Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 177)

    Abych přibrzdil chátrání těla zubem času, piji odvary z kořene ženšen a pod dohledem půvabné víly zvané, řekněme, víla Mab jsem se koncem minulé sezony vydal zhlédnout opět některá představení Divadla Husa na provázku. Je v tom něco magického, sedět v první řadě a koukat se hercům do tváří, sledovat jiskérky v lesku očí, detaily krocení mysli a chvění mimických svalů.

    ///

    Tucek-Amadeus-poster

    PETER SHAFFER: AMADEUS (TJ. MILOVANÝ BOHEM) – HOMMAGE À MILOŠ FORMAN

    S pocitem svátečnosti jsem si četl v programu: Jsme schopni snést světlo – když příliš vehementně začne nám  svítit do očí? Tato inscenace je dedikována panu Miloši Formanovi, který nám  dovolil pracovat s motivy jeho geniálního filmu. Děkujeme za to. V hlavních rolích Martin Donutil a Miroslav Donutil. Inscenace Vladimíra Morávka – s použitím překladu Martina Hilského.

    Pohlížel jsem na scénografii s dominujícím kolorem černé a bílé vyjadřující noblesu odcizení císařského dvora rozesetého do všech pater dómu paní Husy. Pronikal jsem přítmím dýmajícího šerosvitu obecního blázince. Nahlížel jsem do zákoutí monarchistického sídla nasvíceného blikajícími zářivkami. Opájel jsem se průhledem skleněné stěny, na Petrskou uličku se zářící pouliční lampou. Zaujal mě bílý barokní nábytek – konzoly, toaletní stolek se zrcadlem a stoličkou i nelad rozházených slamníků a křiklavost černobílých papírových figurín z dávných klauniád, lepených na stojací panely.

    Poté začalo mámení divadlem…

    Starý, duševně nemocný dvorní skladatel Antonio Salieri mhouřil oči, díval se do zrcadla, natíral si bělobou obličej a tiše se zpovídal ze své nenávisti k nevychovanému spratkovi Mozartovi, ale i z obdivu k jeho geniální hudbě.

    Jedinečný výkon Miroslava Donutila! Ukazoval Salieriho jako intrikána, lháře, namyšleného hodnostáře i nešťastného člověka, trpícího absencí hudební invence. Senilní chůze, nejistá, opatrná, jako na ledě, s krátkými krůčky, kontrastovala s jistotou procítěných gest dirigenta i s chováním sedícího či nehybně stojícího skladatele vyjadřujícího devótnost k panovníkovi. Precizní, melodická a noblesní mluva byla ozdobou hercova výkonu. Donutil zcela ovládal divadelní prostor, herecké partnery i obecenstvo…

    Martin Donutil byl svému otci Miroslavu rovnocenným partnerem. Jeho Amadeus, rošťák, šotek, uličník, božské čertovo kvítko, nekonvenční výtržník umění s červenými bodci, znaky pankerů ve vlasech, se stal magnetem dívek, moderním Giacomo Cassanovou. S texty si pohrával s přesností a prostorem poletoval jako nepolapitelný motýlek. Jeho smíchové kadence zněly nespoutaně a bezuzdně. Rolí předepsané vulgárnosti v jeho podání měly rezervovanost a míru.

    Pohybovou bravurou se prezentovala čtveřice Větříčků – donašečů, šplhajících po kovových konstrukcích a zavěšujících se pažemi na železných rourách po způsobu netopýrů hlavami dolů… Herecký soubor zářil, odváděl velké i malé role na úrovni. Pozoruhodným způsobem hrála roli spontánní, trochu naivní Mozartovy manželky Konstance – Simona Zmrzlá. Za matem skla průhledu Petrské uličky klepala svou kosu personifikovaná matička smrt. Zesnulý génius byl zaházen obdélníky slamníků, zasypán vápencem a opuštěn… Skrze nepěknost rovu vykvetly ruce skladatele. Dlaně se vztyčenými prsty hlásaly – věčný je život Mozartova díla…

    Brno – Komín, 3. 7. 2016

    ///

    FOTO archiv DHnP

    FOTO archiv DHnP

    BABIČKA

    Víla Mab chatovala: Chci vidět Babičku – je-li to možné, budu ráda. A tak se stalo, že legendární inscenaci, která mně unikala celých devatenáct let, jsem díky přání kouzelné víly konečně uviděl…

    Z původního obsazení mnozí odešli do jiných angažmá a někteří, žel, navždy. Patří mezi ně i spolupodílnice titulní role Alena Ambrová, která tvořila s vousatým chlapem Jiřím Pechou dvojici šťastné to ženy – Babičky…

    Clonou zkalených očí jsem pozoroval šediny dobráckého Jiřího Pechy, namáhavou chůzi Pavla Zatloukala, energií nabitého Láryho Hausera, zářící tvář Zoji Mikotové i drobné kulhání Jana Kolaříka.

    Myslí se mi mísily obrazy Ratibořického údolíčka se Starým bělidlem, splavem a náhonem směřujícím k starobylému mlýnu s obrovitým mlýnským kolem.

    Herectví bardů se snoubilo s kumštem těch mladších… Pánové Holenda a Buš řádili v rolích dětiček Jana a Vilíma Panklových, radost pohledět. Výtečně zpívající Simona Zmrzlá prožila příběh bláznivé Viktorky i smutně přísné komtesy Hortensie. Pohledná Pavlína Vaňková byla laskavou Kristlou i vynikající zpěvačkou… Černý myslivec, Ondřej Kokorský, uhranul Viktorku a Tereza Marečková hrající legendární spisovatelku i Barunku byla zjevením… Barunku představila jako mírně retardované děvčátko, aby ji pod babiččiným vlivem nechala rozkvést v bystrou čečetku, všechápající dívku neodolatelného půvabu. Také krásná paní kněžna v podání Nicole Maláčové okouzlila diváky a ukázala dobré srdce mocné majitelky panství.

    Episody známé z četby oživovaly vše v rychlém sledu. Představení mělo řád a půvab. Dialog cimbálové muziky s rockovou kapelou se zdál být šťastným počinem. Rock Zdeňka Kluky se prolínal s měkkostí cimbálových melodií Jiřího Pavlici, což dávalo představení punc divadelního ozvláštnění.

    Nade vším ale zářilo herectví Jiřího Pechy. Klenulo se nad scénou jako duha moudrosti, jemného humoru a bytostné dobroty… Dobrou partnerkou mu byla babička Zoji Mikotové

    V atriu jsme zaslechli dialog dvou maminek. První z nich, poněkud starší povídala: Mé dcery Babičku četly a dodnes dokážou z Babičky citovat celé pasáže… Druhá, poněkud mladší, pravila posmutněle: Žel, mé děti Babičku nečetly…  Starší se zeptala: Proč? Mladší jí odpověděla: Protože ve škole přestala být povinnou četbou… Starší vše zakončila: Nejen Babička, moje milá…

    Na Zelném rynku mi půvabná víla Mab řekla: Děkuji vám! Viděla jsem krásné představení.

    ///

    Tucek-Balada-poster

    BALADA PRO BANDITU

    Obrovité stromy svými stíny umravňovaly sluneční žár, příjemný hlas víly Mab dělal přestávky a já byl bystrým poutníkem. Putování za dějištěm Morávkovy inscenace Balady pro banditu na hrad Špilberk se mi stalo příjemnou podvečerní procházkou.

    Stoupali jsme kopcem. Snová víla Mab citovala z programu: Divadelní hra s prvky muzikálu, Balada pro banditu Milana Uhdeho a Miloše Štědroně, je variací románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník a je ovlivněna legendami o zbojnících a westernem. Děj se odehrává ve vesnici Koločava (Zakarpatská Rus) na konci první světové války (rozpad Rakouska-Uherska) a po vzniku Československé republiky. (změna systému, přesouvání četníků). Hlavním námětem hry je láska, mezilidské vztahy a také snaha ukázat, jakou moc mají peníze.

    Na kamenném portále dlouhého tunelu do nedohledné výše vytesaných schodů byly nalepeny štíhlé krky paní Husy. V polovině schodiště jsme prorazili zástup čekatelů a starobylými dveřmi vstoupili na malý plácek. Ujal se nás sám velký šéf v rozverné van Goghově jantarové košulence…

    Na vysoké, oblé zdi povíval větřík rozpjatými křídly dvou havranů. Na lemu hradby, až kdesi v oblacích seděli dva minesengři, hráli na kytary a zpívali: Ani tak nehoří svíčka farářovi, jako se bělají mojí milé nohy. Ani tak nevoní kořalička sladká, jako mě vonějí mojí milé jabka…

    Na pódiu ležela červená jablíčka. Černá vědma seděla u zdi a kouřila kouzelnou fajfku.  Dívala se na starobylou bambitku. Odevšad se valily cáry jemného oparu. Scéna je plná šohajů v bělostných košulenkách a chtivých galánek, nastrojených do poddajnosti větrných suknic. K nebesům stoupá kouzlo vědmy. Nikoly Šuhaje se již nikdy netkne olověný brok ze zbraně vystřelený… Obrazy tkané příšeřím se mísí s mlhou zbojnického ohníčku. Nikola krouží krajinou jako pták. Zbojničí. Okrádá majetné, střádá na věno. Tři sta tisíc… Tolik stojí „šacuňk“ za ruku Eržiky. Se smíchem hází požadovaný počet bankovek pod nohy rodičům Eržiky… Divoce vyhlížející houslistka v těžkých bagančatech přešlapuje z nohy na nohu a hraje. Nikola teskně zpívá: Až bude milá vodu brát, krkavce může odehnat… Sekery do špalků zatnuté, zbojníci kolotající řadami diváků. Jeden z nich pózuje ve lněných spodcích zvaných „bruchy“, Eržika bude mít děťátko… Vánek povívá havrany visícími na hradním zdivu, láskou naplňuje prostory pod ní… Řekněte mamce pro Krista, ať večeři mně nechystá, večeři ani snídani, že už jsem zbitý, spoutaný… Hrad temněl, se soumrakem na něj padala rosa. Nocí se snášely písně a slova… Z kurážných zbojníků se stávali psanci a moc četníků se zdála být neukojitelnou… Zabili, zabili, zpívala Eržika, dýmal dým a bylo po baladě…

    Sestupovali jsme kamennými schody. Víla Mab řekla: Byl to úchvatný večer. A vám se představení líbilo? Před rokem jsem o tomto představení napsal: Kdyby pánové Uhde a Štědroň se narodili třeba jako Španělé, byl by jejich muzikál světovým hitem… Jenže jsou jen Moravané a napsali baladu o lidech maličké, bohem zapomenuté zemičky… / A co byste napsal dnes? optala se. Totéž, odpověděl jsem.

    Brno – Komín, 11. 7. 2016

     ///

    Tucek-Ursula-poster

    URŠULA (autor Rudolf Sloboda)

    Telefonovala mi víla Mab: Jsem z Provázku nadšena… Dnes v Huse budou hrát slovenské drama Uršula a jsou vyprodaní… Ráda bych Uršulu viděla…

    Seděli jsme v první řadě. Víla Mab mi četla z programu: Mladičká Uršula v sebeobraně či v afektu zabije svého nevěrného manžela. Po odpykání trestu se vrací na svobodu, svět kolem se tváří jakoby nic, ale ona ví, že se mnohé změnilo. Uršula se nemůže zbavit tíhy svého zločinu a jako nepokorná kajícnice v sobě nepřestává hledat stopu čehosi čistého, dobrého a nenarušeného, něčeho, co se nazývá Bohem. Novodobá Faidra, která je sama sobě obhájcem i soudcem. Režie: Jan Antonín Pitínský.

    Představení začalo.

    Herci se zouvají. Vyzuté boty stavějí před diváky. Bosí vstupují do děje hry. Řádka opuštěných bot leží před námi… Pod obrazem klečícího Krista v zahradě Getsemanské uniká pára z ústředního topení. Nazlobený muž se marně snaží hasákem únik zastavit. Dochází k hádce mezi mužem a ženou. Hádka se zvrhává v manželskou rvačku. Muž bije ženu hasákem po hlavě. Žena se brání. Hasákem svého manžela zabije. Uršula je vrah…

    Všímám si detailů, které mi o únorové premiéře unikaly.

    Neřestných scén je více. Nevlastní, nezletilá Uršulina dcera má sexuální vztah se starším mužem… Uršula zaučuje spoluvězenkyni tajům, jak být prodejnou děvkou… Uršulin manžel znásilní sousedku, udělá jí dítě… Chlapec vyroste a má vášnivý vztah k manželce svého otce – k Uršule…

    Oproti únorové premiéře mělo představení atmosféru, tempo, zřetelný příběh a řád. Herci věděli, co hrají. Nehulákali. Jejich mluva byla zřetelná…

    Všímám si detailů, které mi o únorové premiéře unikaly. FOTO archiv DHnP

    Všímám si detailů, které mi o únorové premiéře unikaly. FOTO archiv DHnP

    O přestávce zamyšlená víla Mab, pozorovala z ochozu atria siluetu Petrovského dómu… Ve svitu lampy četla z programu: Rudolf Sloboda (1938 – 1995) je jedním z nejosobitějších slovenských spisovatelů druhé poloviny 20. století a byl v sedmdesátých a osmdesátých letech vystaven ústrkům režimu. Celým jeho dílem se táhnou myšlenky na sebevraždu, kterou nakonec spáchal 6. října 1995. Právě život a dílo na hraně dělají ze Slobody velikána. Přitom však byl a stále je nedoceněný, a pro české čtenáře téměř neobjevený.

    V druhé půli inscenace zvroucněla. Některé její lyrizující části dostaly podobu voicebandové balady, mluvní projev se zjemnil, frázováním připomínal hudbu. Především Martin Donutil a Tereza Marečková udávali ráz… Herecký výkon Ivany Hloužkové v roli Uršuly byl výtečný.  Od premiéry se inscenace až posunula k přesnějšímu, dokonalejšímu tvaru.

    Na Zelném rynku se víla Mab loučila: Děkuji, že jste mi umožnil představení zhlédnout. Provázek je třída… Prosím, zítra se hrají na hradě Lásky jedné plavovlásky, mohli bychom se na představení dostat?

    ///

    Tucek-Lasky-poster

    LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY – PLAVOVLÁSKY JEDNÉ LÁSKY ANEB S PRAVDOU VEN!

    Titul, který mi mnoho let unikal. Dokonce tak mnoho, že jsem se na Lásky neprobojoval ani na festivalovém klání v Hradci Králové, kterého jsem byl čestným hostem…

    Vzal jsem na pomoc internetové stránky: M. FORMAN, J. PAPOUŠEK, I. PASSER: LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY – PLAVOVLÁSKY JEDNÉ LÁSKYPrvní díl projektu DHNP Perverze v Čechách. Obnovená premiéra 10. 6. 2012 v 17 hod na velkém sále DHNP v rámci mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno 2012: Zlatá šedesátá. Příběh Lásek jedné plavovlásky není jen anekdotou o dívce, která víc věřila, než myslela, nýbrž  hlavně a především podobenstvím, geniální metaforou o třeštivém a třpytivém a legračním  fenoménu šedesátých let.

    Poté jsem zajistil vstupenky…

    Bylo parno, víla Mab poskakovala přede mnou jako kůzlátko. Soucitně se ohlížela na mou vlhnoucí hlavu a propocenou košili… Cítil jsem se jako hříšník, stoupající k branám nebes… Doputovali jsme. Dosedl jsem na lavici, rozepnul košili a savým kapesníčkem počal otírat zpocenou hruď. Víla se styděla: To je neslušné. To se nehodí… Šel jsem si koupit vodu… Po dvou kelímcích mě mrákotný vztah opustil…

    Byly to zcela jiné Lásky, než jaké pamatuji z Formanova filmu… Pochopitelně. Jednotlivé divadelní sekvence byly rozesety pod klenutou hradební zdí po trávníkové ploše, též mezi diváky i na obdélníkovém pódiu. Byla z nich vytvořena jakási hnízda dění…

    Kapela Dia Beatles řádila dva metry před námi, konferenciér žhavil mikrofon kousíček od nás a čtveřice „záložáků“ sváděla schovanky internátu u stolu přímo pod nosem… Vše bylo halasné, rozverné, ale zároveň roztříštěné a nepřesné. Z pozoruhodných hereckých výkonů jsem nejvíce ocenil blonďatou Anežku Kubátovou v roli naivní dívenky Aničky, obrýleného Jana Kolaříka v poněkud málo chápajícím „záložákovi“ Burdovi, Ivanu Hloužkovou v roli Mildovy maminky a Martina Donutila hrajícího několik menších rolí.

    Na Špilberk padala tma. Poděkoval jsem kamarádům, popřál pěkné prázdniny a poněkud nelehkým krokem v doprovodu víly scházel schody a kamenitou cestu dolů… Pod pouličními světly, než jsem se s vílou rozloučil, mi řekla: Škoda, že Provázek bude hrát zase až v září…

    Tucek-DHnP-logo

    Brno – Komín, 13. 7. 2016


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 177)

    1. Soňa Čapková

      Profilový obrázek

      Díky panu Jaroslavu Tučkovi
      mám dokonalý přehled o všech zajímavých inscenacích, které se odehrávají v Brně. Zároveň mě pokaždé fascinuje i to, s jakou precizností a nadhledem nám děj i herce samotné dokáže pokaždé přiblížit. Člověk má pak radost to číst.

      05.09.2016 (0.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,