Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 464)

    Múza mi zaťukala na čelo. Probuďte se, čeká na nás brněnská káznice… A v ní poetické hudební divadlo o životě, lásce a smrti…

    A pokračovala: Jiří Orten byl básníkem existencionálního zaměření, autorem snových próz, knižních dramat, a literárních deníků. Jeho poezie vyjadřuje pocity mladých lidí zaskočených a zraněných těžkou dobou. Narodil se 30. srpna 1918 v Kutné Hoře, v židovské rodině drobného obchodníka se střižním a galanterním zbožím. V den dvaadvacátých narozenin byl přejet německou sanitkou a o dva dny později – 1. září 1941 na následky zranění zemřel. Je pohřben v Praze na Novém židovském hřbitově.

    Za černým stolem sedí zamyšlený muž. Foto ProART

    Vystoupil jsem z tramvaje na Cejlu a dal se rozkopanými ulicemi Körnerova a Bratislavská k bývalé zemské káznici. Oprýskaná budova pamatující časy císaře pána, ale i krutosti protektorátu a dob poúnorových se tvářila nevlídně. Staletými schody jsem pronikl na dvůr a starobylými dveřmi vešel do festovní věznice. Bělostné stropní oblouky, fortelné bílé stěny. Špehýrkami oken proniká svit skomírajícího dne. Vprostřed prkenné podlahy je betonový vlys s otisky dlaní a číslicemi letopočtu – 1985.

    Zamyšlený muž tančí. Foto ProART

    Za černým stolem sedí zamyšlený muž. Několik světelných hranolů zalévá místnost modravým světlem. V sále vládne chlad. Na jeho konci, v kamenném průduchu, září lampa. Snad bóje naděje.

    Skřípavé tóny houslí rozechvějí vzduch. Zamyšlený muž tančí. Výrazy těla vyjadřují tíseň. Bělovlasý mládenec prochází prostornou kobkou a lká verše:

     Už rozsvítili lustry / a muzikanti ladí, / nevědí o písni, již nedovedou hrát, / už krásné šaty šustí  / a tvoji kamarádi / učí se brát k tanci a tobě brát.

    Stvol slunečnice, trsy stébel s klasy obilí, uschlé parůžky větviček jsou smutnou výzdobou cely. Po jejích zdech se plouží stíny živých…

    Autor Martin Dvořák předkládá divákovi surrealistické obrazy evokující básníkovo rozdychtění i něhu milostností, Foto ProART

    Autor Martin Dvořák předkládá divákovi surrealistické obrazy evokující básníkovo rozdychtění i něhu milostností, jeho rozlety i zklamání a tušení tragédie brzkého konce.

    Ošklivá hodina. Poznáš ji po básni, / jež často zaklopýtne. – / Těžko je po pláči písničce tancovat, – / těžko je zapomínat.

    Zelená, modrá, starorůžová zalévají nehostinnou místnost pastelovým pelem. Foto ProART

    Nálady básníka zvýrazňuje svícením. Zelená, modrá, starorůžová zalévají nehostinnou místnost pastelovým pelem.

    Ó, širé šero pod deštíkem, / ó, báni šera na velikém / kostele nebe! Píši tu / do žíhaného sešitu, / bolí mne oči, přivřu si je  / a mírné světlo, jež se lije / z dalekých koutů stmívání, / mne ukolébá do spaní.

    Hudba houslí je drásavá. Foto ProART

    Houslistka se mění v básníkovu milou. Bělovlasý hoch si jí lehá do klína. Pláče.

    Je to tak snadné: zpívat za rozkvetlé / a cítit v srdci pád. / Ó, mraze, mraze v tomto jarním světle, / jak pálíš ze zahrad!

    Hudba houslí je drásavá. Houslista v chůzi krotí struny. Houslistka zpívá žalm. Kobka se utápí v šeru zeleně. Tanečník se svíjí…

    Čí jsem? / Jsem plískanic a plotů / a trav, trav deštěm skloněných / a jasných písní bez klokotu / a touhy, jež je v nich.

    Tak čeká víra beznaděje... Foto ProART

    Aktéři stojí v kruhu. Housle vržou.

    Hlasy spíkrů hovoří: Tak čeká víra beznaděje, / tanečník: tak čeká úžas obnažený, / houslistka: tak čeká smích, prostě se směje.

    Houslista: tak čeká stud a krev, krev z ženy.

    Poeta: Po špíně poznáváme se.

    Tanečník: A po hrůze z ní.

    Houslistka: A po krajině.

    Houslista: A po lítosti.

    Poeta: A po řeči.

    Tanečník: A po tichu. / Jen nemlčeti za takových nocí. / Nedrkotati tmou. 

    Vrcholem surrealistických vizí i představení je kroužení houslistů ozvučujících struny klacíky uschlých proutků nad bělovlasým poetou.. Foto ProART

    Vrcholem surrealistických vizí i představení je kroužení houslistů ozvučujících struny klacíky uschlých proutků nad bělovlasým poetou.

    Čí jsem? / Jsem malých oblých věcí, / jež nepoznaly hran, / jsem zvířátek, když hlavu svěsí / a mraku, když je potrhán. / Čí jsem? / Jsem zimy tvrdé plodům / a smrti, chce-li čas, / jsem lásky, s níž se míjím o dům, / dán za jablka červům na pospas.

    Zajímavé zrcadlo úzkostí a strachů. Foto ProART

    Prchám rozkopanou ulicí. Šeptám: Je ticho, postavy mizí, ustává rej i houslí kvil. Svit naděje hasne.

    Múza Mab říká: Zajímavé zrcadlo úzkostí a strachů.

    Dodávám: Představení stvořené s vírou v dobré stránky člověka. Důstojné připomenutí odkazu básníka Jiřího Ortena.

    Na rohu Bratislavské mě málem povalil opilý muž…

    Brno – Komín, 27. 6. 2019

    ProART, Brno – Martin Dvořák: Orten 100: Ohnice. Kde tančí vítr. Poetický hudebně-divadelní projekt pro všechny věkové generace s touhou se zastavit, vnímat a naslouchat. Autoři a účinkující: Daniel Krejčík (slovo), Martin Dvořák (režie, tanec), Jitka Břízová, Vojtěch Drahoňovský (hudba). ProArt, prostory bývalé káznice na brněnském Cejlu. 25. 6. 2019.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 464)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Nedocenitelný je význam tak poutavé informace
      o tak zajímavém představení konaném v jiných prostorách něž k tomu ručených a známých. Jak mne, tak zajisté i jiným čtenářům by nenapadlo hledat herce s velmi krásně vystavěnou hrou i na Cejlu v prostorách někdejšího smutně proslulého brněnského vězení. Dění plné hudby, jak je v textu článku i na mnohých foto záběrech vidět, se živými hudebníky na scéně muselo fantasticky znít a poskytnout režii i samotným hudebníkům příležitost k originální tvorbě. Klasické nástroje v takových prostorách vytvářejí přirozené echo, kterého zde bylo – jak si můžeme domyslet pohledem na snímky – do mrtě využito. Když je nápad, takové nové prostory tomu velice dobře nahrávají.
      Je ale potřeba o takových představeních vědět. A v tom je veliká zásluha pana Jaroslava Tučka, neúnavně sledujícího divadelní dění, ať probíhá kdekoliv, a jeho přibližování poutavými články nám, vzdálenějším možností přímé osobní účasti a zhlédnutí těchto představení. Nahradí nám svým věrným popisem tento handicap.

      21.07.2019 (11.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,