Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 386)

    S múzou i kmetství lépe utíká. Múza střihnutá na míru dělá divy. Věřte mi. Mladá, ohebná, s hlavičkou plnou nápadů – to se to pak píše…

    Má múza se jmenuje Mab… Repro archiv

    Má múza se jmenuje Mab. Když se mi zjevila, byla zrovna noc. Voněla vesmírem a její ústa se usmívala. Měla temné oči a vlasy rozčísnuté cestičkou. Řekl jsem: Vítej Královno noci, vítej. Budu ti říkat Mab.

    Je brzký podzim, listí ovadá a já byl volit, neb je to mé právo. Usnul jsem. Múza Mab mi vstoupila do snu: Česká Třebová je pěkné město a ty máš krásu rád. Mají tam Švabinského březovou alej a v Kozlově na kopci Vejrychovo stavení s paletami malíře, co tam maloval obraz Chudý kraj. Až se probudíš, pojedeme tam…

    V České Třebové si potrpí na pěknost. Foto Město Česká Třebová

    Jeli jsme. Mlčeli jsme. S múzou se nemluví. V tichém vagonu se ani mluvit nesmí…

    České Třebové si potrpí na pěknost. Vkusně řešené novostavby stojí vedle vyfešákovaných historických domů, vilek a vil. Před nádražím se v průtočné fontáně tvaru Aladinovy lampy splachuje ebenová zeměkoule a kousek pod ní připomíná monument okřídleného kola s štursovsky nahým běžcem zásluhy projektanta a stavitele železničních tratí Jana Pernera

    Mab velela: Vzhůru na náměstí. Šli jsme po kamenných kostkách dolů z kopce. Náměstím, obklopeným architektonickými skvosty, jsme chvátali. Kolem klasicistního kostela svatého Jakuba většího jsme se mihnuli. Múza brala půvab uliček poněkud letmo. Nutil jsem své tělo ke zrychlení. I tak mi Mab zmizela z dohledu. Zabzučela mi do ucha: Dejte se dolů směrem k viaduktu a pak do kopce. K památníku Maxe Švabinského je to jen dva a půl kilometru. V Kozlově se sejdeme…

    Chalupa Maxe Švabinského – památník. Repro archiv

    Ach jo, co bych pro svou múzu neudělal. Sluníčko, i když zubaté, svítilo, větříček povíval, dal jsem se do zdolávání hory.

    Prvních sto metrů bylo perných, druhou stovku jsem nedokončil. Zamával jsem na jedno z projíždějících aut. Mladý muž jel od volební místnosti komusi na svatbu, byl dobré mysli. Kozlov? Pěkný výlet, pane. A to si troufáte jít sám?

    Ne, jsem tu s múzou…

    Aha, řekl pán a zařadil rychlost… Silnice samá serpentina a kopec nekonečný. Jeli jsme dlouho. Kozlovské střechy chalup se chlubily šedými došky, vilky červení krytin. Klikatých uliček mezi nimi bylo dost. Ochotný muž našel tu jedinou možnou. Chaloupka Švabinského stojí před vámi, řekl a jel ženit bratra.

    Chaloupka Švabinského stojí před vámi, řekl a jel ženit bratra. Foto DoMuzea.cz

    Na malé verandičce seděly dvě dívky. Mladší se nemohla odtrhnout od učebnice psychologie, zkušenější řekla: Vás já odněkud znám. Ale vypadáte poněkud znaveně, a odešla uvařit čaj.  Životabudič.

    Odkudpak jste?

    Z Brna.

    Říkám, že vás znám. V Brně jsem studovala výtvarnou průmyslovku.  A to jste se vydal na cestu sám?

    Ne ne, to bych si netroufl. Jsem tady s múzou…

    Aha, řekla.

    Tady, na Pecháčkově statku, dožíval svůj život pražský rebel a národní obrozenec, filosof František Emanuel Welz. Foto Osobnosti regionu

    Ono je to tady takové kouzelné místo. Kdysi sem chodila procházkou Božena Němcová a tady, na Pecháčkově statku, dožíval svůj život pražský rebel a národní obrozenec, filosof František Emanuel Welz

    Tak říkáte s múzou… A jste z Brna… Tam já chodila na Provázek. Iva Bittová, Mirek Donutil… A tady to stavení koupili Vejrychovi. Železničář Rudolf Vejrych z Prahy. Měli tuze talentované děti. Syn Rudolf byl malíř, Karel pianista a Ela, éterická bytost, uměla všechno. Byla půvabná. Za ní na Kozlov začal dojíždět student Max ŠvabinskýJá už vím, znám vás z Provázku, z Domu umění… V roce 1900 se ŠvabinskýElou oženil a Karel Vejrych nechal přistavět k vejminku velkou kuchyni, prostorný pokoj a v podkroví pokojík, který sloužil jako ateliér… Koukám, že k nám jde nějaká dívenka…

    To je má múza, řekl jsem a upil čaje.

    Aha… Pravila paní. Vášnivá čtenářka psychologie se koukla z okna…

    Na klavíru, za kterým sedalo mnoho významných hudebníků, hrával Bohuslav Martinů. Foto Domuzea.cz

    Šli jsme na prohlídku. V nejstarší světničce, bývalém vejminku, byla strašná zima. Ve velkém pokoji vlažněji, ale o teple se mluvit nedalo. Na klavíru, za kterým sedalo mnoho významných hudebníků, hrával Bohuslav Martinů a v podkrovním ateliéru zůstala po mistrovi fortelná židle a paleta. Ve stráni namísto povislé břízy stojí rozvodný sloup vysokého napětí. Kraj už není chudý.

    V Kozlově ze stromů padaly ořechy, až to klapalo.

    Stopnul jsem auto. Představa, že bych absolvoval romantické zákruty Švabinského aleje po svých, mi brala dech a do nohou nalévala olovo…

    Na starém náměstí jsem se zeptal: Kam teď? Foto Voztrans

    Na starém náměstí jsem se zeptal: Kam teď? Múza šeptla: Do muzea. Kam jinam.

    To dá přece rozum, že do muzea. Jinam by to ani nešlo.

    V moderně pojatém Městském muzeu nás dobrý muž vodil mezi tříkolkami bratří Stránských zvaných Velorex alias Hadraplán, Husí stehno, Netopýr nebo také Prchající stan. Pak nám pod modely aero helikoptér štukatéra a vynálezce Františka Formánka vyprávěl o jeho snu vybudovat vodní kanál Dunaj-Odra-Labe a předváděl funkční zdymadlovou lodní komoru. Dobrý muž byl k nezastavení. Ještě jedno poschodí a tam bude oddíl železniční, pravil. Staré nádraží, staré kolejiště, vláčky, mašinky, čekárna, prodejna jízdenek, lopata na uhlí a kupé s ubíhající krajinou za oknem… A tady si všimněte, to jsou uniformy vojáků první světové války s metály, a tady plakáty o válečných úpisech půjček c. k. mocnářství…

    V moderně pojatém Městském muzeu nás dobrý muž vodil mezi tříkolkami bratří Stránských zvaných Velorex alias Hadraplán, Husí stehno, Netopýr nebo také Prchající stan. Foto Městské muzeum Česká Třebová

    Bylo to krásné a bylo toho dost.

    Když mě múza v Brně opouštěla, řekla: Dostala jsem z vás šílený hlad

    Byl jsem unavený, ale šťastný. Podzimní večer padal na Komín. Soused se na schodech zeptal: Dobře jste volil…?

    Dobře, pane sousede, dobře…

    Takže máme po volbách…

    Ano, máme…

    Brno – Komín, 8. 10. 2018


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 386)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Spisovatel Jan Čep
      měl takový zvláštní – ojedinělý DAR, že při pohledu na staré opuštěné obydlí, obec na dně přehrady, kříž v poli, starý strom a podobně mu jitřily fantazii o obyvatelích těchto míst, a pokud ještě potkal někoho z pamětníků, přečetl si nápis na hrobě, propojila se fantazie s konkrétní představou. Vize mne tak zaujaly, že jsem si opatřil a přečetl všechny Čepovy knihy.
      V Tučkových záznamech nacházím jakési bezděčné pokračování. Týká se jiné oblasti, jiných lidí, je zde zaznamenaná skutečná podoba toho, co se zde děje, paměť, co utkvělo z dění v minulosti, ale jistá podobnost je v podání, které je tak čtivé, že zaujme od prvního k poslednímu slovu. Navíc jsou tu fota, ukázky ve zkratkách, s hudbou, se zvukem.
      „Kdo siu přeje, kdo si přeje Víc?!“

      03.12.2018 (21.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,