Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 369)

    Učebna číslo 7 stařičkého sídla Janáčkovy akademie múzických umění s klavírním křídlem na Komenského náměstí bývala zasvěcena společným hodinám studentů hudebních i činoherních oborů. Přestávky mezi „výživnými“ semináři se stávaly nezbednými nokturny klavírních improvizací a vášnivých střetů. Arne Linka, Josef Pančík, Zdeněk Pololáník i další sedali ke klavíru, přehrávali melodie a přeli se o akordy, intervaly, tempa, tóniny…

    Zdeněk Pololáník. FOTO JIŘÍ SLÁMA

    Věru, pro mladíčka „zpoza humen Staré Breclavi“, to byl velký zážitek… V divadle na Výstavišti působil Zdeněk Pololáník již za dob studií. Pro Kaločovu inscenaci Gribojedova Hoře z rozumu zkomponoval scénickou hudbu pro tři klavíry a dvanáct fléten. Vyprávěl mi, jak tehdy vedla rozjívená mládež nelítostné souboje s jevištěm. Když herečka pronesla větu Vždyť je mi teprve patnáct let, hlediště propuklo ve výsměšný jásot a mladinká aktérka se rozplakala…

    Hrál jsem tehdy Romea… (r. Libor Pleva, prem. 19. 4. 1964, Divadlo Julia Fučíka / Divadlo na Výstavišti, Brno) FOTO MILOŠ BUDÍK

    Vzpomínám na Zdeňka sedícího v přítmí hlediště při zkouškách na Shakespearovu tragédii Romeo a Julie. Jeho muzika byla plná velebnosti. Především ve scéně, kdy se z jevištních nebes snášelo na milence bílé pápěří prachu, působila zázračně. Hrál jsem hlavního hrdinu. Během produkcí však vnímat hudbu bylo obtížné… Mládež v hledišti bděla a uměla být krutá. Jednou při pití jedu zpívala Julii: Glo glo glo glória, jak se to pivečko pijavá…. Nebožtík Romeo si tehdy sedl a řekl: Tohle je, mládeži, příliš a zase umřel… Zdeněk se smál…

    FOTO JIŘÍ SLÁMA

    O několik měsíců později jsem hrál v ostravském Divadle Petra Bezruče medvědáře Kubulu ve Vančurově slavné pohádce. Písničky na Halasovy verše napsal Zdeněk Pololáník. Melodie si děti notovaly s námi… Dodnes si pobrukuji: Jedna malá nožička, má to taky ráda….

    Často jsme se se Zdeňkem potkávali v době mých brněnských trablů v blízkosti památníku Leoše Janáčka na Kounicově ulici. Býval jsem unavený, uprášený. Dívali jsme se na sebe, chvíli pokyvovali hlavami, řekli si Tak se měj a šli po svých. Já do Marty nebo do Polárky, on domů či do města. Krátká zastaveníčka byla pro mě vzpruhou…

    FOTO JIŘÍ SLÁMA

    Zdeněk má dům v Ostrovačicích a je od nepaměti varhaníkem místního kostela. Zajel jsem za ním. V kostele vládl chlad, ve Zdeňkově tvrzi také… Šlapal jsem Helenčinou stezkou kolem fary a pak strání k hájovně. Sluníčko svítilo, vál studený vítr… Pomyslel jsem si: Zdeňkovi bylo dáno prožít v Ostrovačicích kus pěkného života. Mě by tahle Pohádka máje zabila…

    Díky Zdeňkovým pozváním jsem se naučil chodit na koncerty duchovní hudby a mít ji rád. Jen zvládnout Zdeňkovu muzikantskou abecedu se mi nepodařilo zcela… Zdeněk se stal zaníceným čtenářem mých Mudrování. Jeho povzbudivá slova mi byla a stále jsou větrem do plachet…

    Brno – Komín, 3. 8. 2018


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 369)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Krásně jsi to napsal a vystihl,
      jako vždy a všechno. To, co jsem též v divadlech zažil, je živě připomenuto humornými detaily, to, co dnes již nestihám spatřit na vlastní oči, dovedeš mistrně slovy a několika klíčovými snímky učinit ze mne návštěvníka všech těch inscenací.

      25.08.2018 (19.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Článkem, který jsi mi věnoval,
      jsi mě nejen překvapil, ale vyvolal léta zapadlé vzpomínky a přiměl nahlédnout i na sebe do pomyslného zrcadla. Takovým zastavením před zrcadlem, uvažováním nad sebou jsem nevěnoval čas. Ten mi často chybě i na práci. Vše, na co vzpomínáš, vystoupilo ze tmy minulosti, jako by se to odehrálo včera. Dar hudební invence byl zdrojem radosti a možnosti žít a uživit rodinu ve svobodném povolání. Také mi přivedl řadu přátel.
      Jar. Tuček mi připomněl, že ještě nekončím, ale jsem stále ještě na cestě.
      Dík!

      17.08.2019 (15.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,