Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 39)

    Hledám střípky, špendlíčky kutám, prstíčky škrabu, klepám na okenní rámy souputníků z minula a do dálav jim zasílám své bolestné depeše Robinsona. Je marné si cokoliv namlouvat, má generace odchází do ticha zapomnění a jinak tomu již nebude.

    Erudovaná a dobrá duše paní Eugenie Dufková mi píše z chladu poutního Vranova: Nevím, k čemu bych vaše Mudrování přirovnala, nic mě nenapadá, jen vím, že Vaše střihy (divadlo, dnešní den, bláznovství české politiky) jsou literaturou faktu, a co hlavního – ještě něco víc… Je to skvělé, je tam vše, na malé ploše vše, co se dnes nabízí divadlu a lidem v něm i mimo něj. A chci říci, že jsem ráda, že čtu své názory, pohledy, postřehy, nespokojenosti, rozčarování z posledních 23 nebo kolika let, kdy jsme svobodu dostali takříkajíc k platu.

    Divadelní časopis Státního (dnes Národního) divadla Brno vycházel v různých podobách od r. 1920. Od 1. září 1964 se vrátil k názvu Program a jeho redaktorkou se stala Eugenie Dufková (Poledňáková). Původní redakční kruh (Bořivoj Srba, Ivo Osolsobě, Václav Nosek, Vladimír Vašut, Vojtěch Štolfa a Eugenie Dufková) koncipoval tento měsíčník jako kulturní periodikum, jehož zájmové spektrum se neomezovalo pouze na divadlo, ale zasahovalo do široké veřejnosti a vlastní divadelní činnost včleňovalo do obecných souvislostí kulturních i společenských. Historické studie v něm uveřejněné jsou dnes významným pramenem k poznání dějin českého divadla. Odborné stati, eseje, fejetony, rozhovory aj. doprovázela původní básnická tvorba, kresby a bohatá fotografická dokumentace. Přes zájem čtenářů byl časopis k 30. červnu 1992 zrušen. Repro archiv ND Brno

    Divadelní časopis Státního (dnes Národního) divadla Brno vycházel v různých podobách a periodicitě od r. 1920. Od 1. září 1964 se vrátil k názvu Program, který měl v letech 1945-49, a jeho redaktorkou se stala Eugenie Dufková (Poledňáková). Původní redakční kruh (Bořivoj Srba, Ivo Osolsobě, Václav Nosek, Vladimír Vašut, Vojtěch Štolfa a Eugenie Dufková) jej koncipoval jako kulturní měsíčník, jehož zájmové spektrum se neomezovalo pouze na divadlo, ale zasahovalo do široké veřejnosti a vlastní divadelní činnost včleňovalo do obecných souvislostí kulturních i společenských. Historické studie v něm uveřejněné jsou dnes významným pramenem k poznání dějin českého divadla. Odborné stati, eseje, fejetony, rozhovory aj. doprovázela původní básnická tvorba, kresby a bohatá fotografická dokumentace. Přes zájem čtenářů byl časopis k 30. červnu 1992 zrušen. Repro archiv ND Brno

    Paní doktor Dufková, emeritní šéfová, editorka časopisu brněnského Státního divadla a dramaturgyně velkého baletu, byla a je svědomím doby. Skromná, nenápadná zastánkyně krás svobodného divadla. Sledovala mou práci zblízka i zdáli, vždy z té druhé strany barikády. Měl jsem ji a mám ji stále rád. Chodíval jsem do její kanceláře mlčet a nabírat sílu. Dokázala dávat najevo, že ví, jakýže to kříž na svém chabém hřbetu vláčím. Byla jedním z mála divadelníků, kteří mě dokázali povzbudit v kritických okamžicích mého strastiplného šéfování Provázků a Hadů. Neváhala dokonce prolézt se mnou stavební sutiny rozbořeného paláce pánů Hausperků z Fanálu a tichým hlasem tvrdit: To bude tuze krásné divadlo, až se postaví a vy to, pane šéfe, dokážete, viďte!

    Bude to čtvrtý zub. Při třetím jsem dostala do ramene křeč.  Repro archiv

    Bude to čtvrtý zub. Při třetím jsem dostala do ramene křeč. Repro archiv

    Jel jsem dvojkou kolem brněnského ústředního hřbitova, na zastávce Moravanské lány vystoupil a po chvíli vešel do soukromé ordinace paní doktor Klempové. Nesměle jsem předal panorama rentgenového vyobrazení stavu svého chrupu. Paní doktor řekla: Nelíbí se mi to. Ten zub musí ven! To je zase den. Bude to čtvrtý zub. Při třetím jsem dostala do ramene křeč. Také nevím, co s tím uděláme. Nevím, jak tu příští mezeru vyplnit. Jestli zbrousit trojku a dát závěs na dvojku, nevím, nevím. Tak jdeme na tu čtyřku. Píchlo to, zabolelo, půl pusy mě odešlo. Pak se uhnilý zoubek rozlomil, tlaku kleští však neodolal. Teď to nechejte na přírodě. Nevyplachujte, ničím ránu neošetřujte, ať se v klidu zahojí. Ta vaše Mudrování jsou pěkná, ale dlouhá. Začnu je číst a usnu. Už v osm večer jsem v limbu. Nekousejte na přední zuby, jejich velikost je třetinová oproti původní délce. Jo, jo, člověk je smrtelný. Koncem ledna se ozvěte, domluvíme se, co dál. A taky mně zase něco pošlete, budu číst ráno.

    Jezdím za paní doktor Klempovou rád. Pečuje o mé zdraví od dob sametové revoluce. Když se mě ptala, proč jsem si vybral zrovna její služby, odpověděl jsem: Zuby jsou základem dlouhověkosti a vy jste zubařka – filosof. Líbí se mi, jak myslíte nahlas. Jak uvažujete, co s tím zubem podniknete, co bude dál, až už ten zub nebude, je to takové povzbudivé a dost k nezaplacení. Tak proto.

    Chlapče, paradentóza je něco, co nesmí člověka položit. FOTO TOO PLZEŇ

    Dnes mně vytrhli zub. FOTO TOO PLZEŇ

    Večer mně skajpovali manželé Walletzští, přátelé zdaleka, až ze slavného, divadelního Ořechova. Měli tuze omluvné pohledy: Nám to nevyjde do Divadla Krajiny přijet. Nemá nás kdo odvézt. Tak povídej, jak se na své čtení v Krajinách chystáš? – Dobře. Chystám se. Dnes mně vytrhli zub. Ještě mám tvrdou hubu. – To jsme netušili. Ale to bude do pátku dobré. Ani nejsi oteklý, to bude dobré.

    Leoš, herec, režisér, divadelník ve výslužbě se nadechl a spustil monolog o tom, jak jemu v nemocnici trhali najednou zubů devět, jak mu pak sešívali sanici ozdobnými stehy a jak ho přitom operatér stále oslovoval celým křestním jménem Leonard. Chlapče, paradentóza je něco, co nesmí člověka položit. Podívej, nemám zuby a žiju. Jsem spokojený. Horší je, že už nemůžu na nohy, že Zdeničko?No. Leošku, ještě to ujde. Je až dojemné, jak se manželé Walletzští něžně oslovují – Leošku, Zdeničko – jak si vzájemně prokazují úctu, jak hrnou zbytky životů před sebou s úsměvem a radostí. Vymýšlejí si denní programy a dle nich pak stále něco významného kutí. Vaří, perou, žehlí, navštěvují divadelní představení, čtou tisk, sledují dění na internetu, organizují návštěvy vinných sklepů, kulturní besedy, semináře, píší, zkouší a hrají ve svých scénických čteních. K tomu ještě opravují mé texty a polemizují se mnou. Jsou mými dodavateli optimismu. Když je dva dny nevidím, je mi po nich smutno.

    V pátek 29. listopadu večer mě v Krajinách čekalo milé překvapení. Repro archiv Divadlo Krajiny

    V pátek 29. listopadu večer mě v Krajinách čekalo milé překvapení. Repro archiv Divadlo Krajiny

    V pátek 29. listopadu večer mě v Krajinách čekalo milé překvapení. Dramatik Pavel Trtílek se mnou probral sled Vernisáže – čtení i následnou besedu, režisér Juraj Augustín s výtvarnicí Simonou Vaškovičovou připravili scénu s pokojovými stolky, židličkami, lampami i lampičkami a mladý představitel prince Hamleta, můj kolega ze studentské Marty Vojta Říha řekl: Přišli jsme vás podpořit. Alžběta s Lucií se rozezpívávají a Zbyšek pomáhá při svícení. Můžete začínat. Zlomte vaz!

    Vešel jsem do šera hracího prostoru. Šéf Jan Krupa mě představil divákům a pak už jsem jen četl a četl. FOTO archiv Divadla Krajiny

    Vešel jsem do šera hracího prostoru. Šéf Jan Krupa mě představil divákům a pak už jsem jen četl a četl. FOTO JURAJ AUGUSTÍN

    Vešel jsem do šera hracího prostoru. Šéf Jan Krupa mě představil divákům a pak už jsem jen četl a četl. Něco z Antihrdiny, něco z Mudrování. Pohledné kolegyně z Marty – Alžběta Vaculčiaková a Lucie Ingrová k tomu tak krásně zpívaly, že jsem dojatě poznamenal: Dívky, vždyť já ještě žiji. I diváci byli skvělí. Hodní, veselí, pozorní. Jejich potlesky byly upřímné a dlouhé. Editor mého Antihrdiny pan Voráč se usmíval, režisér Augustín dával hlasitě najevo nadšení a dramatik Trtílek se mě v následné besedě vyptával, jaké bylo mé dětství a jakže se to přihodilo, že jsem se dal „na divadlo“. Vzpomněl jsem tetu Františku, jak mně čítávala z Erbenovy Kytice o polednici a vodníkovi, jak koupila knížku Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí a jak já ji přelouskal ještě dřív než Karafiátovy Broučky. Vyprávěl jsem o návštěvě válkou zničeného Lanžhota, kde v hospodě na náměstí u kostela hráli ochotníci Jiráskovu Lucernu a já si z ní zapamatoval jen vodníkovy zelené rukavice na rukou i na nohou. Možná, že toto bylo oním prvotním impulsem vyvolávajícím touhu stát se hercem. Bože, to už je tak dávno, tak strašně dávno! Už ani ta hospoda prý tam není.

    Bože, to už je tak dávno, tak strašně dávno! Už ani ta hospoda prý tam není. FOTO archiv Divadla Krajiny

    Bože, to už je tak dávno, tak strašně dávno! Už ani ta hospoda tam není. FOTO JURAJ AUGUSTÍN

    Dcera Míša špitla: Tati, byl jsi dobrý, bylo ti rozumět. Paní Štěpaníková konstatovala, že se o mně dověděla hodně nového. Kolegyně Alžběta podotkla: To se vám to četlo, když jste si to sám napsal. Poděkoval jsem a vydal se na cestu do Komína.

    Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř JAMU je novou divadelní scénou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. FOTO archiv JAMU

    Divadlo na Orlí / Hudebně-dramatická laboratoř JAMU je novou divadelní scénou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. FOTO archiv JAMU

    V pondělí večer jsem pak dorazil do Divadla na Orlí. Komorní opera Hudební fakulty JAMU uváděla v druhé premiéře operu Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. S rozpřáhnutou náručí mě vítal letitý hasič v kroji: Já už si říkal, že asi bloudíte. Město je plné lidí, krámků a rozzářených vánočních stromů, šel jste pěšky, viďte? A to máme teprve začátek adventu, viďte. Dvě krasavice manažerky se usmály: Jste sám nebo?Sám, sám, sám.

    Cikcak úzkým schodištěm jsem se vydal vzhůru, dal svrchníček do drobounké šatny a spěchal cikcak schody nahoru k útlému foyeru. Slavnostně odění návštěvnici již seděli v polstrovaných sedadlech stupňovité elevace. Dámy v róbách, pánové v padnoucích oblecích s kravatami i ve fracích s tvrdými motýlky na vzpřímených hrdlech. Ve vlněném roláku s jemným vzorkem hnědavých hvězdiček na tmavém pozadí jsem usednul do třetí řady za plecatého pána ve fajnově kárované košili. Mou duši pohladilo vědomí, že v tom přece jenom nejsem sám.

    Kolja Černyšov - Komtur (vlevo) a Petr Karas (Don Giovanni). FOTO archiv JAMU

    Hlavní hrdina Don Giovanni (Petr Karas) v koženém odění s vypouklým trikem pod tmavou bundou dokazující aktérovu vyspělou postavu operního milovníka (vlevo Kolja Černyšov – Komtur). FOTO archiv JAMU

    Přes hlavy a černá zábradlíčka jsem se zahleděl dolů do jámy orchestřiště. Půvabné dívky i nastrojení jinoši ladili nástroje. Po levé straně nad jámou si nad klaviaturou útlého cembala ohřívala prsty křehká cembalistka. Uprostřed první řady sledovala nástrojová ladění vlasatá hlava dirigenta, pedagoga Jana Zbavitele. Zřejmě ji zaujalo něco v sekci prvních houslí. Nad jámou orchestřiště v matu dýmu vonícího pryskyřicí, se tetelila v čerň oděná scéna se třemi hnědými ploškami obdélníků na horizontu a dvěma půlkruhy vyšších, nad sebe řazených stupňů. Šero, vůně, mlha. Vydechl jsem: Bože, takhle nějak to snad musí vypadat v operním ráji! Přede mnou se zjevila tvář anděla. Ošperkovaná ruka mně podala bílou obálku: Pane Tuček, tady máte vše potřebné k dnešní produkci. Milá paní Vlachovská, produkční Komorní opery, se usmála a zmizela v šerosvitu.

    Vlevo Martin Frýbort (Leporello), uprostřed Kolja Černyšov (Komtur), vpravo Petr Karas (Don Giovanni). FOTO archiv JAMU

    Hezky chlapec noty klade, dobrý don Giovanni. Takový jako zpěv a peníze. Na to ženy zabírají i dnes. Vlevo Martin Frýbort (Leporello), uprostřed Kolja Černyšov (Komtur), vpravo Petr Karas (Don Giovanni). FOTO archiv JAMU

    Do jevištní tmy se vplížily siluety, z orchestřiště se vyvalil sloup bělostného kouře vonícího loučemi starých věků, z výše se snesla dlaň karatele s přísně napřaženým ukazováčkem a z jámy zavanula božská hudba Wolfganga Amadea Mozarta. Na hrací ploše vykvetly kornouty červených květů z papíru, mezi nimi i kolem nich kráčely neskutečně štíhlé, němé postavy pěvkyň i pěvců. Dozněla skvostná předehra a na jeviště přišel sympatický mladík (Martin Frýbort) v šik saku cihlové barvy, s černou hučkou na hlavě. Tuze příjemným hlasem zpíval o tom, jak je nevděčné sloužit poživačnému pánu, který jen a jen svádí svůdné ženy. Ale to se již do naší přízně vezpívává i hlavní hrdina Don Giovanni (Petr Karas) v koženém odění s vypouklým trikem pod tmavou bundou dokazující aktérovu vyspělou postavu operního milovníka. Připomíná nonšalanci slavného knížete vyvažujícího přednosti své figury těžištěm poněkud na patách. Okamžitě mě napadá, tenhle sluha Leporello (Martin Frýbort), ohebný a elegantní, to by byl svůdný don Giovanni. Přivřel jsem oči, don Giovanni zpíval a já si řekl, hezky chlapec noty klade, dobrý don Giovanni. Takový jako zpěv a peníze. Na to ženy zabírají i dnes.

    Karolína Žmolíková (Donna Anna). FOTO archiv JAMU

    Donna Anna (Karolína Žmolíková) je půvab sám. FOTO archiv JAMU

    Donna Anna (Karolína Žmolíková) je půvab sám. Její snoubenec don Ottavio (Marek Belko) bílý jako padlý sníh. Komtur (Kolja Černyšov j.h.) mohutný, správně operně vyvinutý. Souboj dona Giovanniho a Komtura je lehounký, zabití Komtura jednoduché, jako každý jevištní mord. Hudba ovšem nádherná a skvělé zpívání. Přede mnou sedící pedagog Jan Zbavitel je plně zaujat. Jeho tělem prostupují vlny a hlava vysílá neslyšné signály. Pan dirigent diriguje, aniž by přitom mával pažemi.

    Od studentských let obdivuji svět opery, zbožňuji její slavnostnost, obřadnou vznešenost, majestátnost a hrdost. Studenti operního zpěvu měli v sobě vždy určitou nadřazenost nad námi „betlémáky“. Chodili vzpřímeně. S hlavami v oblacích si stále něco pozpěvovali. Při příležitostných vystoupeních jsem se mezi těmi všemi soprány, mezzosoprány, alty, tenory, barytony, basy cítil jako kuňka muňka. Zněle zpívající kolegy jsem pokládal za miláčky bohů. Zvláště některé. Vynikající tenorista Vilém Přibyl říkával: Hlavní je procítit a zazpívat to, co autor naskládal a zapsal do partitury. Nejdůležitějším hybatelem opery je dirigent. Ten ladí barevnost i plastičnost hudby, určuje hlasitosti, tempa, dává pokyny sólistům, sborům i orchestru. Dirigent je tvůrce i vládce operního představení a my, pěvci, jsme pro dirigenta veledůležitými nástroji. Operní režisér je také důležitý. Je organizátorem dění a pohybu, abychom se na scéně, my pěvci nesráželi nebo, nedej bože, nepozabíjeli. Režisér Evald Schorm tvrdíval: V opeře je nejdůležitější, aby pěvci viděli na dirigenta a mohli se vždy volně nadechnout. Krásné jsou také chvilky režisérova snění nad partiturou, vcítění se do muziky. Vysněné je nutno promítnout na jeviště, dostat do koncepce inscenace. A to je vše. Víc se s operou dělat nedá.

    Kdykoli se na scéně pohybuje švarný jinoch Masetto (Jan Faltýnek), ožívá pán v kárované košili. Nadšeně tleská, dokonce i bravo zahučí. Právem. Nadšeně tleskám i já.

    Jana Melišková (Donna Elvíra). FOTO archiv JAMU

    Donem Giovannim opuštěná blonďatá Donna Elvíra (Jana Melíšková) v puritánsky upnutém černém kostýmu s bělostným sedlem ramen na hony vyzařuje smutek. FOTO archiv JAMU

    Po stupních jeviště nahoru i dolů se šinou krasavice Donna Anna a sličný don Ottavio. Jsou sošní a zpívají. Děj opery se zaplétá. Donem Giovannim opuštěná blonďatá Donna Elvíra (Jana Melíšková) v puritánsky upnutém černém kostýmu s bělostným sedlem ramen na hony vyzařuje smutek. Leporello jí vyzpívává prohřešky svého pána Dona Giovanniho, aby napomohl Donninu zapomnění a uspíšil její odchod ze scény. Přichází okouzlující a roztoužená nevěsta Zerlina (Zdislava Bočková) se svým nastávajícím Masettem. Don Giovanni svádí Zerlinu, do dění se navrací rázná donna Elvíra. Poté Donna Anna, požaduje po Donu Ottaviovi pomstu za smrt otce. Bože můj, toho krásného zpívání! Sametové zpěvy hladí prostor, hladí i mou duši. Je mi upřímně jedno, že herecké aranže pěvců jsou jednoduché, téměř koncertní, že aktéři postávají nebo obkračují stupně okruží a přemísťují velké papírové růže do výtvarných shluků. Protože nade vším se klene všeobjímající, geniální hudba Wolfganga Amadea Mozarta. A tu zvládají mladí kumštýři znamenitě. Znamenitě!

    Mou mysl zachvacuje vlna radosti a štěstí, že jsem u toho, když se přece jen něčemu u nás daří. Najednou jsem hrdý na svou minulou příslušnost k této škole. Jsem nadšen! Kdysi mně říkal mistr Vilém Přibyl: Pane kolego, s muzikálností a hlasem se musí člověk narodit. Až to další je na pedagozích. Pedagogové musí umět talentovaného člověka najít a pak jeho hlas školit do rozměrů operních dómů. A to je pěkná fuška! Aby mladý hlas zvládnul zpívání v Janáčkově divadle, tak to potřebuje nejen čas, ale i píli a každodenní dřinu studenta i pedagoga. Dovedu si živě představit dřinu pedagogů vynaloženou k vychování pěvců, hudebníků, dirigentů, režisérů, dramaturgů, manažerů.

    Vlevo Petr Karas (Don Giovanni), vpravo Martin Frýbort (Leporello). FOTO archiv JAMU

    Mou mysl zachvacuje vlna radosti a štěstí, že jsem u toho, když se přece jen něčemu u nás daří. Vlevo Petr Karas (Don Giovanni), vpravo Martin Frýbort (Leporello). FOTO archiv JAMU

    O pauze jsem v těsných kuloárech divadla vyslechl obdivné věty. Jsou výborní. Hudební nastudování je skvělé. Orchestr zní báječně. Jsou to všecko studenti, samí Češi a Slováci. Pozoruhodné. Jde o ohromný vzmach brněnské Komorní opery. Připomíná mi to doby nezapomenutelného režiséra, profesora Wasserbauera. Snad na tyto dnešní studenty budeme brzy chodit do Janáčkova divadla. Teď tam zpívají většinou samí hosté. Z daleka. Tihle se jim přitom vyrovnají. Ta jejich italština se tuze pěkně poslouchá. Máme tady plno mladých lidí, a to je dobře. Je to svátek, vážení! A program mají vypracovaný vzorově. Jen písmenka by mohla být větší. Myslím si, že se opera jako taková udrží při životě. V Brně rozhodně. Jenom aby pro ni na škole a v divadle byly peníze…

    Program je skutečně výtečný. Mimo obsazení rolí, orchestru, technického zázemí a výčtu pedagogického sboru, představuje osobnost skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, historii vzniku opery Don Giovanni i obsah samotného díla. Dále přináší medailonky účinkujících absolventů a stať režiséra Marka Mokoše s autoportrétem. Jen vyznání dirigenta schází. Dovídám se, že uměleckým vedoucím orchestru je doc. Mgr. Jan Zbavitel a dirigentem Pavel Šnajdr. Ovšem dnes operu diriguje Nikol Kraft.

    Martin Frýbort (Leporello). FOTO archiv JAMU

    Leporello (Martin Frýbort) vyzpívává prohřešky svého pána Dona Giovanniho. FOTO archiv JAMU

    Čtu si Slovo režiséra: (úryvky). Odkud se vzal v literatuře Don Juan? Proč je jeho téma tak přitažlivé a oblíbené? Má nějaké poselství, filosofii? Představuje jen lidské neřesti, nebo má i jiné hodnoty? To jsou asi nejběžnější otázky, jež se snaží čtenář, případně divák či režisér rozlousknout. Donchuánská tematika má mnoho společného s faustovskou literaturou. Základním společným motivem obou hrdinů je smlouva o duši. Upsání se ďáblovi a propadnutí peklu. Pokud byl Doktor Faust historickou osobností, je možné totéž říci o Donu Juanovi. Některé výzkumy ukazují, že ve středověké Seville pravděpodobně skutečně žil šlechtic, jenž páchal všemožné nepřístojnosti a nakonec zahynul násilnou smrtí a jehož osudy donchuánský mýtus pravděpodobně inspirovaly. Po jeho smrti se na skutečný příběh začaly nabalovat různé báje. Vydatně k tomu přispěla i církev, která se snažila zejména, aby byl hříšník v duchu věrouky příkladně potrestán zásahem nadpřirozené moci. Postupně dostává Don Juan nové a nové tváře, osobnosti, charaktery: zhýralce, svůdce, šlechtice, kavalíra, bezbožníka. …Naší snahou je zaměřit pozornost na sociální podtext hry, kdy se Giovanni staví kriticky ke společnosti a odkrývá její pokrytectví… Pokrytectví už není hanba. Je to módní neřest, která se pokládá za ctnost. Být pokrytcem má ohromné výhody. Je to umění, jehož faleš se vždy respektuje. Společnost přijímá a vědomě zakrývá spoustu nemravností, uvolněnou sexualitu, korupci, nesnášenlivost… …Giovanni často překračuje hranice a staví se do pozice člověka bez zábran, a to i na úkor vlastní svobody. Z toho vyplývá i naše inscenační zpracování. Symbolická scénografie je volně inspirována obrazem Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší. Těžištěm je pro nás samotný závěr opery – peklo. Co to však je peklo? Kdo je v pekle? Odpovědí na tyto otázky může být i jednoduchá definice pekla v eschatologii. Podle ní má člověk peklo sám v sobě. Žije v samotném člověku, který se radikálně uzavírá sám do sebe, ocitá se v poutech svazující a zničující svobody. Toto vše vyvolává u postav v opeře Don Giovanni závislost. Závislost, již je pociťování potřeby něčeho pro svůj dobrý pocit, něčeho, co člověka pomalu ničí. Začíná to zdánlivě lákavým pocitem osvobození, jenomže ve výsledku následuje zotročení. Člověk se tak stává otrokem sebe sama. Tenhle princip se budeme snažit odkrývat u jednotlivých postav. Tragedie příběhu stejně jako i tragedií dnešní doby je opakování chyb navzdory uvědomění si jejich následků, nevědomý návrat k Babylonu. Nenacházíme-li pak katarzi přímo na jevišti, věříme, že se dostaví ex post. V myšlenkách, v otisku, který mimořádná opera v člověku zanechává. Mladý režisér se vyznává: Ve svých režiích inklinuji k detailní práci s hercem a společnému zkoumání a hledání cest, které pomohou zpěvákům plně využít jejich herecký potenciál, pracovat se svým tělem a vnímat ho. Snažím se spojovat vnitřní a symbolické herectví, pracovat s obsahem i formou projevu. Hledám široké spektrum možnosti pohybu a estetické stylizace. Věnuji se fyzickému divadlu a pokouším se jeho principy využívat i v opeře. Hle, slova důležitá k pochopení jednání pěvců dnešního představení, ke všemu tomu jejich obřadnému kráčení po ploše jeviště.

    Marek Belko (Don Ottavio). FOTO archiv JAMU

    Don Ottavio (Marek Belko) chce Leporella zabít, protože je pro něj Donem Giovannim. FOTO archiv JAMU

    Druhou půli zahajuje chrlení mlžného oparu shůry s vůní citrusů. V tetelícím se světelném kuželu pozvedá nad blikajícím orchestřištěm své ruce štíhlounká bohyně (Nikol Kraft) a tenounkou taktovkou uvádí v chod jevištní pohyb. Prostorem plují černé stvoly s červenými kornouty papírových květů, osvětluje se spirála na zkoseném kotouči uprostřed scény a divadlem zní Mozartova hudba. Leporello zpívá, že svého nestoudného pána opustí. Don Giovanni ho však uplatí a přinutí, aby v jeho službách zůstal i nadále. Vymění si s Leporellem koženou halenu za frajerské sáčko, a zatímco převlečený sluha schytává rány osudu, don Giovanni se pouští do dalších milostných svodů. Donna Elvíra, Don Ottavio, Donna Anna, Masetto i Zerlina chtějí Leporella zabít, protože je pro ně Donem Giovannim. Propletenec jejich zpívání je vskutku nádherný!

    Vrcholná scéna opery, setkání Dona Giovanniho s mrtvým Komturem, je režisérem inscenována poněkud morbidně. Až tuze dnešně. Na zešikmeném okruží středobodu ležící mrtvola Komtura je obkládána delikatesami. Poživačný Don Giovanni lačně uzobává z táců umístěných na prsou a břiše mrtvého chutné kousky jídla a rozverně si zpívá. Jeho zvrhlý apetit mě znechucuje. Zároveň se mu ale obdivuji, že se polykanými sousty nezalkne, ba ani trochu nezakucká. Opilecká píseň je pěveckým trumfem Petra Karase a jeho závěrečný pěvecký souboj s Komturem i triumfem. Z nebes se snáší dlaň s výhružným ukazováčkem, a opery je konec.

    Nahoře Marek Belko (Don Ottavio), uprostřed Karolína Žmolíková (Donna Anna), dole Kolja Černyšov (Komtur). FOTO archiv JAMU

    Propletenec jejich zpívání je vskutku nádherný! Nahoře Marek Belko (Don Ottavio), uprostřed Karolína Žmolíková (Donna Anna), dole Kolja Černyšov (Komtur). FOTO archiv JAMU

    Úspěch má veliký! Prodírám se mezi rozzářenými diváky k šatně a slyším: Byli vynikající, jsou to již profesionálové! Mladí, ale profesionálové! Usmívám se. Mám také radost.

    Petrov. FOTO MONIKA HLAVÁČOVÁ

    P. F. 2014. FOTO MONIKA HLAVÁČOVÁ

    Ohromný zážitek dodýchávám v tichosti domova. Dlouho. Pak z jakési sebevražedné rozmařilosti pouštím televizor. Do bytu se mi vevalí obraz současného bezčasí. Bezbřezí politici lepí usilovnou koalici. Jiní bezbřezí politici sekají sekyrkami nápadné pasti. Jeden z bezbřehých říká bohorovně: Nebojím se, vše vyjde, jsme přece všichni profesionálové. Zavrčím na sklo televizní bedny: Věřím, vždyť jste za to všichni dobře placení, profíci zatracení! Je po touze. Je i po mé radosti z radosti! Tak to teď u nás v Česku chodí, vážení. Bohužel. Dobrou noc!

    Brno – Komín, 10. 12. 2013

    /Toto Mudrování jsme zařadili z prostorových a časových důvodů až jako poslední letošní. Myslíme, že tematicky se k závěru roku hodí. Autorovi děkujeme za celoroční barvitá líčení brněnského kulturního života, přejeme mu plné zdraví a spolu se čtenáři i-DN se na jeho texty těšíme i příští rok. red/


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 39)

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Také mám z jamáckého Dona Giovanniho radost.
      Velkou. Ale spíš pro přístup k opernímu divadlu, které ví, že nestačí jen zpívat a muzicírovat, i kdyby interpreti byli sebedokonalejší – a to studenti, soudě podle pozdější reprízy, kterou jsem navštívil, ještě nejsou, a nemohou být. Citované výroky brněnských Mistrů o režii, která je v opeře dobrá především k tomu, aby se pěvci na scéně nesrazili, jsou v příkrém rozporu s jamáckým přístupem k opernímu divadlu v Donu Giovannim, naštěstí.

      03.01.2014 (23.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,