Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 467)

    Můj děda byl vyhlášeným léčitelem koní. Sbíral bylinky, dělal z nich pokrmy, masti a zásypy. Koně ho poslouchali a on jim rozuměl. Slovem dokázal zkrotit i nejdivočejší z nich. Měl dar od Boha. Když omylem vypil místo sodovky louh, zemřel.

    Starokladrubský kůň – jediné původní české plemeno se statusem kulturní památky. Foto archiv

    Nikdy jsem koně nesedlal a ani nejezdil v kočárech. Mám však ke koním vztah. Rád se na ně dívám. Obdivuji se koňákům, žokejům i cirkusákům, kteří to s koňmi umějí.

    Zpráva, že kladrubský Národní hřebčín byl zapsán do seznamu UNESCO (více zde), ve mně vzbudila touhu ucítit, vnímat atmosféru – charakteristickou vůní koňských stájí. Vlaky z Brna jezdí často. Když má jeden zpoždění, lze použít další. Jen se v tom musíte vyznat. Máte-li za zády múzu, je orientace snadnější.

    Vlaky z Brna jezdí často. Když má jeden zpoždění, lze použít další. Foto David Kohout

    Rychlovlak jel stráněmi, lesy, tunely i nad vodami. Zastavoval minimálně. V Přelouči jsem přestoupil do autobusu a v pravé poledne uviděl vilky malebného městečka s klikatící se silnicí vprostřed a ekipou jezdců na koních. Kladruby zalité sluncem mají půvab barevné šperkovnice. Starověká stavení hostince, zámku a zděných stájí s vjezdy, tvořící menší náměstíčko, bylo obsypáno turisty. Děti – s kornouty zmrzlin, rodiče s baťůžky, slečny s destičkami mobilů a organizátoři s ceduličkami na prsou vytvářeli dojem výroční pouti.

    Múza napověděla: První zmínka o koňské oboře v Polabí se datuje v roku 1563. Císařem Rudolfem II. byla obora 24. dubna 1579 povýšena na císařský dvorní hřebčín. Od roku 1918 se o komplex pozemků a staveb stará stát. Paní průvodkyně povídala: Všimněte si, zámek – samé dřevo. Staleté schody, stropy, podlahy. Po těchto prknech chodila i Marie Terezie a později mladičký císař František Josef spolu s krásnou chotí, které se říkalo Sissy… Snažil jsem se našlapovat zlehounka, abych neporušil pel historie.

    Repro Národní hřebčín Kladruby

    Pracovna, přijímací salon, skříně, nerozměrná postel císaře, ložnice císařovny s tuze krátkou postelí, oratoř, chodby, komůrky služebnictva, vše dýchalo poklidem starých dob. Vybyla mi i chvilka k rozjímání pod křížem v chladu císařské kaple…

    V ohradě bylo najednou vidět mrak. Šel jsem k zajímavému jevu blíž. Bělouš hrabal kopytem a kol sebe vířil polabský prach. Zdálo se mi, že mu z pórů vzlínají páry…

    Múza poznamenala: Být malířem, tak koně malujete, vy impresionisto

    Po žlutavé pláni jel kočár tažený bílými krasavci. Foto Radek Kalhous

    Po žlutavé pláni jel kočár tažený bílými krasavci. Mab řekla: To koukáte! Takovým kočárem jezdil i císař Ferdinand Dobrotivý. A také prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

    Na obzoru prášil průvod klisen s hříbaty… Múza se dojala: Smutná odluka dětí od maminek. Hříbátka si budou půl roku zvykat v mateřské školce na samostatnost.

    Vstoupit do labyrintu stájí je jako vstoupit do chrámu, ve kterém se namísto hlaholu zvonů překřikuji vrabci s vlaštovkami.

    Mají typický klabonos a impozantní vzhled. Jsou citliví, vnímaví, spolehliví… Foto Národní hřebčín Kladruby

    Mladinká průvodkyně se chlubila: Starokladrubský kůň je jediným živým tvorem na světě, který je pod památkovou ochranou. Toto ocenění nemají ani lipicáni španělské školy ve Vídni. Teplokrevné plemeno vzniklé křížením starošpanělských a staroitalských koní bylo také přijato pod ochranu FAO, odborné organizace OSN. Starokladrubský vraník vznikl společně s běloušem. Mají typický klabonos a impozantní vzhled. Jsou citliví, vnímaví, spolehliví

    Koníci požírali seno a po návštěvnících pomrkávali jako filmové hvězdy. Foto Honzanavyletech

    Ustájení koníci, ošetřováni pečovateli, požírali seno a po návštěvnících pomrkávali jako filmové hvězdy. Každý měl nad kójí ceduličku se svým jménem a rodokmenem. Malý vrabčák vyzobával zrníčka a byl přiklopen padajícím čerstvým kobylincem. To bylo křiku. Kůň počal ržát a vztekle dupat kopytem. Jeho ztepilý tanec mě fascinoval natolik, že jsem musel být múzou od kóje odtažen, abych nepřišel k úhoně…

    Ošetřovatel koně poplácal a uklidňoval hřebelcováním. Vrabčáka vysvobodila vrabčice a bělouš zkropil stáj vydatným proudem čpícího moku. Utrousil jsem: Rejtar ze mne nikdy nebude, a vyrazil ze stáje na vzduch. Na silnici jsem stopnul autobus a po chvíli z něj, poněkud žíznivý, vystoupil v Přelouči u nádraží.

    Támhle na kopci je zámek, jistě tam bude i restaurace… Repro archiv

    Múza mě poňoukla: Támhle na kopci je zámek, jistě tam bude i restaurace. Byla to štrapáce. Chodníky z drobounce hranatých kamenů, úmorné vedro a na vrcholku hory žádný zámek, nýbrž novorenesanční budova Občanské záložny, dílo architekta Rudolfa Kříženeckého. Naštěstí pod kopcem, v milém zátiší, šenkovala švarná servírka chutnou stravu i skvělý mok.

    Po pichlavých chodníčcích jsem dokulhal k nádraží. Rychlík měl namířeno do Brna, ale ozvala se múza. Je škoda projet Pardubicemi a nezastavit se tam, nemyslíte? A tak jsem po čtvrthodince našlapoval na jiné pichavé kostičky, tentokrát chodníků pardubických.

    Průkopník české aviatiky Jan Kašpar letí nad Pardubicemi (r. 1911). Repro archiv

    Pozdravil jsem se s bronzovým stavitelem železnic Janem Pernerem, u velké letadlové vrtule vzdal hold našemu prvnímu letci Janu Kašparovi a poté jsem Zelenou branou doputoval mezi opravované domy renesančního náměstí. Nohy mě hodně bolely. Zrovna jako kdysi dávno za dob studií, kdy jsem náměstím projížděl na těžkém cestovním kole…

    Na zámeckém nádvoří se procházeli elegantní pávi. Když jsem se belhal zámeckým valem, jeden z nich mi předvedl nádherný vějíř zdobných per…

    Závodiště Velké pardubické, proslavené koňskými překážkami, jsem si již odpustil…

    Byla půlnoc, když jsem v mrákotách uléhal do své komínské postele… Foto archiv

    Byla půlnoc, když jsem v mrákotách uléhal do své komínské postele. Múza ševelila: To je až k nevíře, co se dá za den stihnout… Není nad to mít svou múzu…

    Brno – Komín, 22. 7. 2019


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 467)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Život je změna.
      I k takové se rozhodl J. Tuček, místo divadelního představení navštívil zcela jiná velmi zajímavá místa a přiblížil nám je spolu s událostmi i jejich historií stejně zajímavě a barvitě jako divadelní představení během tolika sezón. Jeho znalosti svou košatostí jsou víc než obdivuhodné.

      03.08.2019 (11.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,