Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 269)

    Padesátiny divadla, které v době svého vzniku patřilo k těm, které se nazývaly generačními, jsou ojedinělou událostí. Divadlo Husa na provázku se tohoto výročí dožilo…

    Umělecký šéf Vladimír Morávek pro tuto příležitost uvedl v obnovené premiéře druhý díl tetralogie Sto roků kobry – inscenaci dramatizace románu F. M. Dostojevského Idiot – s názvem Kníže Myškin je idiot: Vzkříšení.

    Do velkého sálu Husy jsem proklouzl jako duch a nejistými krůčky bloumal hrací plochou… Hranatá jevištní stavba barvy vyčpělého písku, s výklenky a tunely, popsaná obludnými slovy a kresbičkami, připomínala nevlídnost dnešních dnů… Vyvracel jsem si krk a četl: Zblázním se… jsem blázen… blázním… Ve vzduchu byl cítit chladný prach premiérového napětí… Premiéroví diváci vstupovali do sálu tiše a důstojně… Mezi posledními byli kamarádka Mab a respektovaný teatrolog, profesor Vít Závodský….

    FOTO JAKUB JÍRA

    K mikrofonu přistoupil nešika komentátor, Martin Donutil. Z ruky mu vyklouzla kniha… na přebalu se dalo číst – Fjodor Michajlovič Dostojevský: Idiot… Knihu zvedl a řekl: Scéna první – kupé jedoucího vlaku.

    V ušanky zakuklení herci si hráli na vlak… Kodrcali se, upadali ze sedátek, vystupovali z vlaku a mizeli v zasněžených dálkách… Kníže Myškin (Pavel Liška) se vracel ze švýcarského sanatoria do Ruska… Hřmotný báťuška Rogožin (Tomáš Milostný) i dobrácký vykuk Lebeděv (Milan Holenda) předkládali divákům základní dějové informace. Vlak zastaví a trojice vystoupí. Petrohrad je nevábné, omšelé město.

    Komentátor nás zavádí do dvou generálských domů. Společnost u Jepančinů je nevzhledná. Tři vdavekchtivé dcery stojí v bílých čepcích, jejich matka, kvočna, „generálová“ Jepančinová, uhrančivě zlobná, vede dlouhou řeč. Ivana Hloužková hraje Jepančinovou jako carevnu. Řezavým hlasem přikazuje, zlým smíchem komentuje… Její intriky jsou přímočaré. Kníže Myškin je její příbuzný… Nemocný, nemajetný, prostoduchý a nezajímavý. Jepančina na knížete mění názor až v okamžiku, kdy zjistí, že Myškin zdědil miliony. Lev salonů, hrabě Tockij (Petr Oslzlý), odkvetlý lamač dívčích vnad, je tajemný a důstojnost sama. Geňa, syn generála Ivolgina, urostlý a pohledný jinoch je vhodným objektem pro ženitbu. Tockij by mu rád podstrčil svou rozvernou milostnici, zpěvačku Nastasju Filipovnu. Geňa však miluje Aglaju Jepančinovou… Geňa Jana Mansfelda se šklebí. Je toporný, omezený, nemajetnost mu kouká z očí. Pro peníze by si snad nechal vrtat koleno. Jeho grimasy působí křečovitě…

    FOTO JAKUB JÍRA

    Obydlí generála ve výslužbě, Ivolgina, je ubohé. Kulhající generál vykřikuje opilecké věty. Jeho skrblící, rachitická žena (Naděžda Kovářová) svírá v rukou hrnec s jídlem. Dcera Varja (Pavlína Vaňková) se marně snaží držet dekor slušné rodiny. Nemocný kníže Myškin jako podnájemník je pro Ivolginovy spásou. Myškinovy ruble za ubytování zajistí rodině obživu na mnoho dnů.

    Režisér Morávek dává na odiv hmotnou i duševní bídu městské honorace. Lidská pachtění prokládá zpěvy chrámové liturgie pravoslaví… Osudy smrtelníků vykresluje s nadhledem vládce… Hlavní ženskou postavu Nastasju Filipovnu (Andrea Buršová) představuje jako zhýčkanou, sexu propadlou, prodejnou děvku. Rogožina jako rváče, opilce, fanfaróna a řvouna, co si myslí, že za peníze si lze pořídit vše. Lásku i štěstí.

    FOTO JAKUB JÍRA

    O přestávce jsem s kamarádkou putoval uličkami okolo staré radnice. Mab obhlížela zboží ve výkladech a já vedl řeč na téma herecký styl Morávkovy inscenace: Pavel Liška Myškina nehraje, je idiotem, epileptikem bytostně. Proto je jeho mluvní projev tichý. Režisér Liškovu výkonu přizpůsobuje vše. Morávek potřebuje divákovi sdělit to, co považuje za důležité. Jako tvůrce vladař, staví herce do situací, ve kterých bez rozmyslu odehrát jím požadovaná zadání – přesně a dokonale… Liška, Hloužková, Jebavá, Holenda takovými aktéry jsou… Morávek v podstatě režíruje „operu“. Jeho herci jsou pěvci i hudebními nástroji. Dnes jsou téměř všichni Morávkovi aktéři sólisty. Hrají sóla, „nepartneří“, neberou v potaz své herecké partnery… Mab řekla: Tady měli krásný šperk, náhrdelník. Už tu není, asi ho prodali.

    V druhé polovině se peníze staly hybatelem životů. Prodejnost „lásky“ a kupčení s majetky normálním jevem. Morávkův Dostojevský bolel u srdce…

    Režisér Vladimír Morávek. FOTO DAVID KONEČNÝ

    Nečekaným extempore překvapil režisér diváky. Vložil do Dostojevského příběhu diskusi mezi komentátorem Martinem Donutilem a ve vesmíru skrytým svým hlasem na téma víry. Vyplynulo z ní, že herec musí hrát a věřit jen tomu, co má předepsáno scénářem a režisérem. Protože není-li Bůh, je pan režisér v postavení boha… Věru trefné, vypovídající a tolik současné sdělení. Až mne píchlo pod levou lopatkou…

    Závěrečným obrazem ikonostasu s bělostným průvanem bílého světla bořícího zdi chrámu se tvůrce Morávek vyrovnává s biblickou verzí vzkříšení… Snad chce věřit v to lepší příští…

    Představení bylo dlouhé a Mab spěchala. V sobotu ráno odlétala na dovolenou do Španěl… Zamávala a byla pryč…

    ///

    O dva dny později se konala druhá premiéra. Knížete Myškina hrál letošní absolvent JAMU Dominik Teleky. Byl jsem u toho.

    Kdo trhá na hrobech květiny, toho ať ztrestá Bůh… FOTO archiv

    Na stěnách dekorace jsem četl zápis: Kdo trhá na hrobech květiny, toho ať ztrestá Bůh

    Dominik Teleky byl dospělým dítětem. Vyzdobil Myškina topornou chůzí a blaženým úsměvem, v přihlouplém výrazu degenerovaného, duševní nemocí stiženého člověka. Zářící oči vyzařovaly laskavost a všeobjímající lidumilnost.  Z Telekyho sálala magická energie. Elektrizovala diváky i spoluhráče. Nastasjou Filipovnou byla rozevlátá, elegantní, života chtivá vládkyně dění Eva Vrbková. Byla ženou, která v životě měla vše a všechny, které mít chtěla. Její repliky byly adresné, plné ironie, hořkosti a beznaděje… Rogožinovo bodnutí, ukončující její nešťastné bytí, se zdálo být ranou z milosti.

    Dvě premiéry jedné inscenace a každá jiná. Režisérem ušitá hlavním aktérům na míru. Oproti páteční „sólistické“ verzi pondělní voněla hereckou souhrou. Vynikala v ní plastičnost všech Dostojevského postav. Prim v premiérovém představení hrál Dominik Teleky. Jeho strhující herecký výkon v roli Knížete Myškina byl po zásluze oceněn bouřlivým potleskem diváků.

    Brno – Komín, 14. 8. 2017

    Divadlo Husa na provázku, Brno F. M. Dostojevskij: Kníže Myškin je idiot: Vzkříšení; druhý díl tetralogie Sto roků kobry. Překlad: Tereza Silbernáglová, úprava: René von Ludowitz, režie: Vladimír Morávek, dramaturg projektu: Petr Oslzlý, dramatizace: Josef Kovalčuk, hudba: Petr Hromádka, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, dramaturgie: Lucie Němečková. Asistent režie: Zdeněk Kocián, pohybová spolupráce: Alena Ambrová. Osoby a obsazení: Kníže Myškin: Pavel Liška / Domink Teleky, Nastasja Filipovna: Eva Vrbková / Andrea Buršová, Parfen Rogožin: Tomáš Milostný, Generálová Jepančinová: Ivana Hloužková, její dcery – Alexandra: Růžena Dvořáková, Adelaida: Kateřina Jebavá, Aglája: Vendula Ježková, Generál Ivolgin: Pavel Zatloukal, Generálová Ivolginová: Naděžda Kovářová, Gaňa, její syn: Jan Mansfeld, Varja, jejich dcera: Pavlína Vaňková, Kněžna Bělokonská: Nicole Maláčová, Tockij, hrabě: Petr Oslzlý, Lebeděv: Mila Holenda, Ippolit: Tomáš Žilinský, Ferdyščenko: Vladimír Hauser, Pticyn / Kněz: Jaroslav Tomáš, Čtenář, komentátor: Martin Donutil, Družičky: Ester Aylin Yildizová, Libuše Reinerová a Tereza Dostálová. Zpěv na kůru: Soubor DHnP. Premiéry 12. a 13.1.2004, obnovená premiéra: 8. a 11. září 2017.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 269)

    1. Eugenie Dufková

      Profilový obrázek

      Divadla jsou nevděčná,
      mají to v genech… Divadlo Husa na provázku, jehož zrod si pamatuji, které prošlo za onoho půl století mnohými peripetiemi, a stále žije, má řádku let svého recenzenta, pisatele, svědka, který – znaje dobře jeho minulost – přeje jeho přítomnosti a svými mudrováními zastavuje čas…

      E. Dufková

      23.09.2017 (14.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,