Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 290)

Realistické drama o rozpadu hodnot a morální krizi člověka Eyolfek napsal Henrik Ibsen v Norsku roku 1894. Byl jsem zvědav…

Ve foyeru HaDivadla stála dekorace – maketa kuchyňské buňky vybavená stolem, pohovkou, kastroly, mixery a snad i mikrovlnou troubou… Pohledná kuchařka krájela jablka…

Usedl jsem a z prvé řady se díval na kupu nedbale pokrytou hadrem a na dlouhý temný tunel, v jehož vzdáleném ústí svítila světla moderně zařízené kuchyně. K mému překvapení se tam v dálavách počal odvíjet děj hry.

Za paní Ritou Almersovou (Lucie Andělová) přijela švagrová Asta (Agáta Kryštůfková) a nad krájenými jablky si povídaly. Jejich nevzrušivý rozhovor doléhal díky zvukové technice k uším diváků. Do kuchyně vstoupil pán domu, spisovatel Almers (Matěj Nechvátal). Navrátil se z ozdravného pobytu v horách. Usedl na pohovku. Do kuchyně přibyl člověk s kamerou. Jim pořizované záběry byly přenášeny na bílé plátno nad tunelem. Devítiletý synáček s bandáží na choré noze Eyolfek (Antonín Šitavanc) vtrhl do vzdálené místnosti a projevoval radost ze setkání s otcem. Dováděl a dožadoval se pozornosti… Hlasy se slévaly v nesrozumitelný skřípot. Do kuchyně vešla do hader zabalená starší žena (Marie Ludviková) a nabídla odchyt krys. Tuto, pro děj důležitou epizodu, kameraman rozostřil. Na plátně se zjevilo jakési surrealistické monstrum…

V kuchyni zavládl pohyb… Holohlavý muž Borgman (Jiří M. Valůšek) projevoval náklonnost snad k Astě. Možná k Eyolfkovi. Asta asi ke spisovateli, svému bratru Albertu Almersovi.

Kameraman byl dominantní… V detailech kamery se dala rozpoznat Almersova vyhaslost a nespokojenost. Ritina živočišná touha po manželově objetí také. Nebylo jednoduché dešifrovat vzdálené dění dramatu „bezkontaktního“ divadla.

Paní Rita nasypala pokrájená jablka do mixeru a stroj je počal drtit… Nepříjemný zvuk vibroval divadlem… Do kuchyně dorazila zpráva, že se Eloyfek utopil. Otevřely se dveře, prudké světlo řízlo diváky do očí. Na štěrk vyběhla zoufalá matka Rita. Upadla a v bolestných křečích se svíjela. Vířila kol sebe oblaka světélkujícího prachu…

Prach usedal, dům v dáli i projekční plátno temněly… Nic se nedělo… Šokované obecenstvo dlouhou chvíli nechápalo, že je meziaktní přestávka…

Ptal jsem se Josefa Kovalčuka, jednoho ze zakladatelů HaDivadla, co na představení říká. Pokrčil rameny a smutně poznamenal: Nová estetika. Jsme staří…

Ve druhé části se režisér Ivan Buraj rozhodl osudy a hrdiny Ibsenova dramatu divákům přiblížit. Přesunul dění na jevištní prostor před diváky. Asta odkryla doposud nehybnou hromadu. Pod plachtou byl skrytý stůl. Usedla na židli vedle bratra Alberta. Sourozenci hovořili o smrti Eyolfka. I o tom, že kdyby se narodila Asta jako kluk, byla by se jmenovala Eyolf… Herecký projev obou je jemný, realistický, tichý…

Následný manželský rozhovor Alfreda a Rity o tom, kdo z nich dvou může za smrt synka Eyolfka, končil prudkou hádkou. Působivá je scéna Alfredova duševního rozpoložení, ve které nešťastný spisovatel běhá zahradou od ničeho k ničemu jako šílenec a postupně se obnažuje. Vzrušující podívanou připravila režie i v následném setkání Alfreda s Astou. Zdrcený Almers se vrhal na sestru, bral ji do náruče a bránící se Asta ze všech sil křičela.

Na prostřídávání dějových sekvencí používal režisér světelné clony, jež určovaly temporytmus představení.

I další dialog režisér řeší metodou narůstání polohy napjatého klidu do propuknutí emocí. Stavitel cest Borgman své vyznání Astě vykřičel. Asta opouští bohatý dům manželů Almersových i ctitele Borgmana. Nešťastný pisatel knihy o odpovědnosti člověka Alfred za ní křičí: Prcháš přede mnou….

 

Nekonečně dlouhá je závěrečná meditace manželů, jak to bude v jejich životech dál. Alfred chce odejít do hor, Rita naopak hodlá vzít do domu všechny vesnické chudáky a zabydlet jimi Eyolfkovy pokoje. Bude nadále utrácet své zlato a své lesy.

Seděli v zahradě u stolu, popíjeli víno. Rozhovor, bohatý na pauzy, byl dělen několika zatměními. Rita zvolá: Budu pomáhat chudým… Alfred řekne: Budu pomáhat…

Běhali zahradou a z domu vynášeli různé předměty. Na stůl položili notebook. Z bedny se rozkutálela jablíčka. Alfred se do jednoho zakousl. Shůry se začaly sypat zlaté lístky…

Vydechl jsem. Režisérova podoba návratu do ráje… Snad…

Jel jsem tramvají a přemýšlel nad slovy Josefa Kovalčuka: Nová estetika.

Nu, řekl bych, experiment naplněný hereckými výkony Lucie Andělové, Agáty Kryštůfkové, Matěje Nechvátala, Jiřího M. Valůška a Marie Ludvíkové…

O režii Ivana Buraje se zajisté bude diskutovat dlouho…

Brno – Komín, 20. 11. 2017

HaDivadlo, Brno – Henrik Ibsen: Eyolf. Překlad: František Fröhlich, režie: Ivan Buraj, dDramaturgie: Matěj Nytra, výprava: Antonín Šilar a Ivan Buraj, asistentka výpravy: Karolína Srpková, kameramani: Matěj Nytra a David Matuška, úprava hudby: Pavel V. Bolka. Hrají – Alvers: Matěj Nechvátal j.h., Rita: Lucie Andělová, Asta: Agáta Kryštůfková, Borgman: Jiří. M. Valůšek, Krysařka: Marie Ludvíková, Eyolfek: Antonín Šitavanc j.h. Premiéra: 16. 11. 2017. v rámci 43. sezony HaDivadla Věčný návrat – Krize budoucnosti.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 3. prosince 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 290)

1. Josef Pelikán

   

   Díky
   za výmluvnou divadelní recenzi. Už vím, na co asi nepůjdu. Závažných témat je plný svět a umělé mučivé scény těžké k chápání mě nelákají.

   05.12.2017 (12.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ