Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 415)

    Sněhu jako za dolary. Chodníčky nesypanými škobrtal jsem do kopce k proslulé brněnské vile Tugendhat.

    Před onyxovou stěnou obdélník ze světlé přírodní vlny, kolem něj divácké sezení. Dvě řady ve tvaru hranatého písmene U. Návštěvníci přicházeli s igelitovými návleky na obutí. Je to pochopitelné. Zde se měnily dějiny. Našlapat na stopy rozpadu státu by bylo nemístné…

    Sotva jsem dosedl, kde se vzala, tu se vzala, seděla vedle mě múza Mab. Také se šarmantním zdobením na botách.

    Jemná hra klavíru se mísila s hlasem zpívající Emy Destinnové. Pět antických múz v pískovcově zbarvených řízách vláčně pomalými krůčky vstoupilo na ručně tkaný koberec. Posouvaly se, otáčely, jako figurky barokního orloje. Po absolvování sošného entrée zmizely.

    Sošnost postav byla uchována po celý čas představení. Aktéři evokovali hereckou patetičnost operních pěvců a tanečníků z konce devatenáctého století. Ema Destinnová a Enrico Caruso splétali českoněmeckými dialogy životní příběh osudem hýčkané, ale i zle zkoušené české pěvkyně. Slova střídala pohybové kreace tanečnic, zpěv a stylizovaný zvuk hudebních záznamů plný šramotů… Bylo to jako sen, jako setkání bájných hvězd na Olympu bohů, vzpomínajících na doby minulé.

    Sošnost postav byla uchována po celý čas představení (zleva Kateřina Beranová, Irene Bauer a Kateřina Jebavá). Foto Jan Vrba

    Emu Destinn představovala majitelka lahodně znějícího hlasu Kateřina Jebavá, v hereckém projevu něžná i výbušná, výtečně vyslovující, střídající češtinu s němčinou se samozřejmou lehkostí. Věřil jsem, že tato dáma dokázala být božskou Emou, pěvkyní uctívanou diváky i hlavami mocných vladařů světa, sklízející ovace a slávu v Berlíně, Londýně, New Yorku i v Praze… Podmanila si diváky okamžitě. Mnoho vyslovených vět se ukládalo do paměti.

    Vše je pomíjivé, mládí i láska… Dřela jsem. Hrála na housle, psala hry, malovala, učila se hrát divadelní role i zpívat. Nikde mě nechtěli, až v Drážďanech… Naučila jsem se všechny role repertoáru. Salome Richarda Strausse byl úspěch. Chtěla jsem, aby se ve světě vědělo, že jsem Češka. Nikdo nevěděl, kde Čechy jsou. Neměli zdání, že jsme si po tři století habsburské nadvlády dokázali udržet svůj jazyk i národní povědomí. Zasazovala jsem se o uvádění českých hudebních autorů. Zpívala jsem Dvořáka, Smetanu… V myšlenkách jsem stále byla spojena s vlastí. Byla válka. Mocnářství mě nepustilo na americké turné. Vlast. Můj národ. Každý pomáhal, každý dělal, co bylo třeba

    Věru, smutné, slyšet vroucí slova české vlastenky, bojovnice za prosazení vzniku Československa v prostorách, kde se domlouval jeho rozpad…

    Obtížné pěvecké árie a písně repertoáru Emy Destinn zpívala koloraturní sopranistka Kateřina Beranová. Uhrančivého Enrika hrál i tančil Martin Dvořák. V pohybových kreacích zářily Zaida Parejo, Golde Grunske a Irene Bauer. Citlivou klavíristkou, dotvářející atmosféru díla byla Marta Vašková. Poctu Emě Destinn vymyslel, režíroval a choreografií posvětil Martin Dvořák.

    Diváci pořad ocenili dlouhým potleskem…

    Klouzal jsem stezkami vyšlapanými v omrzlém sněhu z kopce. Jen sporá světla lamp hlídala mé kroky. Mladinká múza Mab poskakovala jako hříbátko. Na myšlenky nebyl čas. Doklopýtal jsem do tramvaje. Mab mi zamávala a v uších mi zaznělo: Velmi pěkný večer, působivé představení. Kultura slova se snoubila s půvabem pohybu. Odpověděl jsem: Poučné připomenutí významu zanikajících slov vlast a vlastenectví…

    Paní sedící oproti mě se usmála: Cože pane? No to nic, horší by byla chřipka, na tohle se neumírá.

    P. S. Čtyřverší na pomníčku Emy Destinnové: Žijící, jež smíte dosud všechny tyto krásy smavé zřít, /  vzpomeňte si při přeletu sněhobílých ptáků samot duše mé, /  jež dozajista vtělena do některého z nich, /  znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého.

    Brno – Komín, 29. 1. 2019

    Hudební divadlo v koprodukci ProART Company (CZ) a Tanzkompanie Golde G. (DE) – Martin Dvořák: Ema Destinn Bouře a klid. Námět a režie: Martin Dvořák, choreografie: Martin Dvořák, Golde Grunske, text: Alena Mornštajnová, Ema Destinnová, Martin Dvořák, Adolf Wenig, hudba: Ema Destinnová, Antonín Fajt, Omar Rojas Ruiz, Kryštof Okrouhlý a další, kostýmy: Jindra Rychlá. Účinkují: Irene Bauer, Kateřina Beranová, Kateřina Jebavá, Golde Grunske, Zaida Ballesteros Parejo, Martin Dvořák a Marta Vašková (klavír). Premiéra 28. 1. 2019, Vila Tugendhat, Brno.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 415)

    1. Josef Pelikán

      Profilový obrázek

      Krásný a tesklivý komentář k nevšednímu prožitku.
      Myslím, že místo provedení bylo záměrně zvoleno a dotvářelo obraz doby a osudové pohnutí Emy Destinové.

      09.02.2019 (15.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Je stále co objevovat,
      nacházet v minulosti, připomínat, přinášet a obohacovat současnost. Hodnoty myšlenek, umění všech oborů nestárnou, jen časem zapadají v přívalem novot. Po uklidnění však ožijí stejně svěží jako na počátku, kdy se objevili poprvé.

      11.02.2019 (15.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,