Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/1)

    Píši tyto řádky s pocitem hrdosti, protože jsem v roce 1990 patřil k těm, co mezinárodní festival Setkání/Encounter vymýšleli, první ročníky tvořili a další léta zušlechťovali. Jeden festivalový ročník jsem dokonce řídil, stál v jeho čele jako ředitel. Byl jsem také iniciátorem přestaveb paláce pánů Hausperků z Fanálu v Centrum experimentálního divadla a zatuchlého sklepení skomírající scény studentů v moderní divadlo Studio Marta. Obě scény se staly páteří hlavních produkcí festivalu. Měl jsem i štěstí být u zrodu podoby festivalové Ceny Marta pro nejlepší výkony studentů.

    setkani2013-poster1

    Má dcera Michaela se rozhodla studovat na JAMU, je ve třetím ročníku oboru divadelní manažerství a divadelní fakultou byla jmenována do organizačního týmu 23. ročníku Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter 16 – 20. dubna 2013 jako vedoucí sekce fundraising . Dcera chce asi být pokračovatelem mého snažení, alespoň se mi to tak jeví…

    V informačním centru honosného sídla divadelní fakulty v brněnské Mozartově ulici mně studentky vytiskly balíček vstupenek, obdařily prográmky a bulletiny, popřály pohodu i výdrž do pěti festivalových dnů. Byl jsem potěšen jejich přívětivostí i ochotou, měl jsem z toho ohromnou radost, protože jsem si festivalové dění třináct let odpíral.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Z fakulty jsem se vydal středem milovaného Brna, Alfa pasáží prošel na náměstí Svobody, pak se dal po Masarykově třídě a na rohu ulice Orlí zamířil na Zelný rynk. Procházel jsem mezi stánky zelinářů a vzpomínal na dávnou dobu stavby divadla, kdy mé kroky tudy směřovaly vzhůru k bagrům, vrtákům, k náklaďákům, k míchačkám téměř denně. Prohlédl jsem si základní kámen na zdi Divadla Husa na provázku s uraženým rohem, přečetl datum vročení 23. září 1986 a zavalen nostalgií zamířil do uliček vedoucích k farským zahradám. Na jejich plošinách kdysi dávno komedianti z Dánska, Polska a Československa rozložili své divadelní propriety, aby pod širým nebem metali kozelce a hráli vzdorovitá představení. Na jedné z bočních příček z cihel a betonu dělících zahradu na obdélníky postavil sochař Honza Šimek svůj, jako by z ratolestí a větví zkroucený, hnědavým matem opatřený dřevěný kříž. Stával jsem pod ním ve slunci i dešti a schytával rány osudu: Honzo, to je můj kříž. Honza se smál: Není, Jardo, ten kříž je tuze drahý, ten bys mi nezaplatil! Byl čas Divadla v pohybu i mého šéfování Provázkům a Hadům.

    Ulička vedoucí k zahradním kaskádám se blýskala světlou omítkou. Kdysi upatlaná, začouzená plošinka, na které dramaturg Oslzlý s režiséry Tálskou a Scherhauferem předváděli s nabílenými obličeji zakázanou výtvarnou akci Tomáše Rullera, je vydlážděna slušivou zámkovou dlažbou. Pod schody, kde postával v urousaném baloňáku schoulený, tiše protestující básník Jan Skácel, se dnes k nebesům vypíná bělostný kříž. Všude kolem je plno bílých laviček a kdesi dole pod zdí lomozí vlaky. Velebnost místa umocňuje vysoká skála se siluetou Petrského chrámu a kulisa zahradní restaurace. Kdyby z ní teď vyšel spisovatel Franz Kafka s černou buřinkou na hlavě a za ním dramatik Václav Havel, vůbec bych se tomu nedivil.

    Dům pánu z Fanálu, dnes Divadlo Husa na provázku a náměstíčko před ním. FOTO archiv

    Dům pánu z Fanálu (červená budova), dnes Divadlo Husa na provázku a velebnost prostoru před ním. FOTO archiv

    Usedl jsem na jednu z laviček, rozevřel bulletin a četl anotaci k první festivalové produkci: Slovensko, Bratislava. Vysoká škola múzických umění byla založena v roce 1949. Její absolventi patří mezi přední divadelní umělce na Slovensku i v zahraničí. Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Výnosné místo. Hra je nadčasovou satirou, která útočí na byrokratizaci společnosti. Děj se odehrává mezi úředníky a ukazuje jejich zápas o co nejlepší pracovní pozici. Podvody a korupce jsou cynicky představeny jako samozřejmý a každodenní jev, kterým není třeba se znepokojovat. Ukazuje bezcitnost mocných a bezmoc poctivých.

    Zvedl jsem se z lavičky a kouzelnou uličkou se dal k Fanálu. V jeho bočních, dokořán otevřených vratech postávaly hloučky lidí, za nimi se tetelila skulptura srdce ulitá z vosku svící piety za zesnulého Václava Havla. U mikrofonu stál ředitel CED Petr Oslzlý a spolu se šéfem Morávkem vedli smutnou řeč. Muž vystoupal po žebříku na srdce a odlupoval z něj voskové cihličky. Šeptal jsem: Jsou věci mezi nebem a zemí. Proč demontují srdce zrovna dnes, v den zahájení mezinárodního festivalu? Bože, jsi-li, odpověz! Tuze smutný akt.

    Zdravím se s pány profesory i s kamarády. Nebývalou pozornost mně věnují dva redaktoři Divadelních novin. Starší z nich se naklání, tiše říká: Vy jste tuze slavný hoch. V souvislosti s vaší knížkou vzpomínek se v Praze o vás hodně mluví. Napsal jste čtivý a důležitý dobový dokument.Člen festivalové poroty Vladimír Hulec se usmívá: Uvidíme se teď častěji, viďte. Profesor Vít Závodský se ptá: Co myslíš, kamaráde, vydržíme to? Směji se: Mně být sedmdesát jako tobě, tak o tom vůbec nepochybuji! Víte, musím si jít zajistit místo v první řadě. To víš, můj zrak a sluch mají své mládí už také za sebou. Vzhůru na divadla, přátelé!

    Výnosné místo

    Konferenciér řekne: Dějství první, pracovna vysokého úředníka Višněvského. Pán Višněvský sedí v křesle. Dlouhá postava herce hrajícího úředníka se postaví, přenese svou židli doprostřed jeviště a posadí se na ni. A. N. Ostrovskij: Výnosné místo, r. Lukáš Brutovský, VŠMU Bratislava. FOTO archiv festivalu

    Na bocích navýšeného obdélníku jeviště stojí pianina, u každého mikrofonem osazený stojan. Dva další mikrofony jsou umístněny na jevištní hraně. Jinak je scéna holá. Přichází konferenciér. Stoupne si před jeden z mikrofonů a vážně naladěným hlasem ohlásí, že se bude hrát satirická komedie Výnosné místo a pak přivolává její jednotlivé aktéry. Herci i herečky poslušně přicházejí, každý z nich si s sebou nese židli, představí se, svou židli postaví na režisérem určené místo a pak na ni usedne. Za pár okamžiků máme před sebou vytvořenou řadu z aktérů a jimi obsazených židlí. Živý obraz, nebo panoptikum, či lapidárium, jak je libo. Konferenciér řekne: Dějství první, pracovna vysokého úředníka Višněvského. Pán Višněvský sedí v křesle. Dlouhá postava herce hrajícího úředníka se postaví, přenese svou židli doprostřed jeviště a posadí se na ni. Konferenciér řekne do mikrofonu: Zprava dveřmi přichází Vasilij Žadov. Podsaditý herec kulaté tváře, s málo vlasy na hlavě se přišourá i se svou židlí. Začíná herecký dialog.

    Konferenciér řekne do mikrofonu: Zprava dveřmi přichází Vasilij Žadov. Podsaditý herec kulaté tváře, s málo vlasy na hlavě se přišourá i se svou židlí. Začíná herecký dialog.

    Konferenciér řekne do mikrofonu: Zprava dveřmi přichází Vasilij Žadov. Podsaditý herec kulaté tváře, s málo vlasy na hlavě se přišourá i se svou židlí. Začíná herecký dialog. FOTO archiv festivalu

    Klasik divadla režisér Scherhaufer by řekl: Vidíš, Jarošu, demonstrace chudého divadla! Budú hrát, jakoby měli na scéně všecko, nábytek, rekvizity, pití, možná aj na facky tu dojde, ale jenom tak, koncertně, rozumíš. Pozri, čtyři mikrofony. Vsaď se, že herci budú vystupovat z rolí a říkat na ně vypíchnuté slova nebo věty. Vsaď se!

    Skutečně! Vše se dělo, jak by řekl režisér Scherhaufer. Vzplanutí citů, vášní, zrody intrik, lidské tragedie, vše se odehrávalo jaksi koncertně, ale naplno a důležité myšlenky se skutečně odříkávaly na mikrofony. S jedním mikrofonem herci sváděli nerovný boj. Moderní technika si postavila hlavu a místo slov vystřelovala do prostoru jen chrchle, lupance a chrchle. Po představení si kvůli této závadě brněnský zvukař s kolegou zvukařem z Bratislavy stvrdili bratrská pouta několika nepočítanými liskanci. Ostatní mikrofony byly plně funkční, takže jsem se dozvěděl téměř všechna režisérem vybraná slova. Do mysli se mi nejvíc vepsala třikrát opakovaná věta: K čemu je nám vzdělání! A potom na mikrofony nádherně zpívané táhlé ruské písně plné bolesti a zoufalství. Koncertně prováděné dramatické scény měly vše potřebné – pravdivost, napětí, spád, humor i onu zvláštnost civilního opouštění dohraných situací a usedání na svá místa v řadě židlí. Nemělo to chybu a představení po zásluze zaznamenalo u publika upřímný ohlas. Při velkém potlesku mně blesklo hlavou: Bratislavská škola opouští cestu výběru výrazných hereckých osobností i důrazu na tradice hlasové výchovy. Snad na Slovensku nyní více potřebují herectví dabingové, rozhlasové, televizní, filmové, schopné podřídit se vůli režiséra. Ale to vědí jen bratislavští pedagogové a snad i Bůh. Čert ví.

    Výnosné místo

    S jedním z mikrofonů herci sváděli nerovný boj. FOTO archiv festivalu

    Pozdravil jsem se s dávným přítelem, děkanem VŠMU, režisérem Peterem Mikulíkem a pohledem na jeho unavenou, mírně nakloněnou postavu se ujistil, že nám oběma pozemský čas ubíhá tuze rychle. Což o to, čas se vrší všem, což je spravedlivé a poctivé. Do divadel i do pedagogických procesů vstupují noví, průbojní jedinci a vrstvy působení nás starších překrývají nátiskem svého mládí.

    /Pokračování/

    Brno, 1. – 8. 5. 2013


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,