodákem, vynikajícím violoncellistou, kterému vděční občané zanechali v muzeu místečko, byl mně dobře známý profesor Bohuš Heran. Foto archiv

    Ústeckým rodákem, vynikajícím violoncellistou, kterému vděční občané zanechali v muzeu místečko, byl mně dobře známý profesor Bohuš Heran. Působil na JAMU. Vlastním dokonce jeho podpis – na vysokoškolském diplomu. Poklonil jsem se jeho památce, až parkety zapraskaly.

    Mab řekla: Lze předpokládat, že to byl právě nutný smysl pro rytmus, který se stal jedním z momentů vzniku hudbymilovnosti ústeckých občanů

    Zatímco jsem klouzal mezi figurínami obléknutými do rozkoše negližé a oděvů vídeňské secese, využívala múza vilovou terasu k opalování.

    V expozici Dvě stě let poštovní schránky jsem nacházel důkazy, jak tomu bylo se zasíláním psaníček, lístečků, depeší či balíčků v dobách kočárů, bicyklů, parníků a parostrojů. Parkety praskaly, až jsem se lekal. V zátiší secesního pokoje jsem usedl před barvami hýřícím betlémem místního ševce Augustina Cibulky. Kdysi dávno jej sestavil ve své chalupě. Jednotlivé figurky vystříhal z papíru a některé z nich obdaroval pohybem. Nad jesličkami mával křídly anděl nebeský, beránci trkali hlavičkami, chasníci řezali dřevo, větrný mlýn točil rameny zrovna jako mlýnek na potoce. V pokoji stál secesní krb a v jednom z jeho rohů Pláničkův interiérový orloj. Málem jsem uprostřed té vší staré krásy usnul…

    V zátiší secesního pokoje jsem usedl před barvami hýřícím betlémem místního ševce Augustina Cibulky. Foto mab

    Múza Mab řekla: Tak snad abychom šli

    Pěkně bylo v Ústí nad Orlicí. Vlak uháněl a ve vagonu nefoukalo.

    Tak zase někdy, usmála se Mab a rozplynula se v brněnském povětří.

    Bolely mě nohy. Neposlouchaly. Byly jako olšový… Kdysi jsem hrál vodníka Volšovečka, vymyslel jsem pro něj pohyb nohou bez ohýbání kolen. Teď se mi to hodilo…

    Brno – Komín, 10. 8. 2019


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 477)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Procházíme našimi městy,
      krajinami, přírodou, místy zajímavých událostí, historií, posvěcené významnými lidmi, kteří v nich žili, tvořili a zanechali stopu svého působení. Spěcháme, proběhneme, nemáme zájem, čas na zastavení, rozhlédnutí. Když si pročítám Tučkovy návštěvy kteréhokoliv místa, co všechno tam je k vidění, kolik důvodů k zastavení a rozhlédnutí se kolem sebe, co všechno přecházíme bez povšimnutí, musí nás zaujmout a nadchnout jeho talent pro vytváření zážitků, dojmů a umění plně prožít každý i všední den.

      01.09.2019 (16.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,