Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 202)

    Je to pěkná řádka let, někdy v šedesátém šestém roku minulého století jsem byl obsazen do role Artura ve hře Slawomira Mrožka Tango. Matně si vzpomínám, jak tajemně se inscenace připravovala. Starší kolegové mně, kandrdasovi, šeptali: Mrožek je Polák, ale emigroval, rozumí se, že na západ. Budeš hrát ve slavném kuse

    tucek-tango_verze3-big

    Byl jsem zvědav, jak s textem věhlasného autora naložili tvůrci v Huse na provázku.

    Na Zelném rynku od kiosků lákajících na dobroty svaté noci se linula vůně horkosti badyánu a vína. Před Husou, za Husou i uvnitř Husy se tančilo vášnivé tango. Čtyřkrok, korta vzad, zavřená promenáda, kolébková otáčka, et cetera… Dvojice starších se vytáčely po plochách pomyslných parketů a hudební skladatel David Smečka se mě zeptal: Jak se daří? Odpověděl jsem slovy básníka: Veselé stáří a představil jsem mu slečnu Poláškovou zvanou Mab. Hlava režiséra, šéfa Husy Vladimíra Morávka zářila do večerního chladu: Vítejte, Jaroslave

    Kolem proudili lační diváci…

    FOTO JEF KRATOCHVIL

    Jde o život… FOTO JEF KRATOCHVIL

    V předpremiérovém rozhovoru uvedl Vladimír Morávek: Mroźkova hra se jmenuje Tango. Slovo macabre naznačuje, kam směřujeme. Jde o život při dobovém tancování. Tedy přesně – jde o život ve lži, který – když na ni přistoupíte, pak jde jen spát, zemřít a dost.

    Na hrací ploše stála obrovitá krychle. Teatrální ikonostas. Byl opatřený signálním neonovým rámováním a přeplněn pavučinami věků přikrytými triviálnostmi. Ze stropu monstra visely židle a na vyvýšeném katafalku ležela rakev. Dominující barvou byla popelavá běloba pompejská. Na druhé straně, u režného zdiva z cihelné hlíny popsaného pečetěmi slova milovat, stálo zapomenuté pianino a vedle něj se leskly do zdi zabudované dřevěné dveře. Na ochoze, v jakési oltářní prohlubni se povalovalo množství divadelního mobiliáře. Dýmalo se z něj. Z temnot zákulisí se na hrací plochu vyklubalo hejno zmalovaných klaunů podobných těm, které jsem poznal ve Felliniho filmu Amarcord.

    FOTO JEF KRATCHVIL

    Nikdo si jeho tiché řeči nevšímal. FOTO JEF KRATOCHVIL

    Hlavní hrdina příběhu – syn Artur (Dalibor Buš) s baretem „dottora“na hlavě a upnuté černi haveloku ohlašoval svůj zamýšlený sňatek. Nikdo si jeho tiché řeči nevšímal.

    Babička Eugenie (Jiří Pecha) v háčkovaném černém negližé olemovaném bílou bordurou držela karty a trefně glosovala vše, co za glosu stálo. V černé paruce, s bílými vousisky na tváři vypadala famózně.

    Strýc Evžen, její bratr (Vladimír Hauser) byl z klaunů nejcivilnější. S bradatou tváří zlíbanou rozmělněnou obilkou a placatou čepicí, připomínal mlynářského mládka.

    Vstup otce Stomila (Jan Kolařík) v rozevlátém županu, ve zkrácených pyžamových kalhotách, s elegantně béžovými, umělecky jemnými botkami na nohou, s neuvěřitelnou vlasovou čupřinou na hlavě a nápisem divadlo žije na holém břiše byl překvapující.

    Připomínala nadýchaný květ kondolenčního karafiátu pocukrovaného popílkem. FOTO JEF KRATOCHVIL

    Připomínala nadýchaný květ kondolenčního karafiátu pocukrovaného popílkem. FOTO JEF KRATOCHVIL

    Matka Eleonora, jeho žena (Ivana Hloužková) vplula na klaunské kolbiště, jako korveta do domovského přístavu. Velitelský klobouk s vycpaným opeřencem v letu a krempou opulentně lemovanou hedvábnou organzou měla posazený hluboce do čela. V šatech s lodičkovým výstřihem a s kruhovou výsečí plisované suknice, v ruce s vějířem připomínala nadýchaný květ kondolenčního karafiátu pocukrovaného popílkem. Na krku se jí lesknul jako strace v zobáčku rodinný šperk.

    Ála, Arturova sestřenice a v nouzi pak i nevěsta (Tereza Marečková) přiškobrtala na nejistých nožkách rozkošného vyžlete, v kombiné s krajkou, umolousaném svetru na knoflíky a hlavou pokrytou rozcuchanou parukou rozevlátých vlasů. Jako by se na křehkém vysíleném stvolu tyčila makovice s opiovýma očima. Hříšná, blekotavá Colombína: Jsem váš máček, holoubci, zobejte…

    V šaškovské čepici veskákal do „manéže“ urostlý klaun, sluha Eda (Adam Mašura). Točil piruety, skákal točné skoky, prováděl podmety, přemety a byl za muskulárně smyslného muže.

    FOTO JEF KRATOCHVIL

    Zastavme se a přemýšlejme, jak ze současného marasmu uniknout. FOTO JEF KRATOCHVIL

    Na hrací prostor byly promítány záběry nevěst v bílých svatebních róbách se šťastnými obličeji a profesionálního tanečníka tančícího uruguayské tango. Režisér Morávek rozpohyboval herce do artistních prvků – točených piruet, přemetů, shybů, stojek, skoků, hvězdic, zdobných krokových variací a propojoval klaunské eskapády s příběhem Mrožkovy hry o beznaději revolty změnit rozpadlý společenský systém. Komponoval snové obrazové plochy. Hořely svíce, tetelily se opary mlh, z kostýmů se valila oblaka prachu, střílelo se z pistolí, zabíjeli se moli a v průzorech dálek tančily siluety tango. Sivá schrána pro rov zhotovená se stávala piazzetou rodinných rituálů. Ukládala se do ní babička a důstojný otec Stomil v ní relaxoval. Kol ní tančili herci tango. Režisér Morávek si naplňoval své inscenační krédo: Kdo touží po smrti nebo se vyrovnává se ztrátou či neschopností komunikace, tančí tango.

    Markéta Sovová. FOTO JEF KRATOCHVIL

    Morávkova divadelní freska byla k nezastavení (Markéta Sovová). FOTO JEF KRATOCHVIL

    Morávkova divadelní freska byla k nezastavení. Liberální svobody rozleptaly řád. Vše je dovoleno, morální hodnoty se rozpadly. Zastavme se a přemýšlejme, jak ze současného marasmu uniknout. Artur svou vzpouru prohrál. Vzal si obcováníchtivou sestřenici a skončil v deliriu zklamaného opilce.

    Režisér v závěru představení situoval postavy hry do řady, aby v jejím středu nechal stát nevěstu s ženichem. Seskupení zpívalo svatební pochod Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Ceremoniální akt nechal několikrát po sobě zopakovat. Svatebčané s kádaverzními úsměvy ve tvářích strnuli a po chvíli, oživlí, znovu pěli dobře známou melodii.

    Pak už byl konec…

    Ve výrazném chladu adventního příchodu, jsme procházeli Vetešnickým trhem. Řekl jsem: Mab, Morávkovo Tango mělo také nádech vetešnictví a také vonělo svařeným vínem trhů dneška. Bylo o zklamání, o únavě, o usilovném hledání, jak z toho ven. Mab se mračila a mlčela… Poté jsem citoval slova režiséra Morávka: Komediant má právo, a dokonce i povinnost, se o všechny možné bolavé věci zajímat a zobrazovat je. Mab prolomila mlčení: Proč si oblékat zatuchlý, plísní prostoupený kabátec zdobený broží mola? Není nabídka větší, než si klientela žádá? Člověk potřebuje v této době, kdy je tendence negativa interpretovat jako pozitiva, obléci se do gala. Odít se do ručně vyšívaného kroje s brokátovou kordulkou, květovaným fěrtochem, naškrobenými rukávci s krejzlíky a krabovanými čižmami s podkůvkou od ševce. V divadle bychom se měli setkávat častěji s kvetoucí Thaleou, než hoplity a netopýry obklopenou Proserpinou.

    Ano, má královno Mab…

    Poté jsme již mlčeli. Oba.

    Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou

    Brno – Komín, 5. 12. 2016

    Divadlo Husa na provázku, Brno – Slawomir Mrožek: Tango Macabre. Šaškárna převeliká. Režie: Vladimír Morávek, překlad: Helena Stachová, úprava: René Lomnice, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Jan Machát, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: David Smečka, korepetice: David Janík, pohybová spolupráce: Nenad Djapic. Osoby a obsazení: Evženie, babička: Jiří Pecha, Strýc Evžen, její bratr: Vladimír Hauser, Stomil, otec: Jan Kolařík, Eleonora, matka: Ivana Hloužková, Artur, jejich syn: Dalibor Buš, Ála, jeho sestřenice a v nouzi pak i nevěsta: Tereza Marečková, Eda, nikoliv z tohoto světa: Adam Mašura, čtyři družičky: Markéta Sovová. Premiéra 2. 12. 2016.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 202)

    1. Soňa Čapková

      Profilový obrázek

      Jak povzneseně napsané
      a s jakou noblesou představení ztvárněno. Já jsem tam v té chvíli rozhodně se všemi byla a úplně vše, všecičko vnímala do posledního dechu, tak jako pokaždé.
      Děkuji za vše.

      10.12.2016 (19.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,