Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 129)

    Pod Mahenovým trámem se přetřásala historie baletu. Na malém podiu seděli: dramaturg baletu Karel Littera, donedávna jeden z předních sólistů brněnského baletu, dámy: Jiřina Šlezingrová, žačka Iva Váni Psoty, její neteř Marie Šmídová-Šlezingrová a Vlasta Prášilová-Benešová, obě první sólistky, každá vynikala něčím jiným.

    FOTO archiv NDB

    FOTO archiv NDB

    Tichým hlasem k nám promlouvala mnoholetá dramaturgyně brněnského baletního souboru PhDr. Eugenie Dufková. Chtěli bychom připomenout, že vedle literatury, rozličných historických a jiných věd a divadla, je tu ještě divadlo pohybu, a že tanec, když je krásný (nikoliv krásou vnější), je silnější než slovo. Vyložit tanec – popravdě – nelze. Tanec je nepřetržitý zápas s tíží a setrvačností hmoty. Tanečník se pohybuje ve volném prostoru a jest mu překonávat zákony ovládající hmotu. Tanec je košatý strom a má dvě hlavní větve: tanec akademický, nepřesně nazývaný klasický, a tanec výrazový. Každý má svou velkou historii, ale tu vynecháme. Akademický balet (klasický) má pevný řád, zatímco v tanci výrazovém jde o svobodu realizovat jakýkoliv námět jakýmikoliv prostředky.

    V roce 1938 připravil Ivo Váňa Psota jako choreograf světovou premiéru baletu Romeo a Julie na hudbu Sergeje Prokofjeva. Sám v něm ztvárnil titulní postavu Romea. FOTO archiv

    V roce 1938 připravil v NDB Ivo Váňa Psota jako choreograf světovou premiéru baletu Romeo a Julie na hudbu Sergeje Prokofjeva. Sám současně ztvárnil postavu Romea. FOTO archiv

    Brněnský balet vynikl teprve v době působení Iva Váni Psoty, v roce 1928. Vlivem okolností – neblahých i šťastných – stál v čele brněnského baletu třikrát, a to v letech 1928-30, 1936-42, 1947-52, kdy zemřel. Po Psotově prvním návratu z Original Ballet Russe de Monte Carlo v roce 1936 se do Brna vrátila rovněž jeho žačka, brzy primabalerina Mira Figarová, která pak v roce 1946 založila v Brně taneční oddělení Konzervatoře, kde třicet let vyučovala. Brněnský balet vedli Ivo Váňa Psota, Rudolf Karhánek, Jiří Nermut, Miroslav Kůra, Luboš Ogoun, Jiří Němeček, Olga Skálová, Zdeněk Prokeš, Lenka Dřímalová a dnes Mário Radačovský.

    Pod střešními trámy znělo francouzské názvosloví: attitudes, arabesques, jetés, entrechats, tour a la seconde, fouetté etc. Dámy převáděly významy taneční abecedy do náznaků pohybu; poskakovaly, točily se kol svých os, ale také ukazovaly taneční střevíce zvané špičkovky i piškoty a vysvětlovaly, co to jsou labutinky…

    O současnosti souboru baletu brněnského Národního divadla mluvil jeho dramaturg Karel Littera. Popisoval každodenní pracovní režim tréninků, zkoušek a vystoupení tanečníků. O dřině, která se skrývá za bezchybností tanečních výkonů. Také naznačil těžkosti, v jakých se soubor baletu nachází. Nejsou peníze, tanečníci nemají nárok na předčasný odchod do penze, dobří odcházejí za hranice…

    I. V. Psota a M. Figarová ve Slovanských tancích (1938). FOTO archiv NDB

    I. V. Psota a M. Figarová ve Slovanských tancích (1938). FOTO archiv NDB

    Devadesátiletá jiskrná dáma, někdejší primabalerína Jiřina Šlezingerová vyprávěla o svých tanečních začátcích a o tom, jakou přísnou školou prošla u Iva Váni Psoty a Miry Figarové. Také jak tančila ve veleúspěšných Slovanských tancích, i o tom, jak byla z Brna poslána „šupem“ posílit olomoucký baletní soubor…

    Vzpomněl jsem na dobu, kdy krásné tanečnice a vláční tanečníci jezdili výtahem správní budovy Státního divadla kolem mé drobounké „šéfovny“ nahoru do tanečních sálů a o přestávkách dolů… Rád jsem se s nimi dával do hovorů.
    Velká osobnost, brilantní tanečník, virtuózní „skokan“ Ján Šprlák-Puk mi říkal: Buď rád, že jsi činoherec… Nedovedeš si představit, jak tanečníka bolí tělo. Tanečník si neodpočine. Činoherec má prázdniny, tanečník ne. Tanečník musí stále cvičit, trénovat. Činoherec může hrát do sedmdesáti, tanečník už ve třiceti přemýšlí, co s ním bude dál. Každý na to nemá, aby byl choreografem nebo pedagogem.

    S choreografem Lubošem Ogounem jsem zažil jeho soukromý trénink. Starší pán točil piruety, skákal a dělal salta… Když docvičil, dal mi překvapivou radu: Balet je o zdraví, nikdy se nežeň s tanečnicí. Tanečnici si má brát lékař nebo tanečník. Spojení herec a tanečnice je nepoměrné. Ostatně zkus si to, uvidíš sám

    Bylo to asi prvně, co se pod Mahenovým trámem mluvilo o baletu tak dlouho. Příjemný večer.

    Ve středu 28. října 2015 byla na Moravském náměstí v Brně slav­nostně odhalena socha Jošta Lucemburského, markraběte moravského. Návrh sochy vybrali brněnští radní před třemi lety ve veřejné soutěži. Autorem monumentálního díla z bronzu je akademický sochař Jaroslav Róna. Osmimetrová jezdecká socha, jakožto personifikace Odvahy (vedle již stojících soch Spravedlnosti, Umírněnosti a Prozíravosti), završuje projekt soch čtyř platónských ctností, oživujících náměstí u kostela sv. Tomáše. FOTO archiv

    Ve středu 28. října byla na Moravském náměstí v Brně slav­nostně odhalena socha Jošta Lucemburského, markraběte moravského. Návrh sochy vybrali brněnští radní před třemi lety ve veřejné soutěži. Autorem monumentálního díla z bronzu je akademický sochař Jaroslav Róna. Osmimetrová jezdecká socha, jakožto personifikace Odvahy (vedle již stojících soch Spravedlnosti, Umírněnosti a Prozíravosti), završuje projekt soch čtyř platónských ctností, oživujících náměstí u kostela sv. Tomáše. FOTO archiv

    Máme v Brně koně. Koně vysokého a velikého. Sedí na něm markrabě Jošt. Bože můj, řekl bych, že jde o koně didaktického. Učí nás, Brňany, dívat se vzhůru. Vzhůru ke hvězdám… Jenom mám strach, až si jednou ten kůň bude chtít vyhodit z kopýtka. Jošte, to potom nevím, co bude? Tož tak!

    Tucek-ndb-made-in-usa-banner-950x260px

    Spěchal jsem kolem koně do Janáčkova divadla na premiéru baletu Made in USA. Na vstupním červeném koberci, před bustou Leoše Janáčka, jsem stisknul pravici panu řediteli Glaserovi i panu dramaturgu Litterovi.

    Umělecký šéf baletu Mario Radačovský měl před oponou slavnostně uvítací, ale i děkující řeč, do orchestřiště přišel dirigent Robert Kružík a pak už se modrá opona rozhrnula.

    Na pozadí modravá stěna, před ní modravé tanečnice. Začaly rozvíjet krásu klasického tance. Choreografie Georga Balanchina. Dokonalost dívčích nožek probleskávala organtýny řasených suknic. Zobce baletních střevíčků ťukaly do podlahy jeviště jako datlové. Orchestr k té načepýřené pružnosti hrál skvostnou hudbu, Serenádu pro smyčce C dur Petra Iljiče Čajkovského.

    George Balanchine: Serenade. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    George Balanchine: Serenade. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Urostlí, elastičtí junáci se prodírali náručemi vláčných tanečnic a kmitali mezi nimi, jako když se chvějící prsty probírají strunami zlatavé harfy. Své vyvolené zvedali do pozic letících holubic. Vytvářené obrazce vyzařovaly něhu věčné touhy plné pohody, jejího naplňování, štěstí a pozvolného proměňování. Vzduch nad tančícími ustrnul v chladivém tetelení. Jako bych viděl nejlepší díla mistrů expresionismu…

    Úspěch Serenády byl veliký. Zaslouženě veliký…!

    O přestávce jsem se setkal s někdejší dramaturgyní baletu Eugenií Dufkovou. V ruce oblíbené martini pravila: Tato choreografie je přenesená. George Balanchine ji vytvořil v roce 1934 se studenty School of American Ballet v New Yorku. Dvacet osm tanečníků ve světle modrých kostýmech na světle modrém pozadí. Po prvním uvedení byla Balanchinem několikrát přepracována. Dnešní podoba Serenády má čtyři věty: Sonatinu, Vals, Ruský tanec a Elegii. George Balanchine patřil k prvním a nejlepším choreografům Original Ballet Russe v době, kdy ho utvořil a vedl Serge Djagilev. Balanchine patřil mezi neoklasiky. Dodržoval řád klasického baletu. Viděli jsme Balanchinovu choreografii v dokonalé interpretaci všech sólistů i sboru.

    Ve foyeru Janáčkova divadla byla Ivovi Váňovi Psotovi dne 20. října 2003 odhalena busta, jejímž autorem je akademický sochař Nikos Armutidis. FOTO archiv FDB

    Ve foyeru Janáčkova divadla byla 20. října 2013 Ivovi Váňovi Psotovi odhalena busta, jejímž autorem je akademický sochař Nikos Armutidis. FOTO archiv FDB

    Do výkladu nám ze svého soklu nakukovala bronzová hlava Iva Váni Psoty. Zdálo se mi, že říká: Tak už se běžte posadit. Uvidíte teď výrazový balet. Ten žádný řád nemá. Usiluje o svobodu realizovat jakýkoliv námět jakýmikoliv prostředky. Nechte se překvapit. Už jeho název Sofa je lákavý. A budou vám k tomu hrát Mozarta, jeho klavírní koncert, tak už běžte, moji milí…

    Usmál jsem se a vzpomněl na rtuťovitého choreografa Luboše Ogouna. Prozradím ti tajemství, chlapče, choreografie je umění jednoduchosti. Musí se jen proniknout do podstaty hudby a do stavu mysli skladatele. Pak na jeho hudbu vymyslet příběh a autorovy noty převést do notace pohybu tanečníků, herců a zpěváků. Jde-li o lidi pro tanec školením disponované, můžeš pohybovou fantazii nechat bujet, jde-li však o lidi tanečním školením nedotčené, musíš vycházet z jejich daností.

     Olivier Wevers: Sofa. FOTO archiv NDB

    Olivier Wevers: Sofa. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Na bělostné letištní pláni jeviště leželo pohozené sofa barvy lila. Jakýsi nepatřičný obdélník. Orchestr spustil Mozartův klavírní koncert Es dur a k sofa přihupsali bosí, mírně v negližé přiodění diblíci. Poletovali kolem sedačky, klouzali po její tělesnosti a byli rozpustilí. Lámal jsem si hlavu, zda jde o andílky či drobné satyrky, nebo snad přímo o fauny. Bosá andělská drobotina se chovala jako amorci bez luků a šípů. Bylo to milé, svižné, humorné…

    Bruselský rodák, choreograf Olivier Wevers se vyznal: Každý máme doma nějaké sofa, chcete-li pohovku. Může se na ní relaxovat, jíst, pít, mluvit s přáteli, hádat se s partnerem nebo se na ní milovat. Mám rád vzácné chvíle, kdy se mohu na sofa uvelebit a usnout.

    Sofa je velkým kusem nábytku, který je drahý a špatně se s ním hýbe, je však němým svědkem vašeho života a často jedinou stálou věcí v něm. Dojemná i půvabná byla pasáž, ve které vzplála láska drobounké tanečnice a vilného tanečníka. Tóny cinkané klavírem prostupovaly těly milenců, dirigovaly jejich smysly. Láska se vinula jevištěm jako spirála nepostřehnutelných par. Dívenka se však z tanečníkova sevření vysmekla a vklouzla do jediného možného úkrytu. Vlezla pod sofa. Z provaziště se spustila lana, sofa bylo spoutáno a odesláno do oblak. Již se nikdo nikam nemohl skrýt. V radostném skotačení příběh jedné lila pohovky skončil.

    Úspěch byl veliký. Potlesk dlouhý, upřímný, vytrvalý, kytice se nedaly spočítat.

    Připrav se, teď uvidíš show, černé divadlo, tanec, co do baletu nepatří… FOTO archiv NDB

    Připrav se, teď uvidíš show, černé divadlo, tanec, co do baletu nepatří… FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    O přestávce se na mě vrhl emeritní sólista baletu, drobný Karel Fux. Člověče, já bez tančení nemůžu být, já tančím s nimi. Já tančím i ve spaní. Já skáču luftury, já točím točky. Je to se mnou hrozné. Ale tihle mladí, co jsem je dnes viděl, tak ti jsou dobří… Čím se budou ti dobří dnešní mladí živit, až jim odejdou těla…? Nedovedeš si představit, jak mě bolí celý člověk, když se z toho skákacího snu probudím. Vysloužilý tanečník se uklonil a řekl: Připrav se, teď uvidíš show, černé divadlo, tanec, co do baletu nepatří… Karel zmizel.

    V přítmí foyeru jsem vyhledal nejsvětlejší místo a začal louskat drobounká písmena: Lunar Sea – Noir Blanc. Hudba: Harold Budd, Adrian Rainbow, David Roberts, Phil Thornton, Jake Stephenson. Libreto, choreografie, režie a výtvarník scény: Moses Pendleton. Kostýmy: Katzin Phoebe. Nastudování: Cassandra Taylor, Joshua Christopher. Baletní mistr: Ivan Příkaský. Dvacetiminutové dílo Noir Blanc bylo původně vytvořeno pro Aspen Santa Fe Ballet a později začleněno do celovečerního představení Lunar Sea. Pokud jste někdy chtěli vidět, jak by mohl vypadat tanec na Měsíci, Lunar Sea vás tam zavede. Moses Pendleton zahrnuje v mimozemské fantazii použití specifických kostýmů, geniálních efektů černého divadla a doslovné popření gravitace. Výsledkem všech ingrediencí je magické dílo, které vás uvede v nadšený úžas.

    Z choreografie Lunar Sea-Noire Blanc od Mosese Pendletona. FOTO archiv NDB

    Moses Pendleton: Lunar Sea – Noire Blanc. FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Program nelhal. Divadlo zaplnila elektronická a konkrétní hudba sfér. Tříštivě i dunivě znějící gongy, jejich rozplizlé bouchance, tluky dřev, táhlá vytí rour, chřesty kamenů, chvění plechů a skučení vesmírných dechů… Na plochu průsvitné stěny se promítaly rozmazané tvary vzdálených světů… Za obrovitou stěnou se po povrchu jeviště vykláněla řada fantaskních bílých postav. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Zůstávaly při záklonu i předklonu stát v prostoru, jako prkna. Postavy se počaly dělit. Z jedné se stávaly dvě. Dvojice postav se otáčely, měnily se do podob protažených bílých srdíček. Postavy se vznášely. Ve vodorovných polohách levitovaly. Rotovaly prostorem, tančily pas de deux, poletovaly vzduchem jako figury na Šagalových plátnech. Jenom ta malířova barevnost jim scházela.

    S otevřenou pusou jsem zíral a dvacet minut přemýšlel, jakouže to lidskou technikou je těchto jevištních zázraků dosahováno…

    Když vesmírné rachoty a svisty dozněly, divadlem zabouřil ohromující potlesk, pískot i volání bravo. Na scéně se seřadili aktéři v černých a černobílých, flekatých kostýmech. Vypadali jako velcí strakatí mloci. Za nimi vzadu, na obrovité letištní ploše jeviště, stály nenápadné černé rampičky. Obecenstvo povstalo a nekonečně dlouho ve stoje tleskalo…

    Byl jsem nadšen. Paní PhDr. Dufková řekla: Neptejte se mě, neptejte se mě…!

    FOTO archiv

    Máme v Brně koně. Koně vysokého a velikého. FOTO archiv

    Šel jsem nočním Brnem. Na chvíli jsem se zastavil u vysokého jezdeckého koně a řekl: Tak to vidíš, Jošte, dnes jsme byli světoví…

    Brno – Komín, 2. 11. 2015

    Národní divadlo BrnoMade in USA. Serenade, Sofa, Lunar Sea-Noir Blanc. Od krystalické baletní neoklasicky až po strhující vizuální pohybové divadlo. Premiéra Janáčkovo divadlo, 29. října 2015.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 129)

    1. Yvonna Nuzíková

      Profilový obrázek

      Co komu udělala Věra Vágnerová, že její jméno chybí?

      08.11.2015 (1.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Eugenie Dufková

      Profilový obrázek

      Paní profesorka Věra Vágnerová
      by si – podobně jako Mira Figarová, Jiřina Šlezingrová, Růžena Elingerová, Dana Ledecká, Olga Skálová, Věra Avratová, Zora Doskočilová, Kateřina Gratzerová, z mladší generace Marie Šlezingrová, Vlasta Benešová, Ludmila Ledecká, Jarmila Bařinková, Soňa Zejdová, Renata Poláčková ad. – zasloužila samostatný večer. Byla vyhledávanou představitelkou klasických dívčích rolí. Vášeň, vzpoura a zápas nebyly vlastnosti, s kterými vyhrávala, podstatou jejího uměleckého charakteru byla mravní síla. Harmonicky zakotvená osobnost nejpřesvědčivěji se vyslovovala v postavách, jejichž předností nebyl efektní cit a efektní technika, nýbrž jistota a vnitřní naplnění formy. Jejich 24 fouettés nemělo kaz. V dvojroli Odetty a Odilie v Labutím jezeru předvedla dokonalou klasickou taneční techniku oduševnělou svárem dobra a zla. Její Julie přinesla na jeviště něhu a poezii ženství…
      Onen Podvečer s baletem mohl být – žel – jen telegramem, v němž bylo, pohříchu, vynecháno mnohé.
      Eugenie Dufková

      08.11.2015 (17.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Yvonna Nuzíková

        Profilový obrázek

        Vážená paní doktorko,
        děkuji za vysvětlení a hezká slova o mojí příbuzné V. Vágnerové.
        Y. Nuzíková

        08.11.2015 (21.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,