Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mor na ty vaše židy!

     aneb Bambušek už zase skáče přes kaluže

     Do židů se zmítá v posledních smrtelných křečích a přítel, jenž mě doprovází, se ke mně nakloní a praví: „jestli bude standing ovation, budeme muset hajlovat“. Nakonec se tleskalo naštěstí jen vsedě, avšak i tak příliš silně a dlouho. Hned vedle bubenečské čističky odpadních vod, kde se odehrával nedávno druhý díl cyklu Cesty energie, objevil Miroslav Bambušek další industriální prostor, který na čas anektoval pro své divadelní záměry: opuštěné hale dal jméno Rarach. A na konci června se tam hraje jeho hra Do židů v režii Jiřího Pokorného. Ta má sice s Cestami energie ledacos společného, ale stojí mimo cyklus.

    Hodnota sama o sobě?

    Vedli jsme nedávno takový malý spor s Vladimírem Hulcem. Hulec si myslí, že už skutečnost, že nějaký divadelní projekt objeví nový text nebo dosud nezpracované téma, je hodnotou samo o sobě a o to shovívavěji se musí na příslušný divadelní kus hledět: a především, že hraje-li se v dosud divadelně nevyužitém prostoru, který zážitek umocňuje, je potřeba to přičíst divadelníkům k dobru. Já si myslím, že dělat mizerné divadlo mimo divadlo, v místě se specifickým geniem loci, znamená tohoto prostoru zneužít a tak trochu na tu ozvláštněnost hřešit. Spoléhat na to, že sedíme-li v dole, v katakombách nebo čističce, budeme u vytržení a už se tam nemusí noc moc dít, je to umělecká lenost. Podlehnout mystickým řečem o síle místa a myslet si, že duch pak provane i naše nicotné dílo, to už je žití v bludu.

    Mám k Miroslavu Bambuškovi jisté sympatie, jeho neúnavné vyhledávání zapomenutých témat a prostorů je obdivuhodné, jeho manifesty a proklamace štiplavé a provokativní. Dosud se mi ale nestalo, že by došlo k jejich naplnění. Před nedávnem otiskl výtečný komentář v Divadelních novinách, v němž vyzýval k revolucím v konzervativních divadlech. Moje podezření, nyní se blížící jistotě, je takové, že v hnijící žumpě zapomnění se nachází i divadelní alternativa, a má-li přijít obroda, musí se nejprve obrodit kamenná scéna, aby z ní pak mohla čerpat i ta alternativní.

    Orgie diváckého utrpení

    Zatímco nedávná Voda byla jen naivně jednoduchá a nudná, Do židů jsou už doslova orgie diváckého utrpení. Má jít o připomenutí zaniklé židovské čtvrti v pražské Libni, případně zachycení fenoménu Libně nebo židovství jako takového, potažmo o zamyšlení nad mizením lidí, čtvrtí a osudů a vůbec taková pěkná filozofická záležitost. Nebo jen silných příběh jednoho místa, kde se toho vskutku stalo dost. Ale: v dlouhém představením rozděleném na dvě půle, přičemž první se odehrává v jedné, druhá v druhé hale, aniž by (s čestnou výjimkou samotného závěru) prostor tvůrci vůbec nějak využívali, se především zmateně pobíhá a hodně křičí. Není to ale žádné theatrum mundi z jehož obrazů by nám přecházel zrak, ani sugestivní mozaika silných příběhů z dějin. Pár (současných?) bezdomovců a cikánů, roztomilý vágus Hrabal (asi jediný štěpný nápad celého projektu) docela hodně Rusů a sem tam nějací židé, přesouváme se od současnosti do druhé světové a do ještě šerejšího dávnověku, abychom se pohybovali, aspoň myslím, třeba i ve středověku, 18. století, za první republiky, nebo v sedmdesátých letech normalizace. Ale to jsou všechno jen dojmy, někdy je obtížné se v tom vyznat. Je jistě dobře, že Bambušek nesepsal lineární didaktickou poučku o dějinách jedné čtvrti, ale vytáhnut jejího ducha, zobrazit konkrétní události nebo se zamyslet nad fenoménem židovstí (nebo i antisemitismu) se mu rozhodně nepodařilo. Režie ani herci tomu zmateností a silovým kvílením nikterak nepomohli, a jediné, co stojí za povšimnutí, je pozoruhodná hudba Petra Kofroně a několik sekvencí na začátku a konci druhé půle, které využijí rafinovanou práci se světly a vraty na konci haly. Je to trochu málo, zvláště když pocity v průběhu přestavení komíhaly od nudy po naštvání.

    Co je rozčilující: odfláknuté, nepromyšlené, nenapadnuté (od „nemít nápad“) dílo, jehož tvůrci se tváří jako velcí umělci, je přesně ten typu produktu kteří příznivci mainstreamu vyčítají intelektuálům jako pouhé blábolení. Závažná nebo i inspirativní témata, pozoruhodné místo a teplý letí večer jsou využity ještě sprostším způsobem, než jak činí kdejaká divadelní komerce.

    Mezery o.s. v prostoru Rarach Bubeneč. Miroslav Bambušek: Do židů! Režie Jiří Pokorný, námět Olga Vlčková, hudba Petr Kofroň, výprava Zuzana Krejzková kol. Premiéra 24. června


    Komentáře k článku: Mor na ty vaše židy!

    1. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Do židů! jsem sice po tristním zážitku s Vodou s lehkou myslí vynechal, ale nemohu se ubránit pokušení zaútočit ze zálohy ve věci Bambuškova „výtečného komentáře v Divadelních novinách, v němž vyzýval k revolucím v konzervativních divadlech“ (viz http://www.divadelni-noviny.cz/pohrbeme-zkostnatele-ceske-divadlo/ ). Obávám se, že je to totiž úplně stejný typ efektního, okázale radikálního, přitom ale vcelku dutého plácání, který Vojtěchovi v trochu jiné podobě vadí v Bambuškových divadelních inscenacích. Alespoň pokud nepovažuje radikalitu za hodnotu samu o sobě…

      07.07.2010 (13.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      inu, komentář jsem si osvěžil a skutečně to není až tak skvělé. hlavně proto, že takhle přepálený soud ty, jichž se dotknout má, mine. cíl, to jest charmsova povídka

      spisovatel: jsem spisovatel!
      dělník: a u mě jsi hovno!
      spisovatel, zasažen nečekanou skutečností, se skácí mrtev k zemi

      se tímto komentářem patrně nedosáhne.

      07.07.2010 (13.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Olga Vlčková

      Profilový obrázek

      Milý pane Varyši,
      mám pro Vás dva úkoly.
      Seznamte se, prosím, s názvem inscenace, kterou jste měl v úmyslu recenzovat (úkol č.1). Pak se, prosím, zamyslete, co znamená Vámi smyšlený název (úkol č.2). Doufám, že toho po Vás nechci moc.
      S pozdravem, OV.

      07.07.2010 (15.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      jmenuje se to stejně, Do Židů – a má to obdobný význam coby „do Holešovic“ nebo „do Dejvic“-

      08.07.2010 (11.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Olga Vlčková

      Profilový obrázek

      Stejně ne. Do židů! v tom vidí diváci, co se chystají hajlovat…

      08.07.2010 (16.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      tak to hajlování byl pochopitelně kontextový vtip.

      09.07.2010 (0.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Olga Vlčková

      Profilový obrázek

      Jasně.
      Ale stejně díky, že ste se nakonec podíval, jak se ta inscenace ve skutečnosti jmenuje.

      09.07.2010 (0.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      velká písmena jsou věcí konvence.

      10.07.2010 (10.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    9. Olga Vlčková

      Profilový obrázek

      taky si myslím. a hajlování je radikální (dutý a vatovitý) vtip…!

      10.07.2010 (20.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    10. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Vojtěchu, Vladimíre,
      při interpretaci díla – ať divadlení hry, režie či citovaného Komentáře z DN 5/2010 – se držíte měřítek konvenční kritiky („mizerné divadlo“) a především akademicky přezíravého („duté plácání“) čtení jeho aktivit. Pro pochopení a přijetí či nepřijetí Bambuškových inscenací a textů je nezbytné vnímat je jako výsledky postojů člověka s jasně formulovaným občanským a uměleckým názorem a z toho plynoucí estetiky jeho díla. Nelze je rozpojovat. Jeho zásluhou (ale také třeba zásluhou Tomáše Žižky, skupiny Seconhand Women, performancemi Alexe Švamberka, projekty Viktorie Čermákové, Dredu Náchod ad.) se do víceméně uzavřeného českého divadelního prostoru dostává úplně jiný myšlenkový a estetický proud konvenující s děním ve světě, kde divadlo (a umění) zdaleka není jen to, co se odehrává v divadlech či galeriích. A nemá smysl jen čistě „umělecký“ – artificiální. Bambušek se nijak netváří jako „velký umělec“. Je to rocker, bluesman, otevřený, přímý člověk s někdy až nepřijatelně černobílým či ryze osobním vnímáním světa. Jeho umění by se dalo zjednodušeně nazvat uměním ulice, plebejstvím, radikálním primitivismem. Je to politické divadlo s postupy a estetikou industriálu a undergroundu. Takové jsou snad všechny Bambuškovy aktivity. Nikdy se jim nezproněvěřil. Bambušek je názorově i používanými postupy a formami razantní, je divadelně nepoučený a konvencemi pohrdající, je za každou cenu ve svých uměleckých projevech (a počítám v ně i citovaný Komentář) drsný a syrový. Taková si vybírá témata a tak je – tedy se silnou básnickou licencí – zpracovává. Jejich kvalita je především ve vybíraných, historicky dosud nezmapovaných, vesměs problematických okruzích, brutální estetice, v Bambuškově schopnosti sehnat kvalitní, zanícené spolupracovníky a dát vzniknout jedinečné, neopakovatelné události. Jsou to především silné obrazy, v nichž a jimiž rezonuje jím zvolené téma. Je zajímavé (a zřejmě logické), že se této estetice přizpůsobují všichni jeho spolupracovníci, ať to jsou herci z ND, ABC, DNz, Dlouhé i tzv. „alternativy“, hudebníci Vladimír Franz či Petr Kofroň nebo režiséři, jako byl v poslední době Ewan McLaren v Zdař Bůh, David Czesany ve Vodě či Jiří Pokorný v Do Židů. Nemyslím, že Do Židů je Pokorného vrcholná režie a už vůbec si nemyslím moc o textu Ivy Volánkové Voda, ale Bambuškův dramaturgický a autorský přínos ve všech těchto projektech jim dává rozměr výrazného uměleckého i společensko-politického gesta vyzývajícího k zaujetí postoje. Doluje těžké kameny minulosti s mnohou přilepenou hlušinou, již nestačí – a asi ani nemá zájem – nějak odstraňovat ši obrábět. Sype je na své diváky asi jako industriální kapely buší zvukovými stěnami na své posluchače. A jsou slyšet déle a dál než na konec jednoho večera, jednoho projektu. Bambušek za sebou zanechává stopy, klade znepokojivé otázky a vytyčuje vize. V tom je jeho fascinující síla a kvalita. V tom je samozřejmě i jeho slabina a ne vše, co dělal či dělá, je třeba chválit či obdivovat. Jen s vědomím této perspektivy je ale možné Bambuškovy (a Žižkovy ad.) projekty, inscenace a texty pochopit a smysluplně reflektovat. Jinak se dostáváte do pozice Zdeňka Nejedlého, který píše o DG 307.

      11.07.2010 (6.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    11. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      Vladimíre,
      tohle všechno by sis v Bambuškovi možná přál, ale je to jen sen.
      JAKÉ znepokojivé otázky klade Do židů! nebo Voda? Jaké vytyučje vize? Je Bambušek skutečně drsný a syrový, nebo si s tím jenom (někdy efektně) hraje? Jaké silné obrazy nabízí třeba Voda a Do Židů?
      Bambuškova schopnost dát vzniknout „jedinečné události“ – to je přece to, co kritizuji, tj. že by tomu tak mělo být, leč Bambušek tuto schopnost buď nemá nebo neprojevuje!
      industriální kapely poslouchám a je to skutečně jiný zážitek.
      a politické divadlo mívá politický názor neb postoj, ten rovněž, přinejmenším ve Vodě nebo Do židů! absentuje.

      V čem používá moje kritika postupy Zdeňka Nejedlého? Kterou perspektivu jsem zanedbal?

      11.07.2010 (10.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    12. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Bylo to sice už napsané a vyřčené tisíckrát, ale některé základní věci je – bez sebemenšího nároku na originalitu – nutné zopakovat i potisícíprvní:

      Je samozřejmě príma, pokud má umělec „jasně formulovaný občanský a umělecký názor“, pokud se pokouší „klást znepokojivé otázky“ nebo pokud se jeho tvorba dá nazvat „uměním ulice, plebejstvím, radikálním primitivismem“ atd atd. Ale pokud tento umělec vytváří průměrná nebo dokonce podprůměrná díla, není mu to nic platné. A představa, že by se kvůli tomu při jejich hodnocení neměly používat termíny jako „plácání“ nebo „mizerné divadlo“ (nebo prostě jakékoli jiné negativní hodnocení) má možná smysl pro fanouškovský aktivismus, z hlediska umělecké kritiky je to myšlenka poněkud scestná.

      Mimochodem, když už padlo jméno Nejedlý: zaměňování obsahu a „správného zacílení“ za kvalitu díla bylo typické právě pro zaslepeně ideologizující uměnovědce jeho ražení. Měnila se jen orientace, od obrozenců přes nadšené příznivce různých totalit. Ale bohužel to v opačném gardu platilo i pro neoficiální „protistátní“ umění dob socialistických a normalizačních (jakkoli to bylo umění politicky chvályhodné a lidsky sympatické). Představa, že stačí mít správný názor a bojovat za správnou věc a umělecká kvalita se dostaví jaksi automaticky, je ovšem tak pevně zažraná, že se jí řada tvůrců – a jak vidno i kritiků – nezbavila ani po dvaceti letech demokratických poměrů.

      11.07.2010 (11.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    13. jan chovanec

      Profilový obrázek

      Vážení panové,
      s úsměvem sleduji celou tuto vaší diskusi a vychazí mi z ní jediné – ani jeden z příspěvků skutečně nic objevného nepřinesl a vypadá to, jako kdyby pár malých kluků soutěžilo, kdo dál načůrá.
      S dovolením končím se čtením hloupostí a radši jdu čůrat na opačnou stranu, i když možná proti větru. Je smutné, když exhibicionismus má navrch před inteligencí.

      11.07.2010 (13.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    14. Olga Vlčková

      Profilový obrázek

      Mezi nejsilnější obraz diváci řadili oheň, který vzplál po záplavách (které ve „skutečnosti“ židovskou část Libně často sužovaly) na konci inscenace. Zároveň to byl obraz nejdiskutovanější. Mně osobně největší radost udělal zájem diváků – Libeňáků, hlavně samozřejmě těch, kterých se projekt nějak osobně týkal.

      11.07.2010 (20.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    15. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Kluci,
      myslím, že má pravdu pan Chovanec a nemá cenu zatěžovat veřejný prostor
      planými diskusemi. Jsme zkrátka každý na jiné straně Globu zn. Kritika.
      Pro mne je skutečně podstatný kontext vzniku a existence uměleckého díla, vnímám je v konkrétním čase a prostoru a na artistní složku, již jedinou chce v jakémsi teatrologickém vzduchoprázdnu absolutních hodnot Vladimír Mikulka měřit a posuzovat, hledím prizmatem zvoleného tématu, žánru, stylu… v konkrétní době a na konkrétním místě. Bylo to sice už napsané a vyřčené tisíc a jedenkrát, ale některé základní věci je – bez sebemenšího nároku na originalitu – nutné zopakovat i potisící druhé: Umělecké dílo (nejen divadlo) nelze označovat za „dobré“, nebo „špatné“, nerespektuje-li se doba, ve které vzniklo, jeho smysl a
      kontext. Když Marcel Duchamp vystavil převrácený pisoir, nešlo z hlediska artificiality o nic (podepsal pouze předmět běžné potřeby), ale pro otevření nových prostor pro umění, pro umělecký – nejen výtvarný – kontext to mělo a dodnes má význam zásadní.
      Obdobným „prokopáváním“ dveří a otevíráním cest pro divadlo (a umění) dnes u nás – byť se zcela jiným cílem a jinými formami a metodami – se v divadelním kontextu věnuje i Bambušek, Žižka, Čermáková, Honzírek a další. Zabývá-li se Bambušek politickým a (para)dokumentárním divadlem, je třeba je z toho úhlu vnímat a posuzovat. Projekt Do Židů (Voda není vůbec jeho dílem) je toho transparentním příkladem. Vydal knihu na toto téma, napsal drama, obyvatelům Libně uměleckou formou (projektem site specific) odkryl a odkrývá její historii a nabídl a nabízí fakta i mytologii, které se k Libni vážou. Jiří Pokorný zrežíroval jeho text s maximálním důrazem na syrovost. Nepsal jsem recenzi a rád bych se vyhnul hodnocení, jak se mu to zdařilo. Nicméně obrazy kalu a v něm se otiskujících nejen odpadků, ale i lidí, vykřičenost přistěhovaleckých rodin, které k Libni nemají vztah a jen ji vybydlují a – ve druhé (logicky jiným výtvarným kódem interpretované) části – obrazy (vize) děsivých kořenů, v nichž se dávné i současné osudy zachytávají a zmítají, jsou výtvarně silné a herecky autenticky či spíše démonicky podávané. Možná chybí temporytmus (viz Slova, která mi v recenzích lezou na nervy), možná chybí jasnější, čitelnější linka, možná se samo téma v daných obrazech a situacích příliš znejasňuje a především závěr se ocitá v trochu moc tezovitých konturách, což je škoda. Ale Varyšův odsudek v posledním odstavci jeho recenze nechápu a považuju za přezíravý, umělce i projekt podceňující.
      Inscenace ani projekt nejsou odfláknuté (jak jsi na to, Vojtěchu, přišel?), nepromyšlené, ani nenapadnuté (od „nemít nápad“). Inscenace promyšlená je (text i obrazy se s jistou mystičností vědomě – „promyšleně“ propojují a osudy současných a dávno i nedávno zemřelých lidí prolínají), je jen těžko srozumitelná. Nápadů – rozhodně výtvarných a hudebních, ale i režijních (rozvržení prostoru, snaha o to, aby byl text „slyšet“, a z toho plynoucí důraz na nedramatičnost, výtvarnou obraznost a hudební drsnost) a hereckých (např. dialogy Králová-Jeřábek, monology Lepšíka) – je v ní dost, možná až příliš (herec se někdy
      ztrácí, téma překrývají výtvarné efekty). Méně by možná bylo lépe. Jeho tvůrci se netváří jako velcí umělci, ale jako lidé, kterým o něco jde a jsou ochotni pro to mnoho mimo své profesionální angažmá a zavedené jméno (Kofroň, Králová, König, Bezčastnyj…) dělat. O něco, co je pro ně podstatné a co lze – možná paradoxně – nejcitlivěji sdělit takto syrově. Říct o projektu, textu či inscenaci Do Židů, že jde o blábolení, je kritickým „plácáním“. Text je napsaný s velkou znalostí historie prostředí a citem pro lidi, žijící na okraji společnosti, jež Bambušek
      chápe až mýticky. Text i inscenaci lze řadit do kontextu undergroundového umění s postmoderním využíváním banality a kýče, dokonce možná zálibou v něm. To samé by se dalo říct o hudbě, výtvarné složce i prostředí, jež projekt využívá. Není samoúčalně zvolené, ale je součástí celé koncepce a také součástí Bambuškovy divadelní (umělecké) cesty. Myslím, že nuda (a nikoli třeba temporytmus) je jedno ze slov, které by kritik nikdy neměl používat (viz Slova, která mi v recenzích
      lezou na nervy). Chce-li se kritik především „bavit“ (u Bambuška to opravdu jde jen stěží), vypovídá to spíš o něm samém.
      Mikulka mluví o průměrném či dokonce podprůměrném díle. Kde jsi ten „průměr“,. Vladimíre, našel (byť máš zřejmě na mysli Vodu)? Od jakých jiných děl jej odvozuješ? Mám pocit, že Tě zajímá především text, který je u Vody opravdu dramaticky podprůměrný, ale odmítáš jej zařadit do mozaiky celého projektu, který „průměrem“ či „podprůmerem“ měřit jen stěží můžeš. Leda jej porovnávat s obdobnými zahraničními projekty. U nás mohou být měřítkem snad jen projekty Tomáše Žižky. Anebo „průměr“ odvozuješ jen od svých představ o průměru a podprůměru? Mám pocit, že používáš nevhodná měřítka pro určité druhy – zjednodušeně řečeno experimentálního, politického, otevřeného… – divadla, mezi jinými i pro Bambuška. Anebo jsi jen mentorem? Na to jsi snad ještě mladý, ne?
      Tím se vracím k začátku. Jsme každý jiný a naše pohledy na život a umění a z toho plynoucí měřítka se liší. A tedy se liší i výsledná hodnocení. Důležité je, aby čtenář i kritizovaný měl jasno, na základě čeho, jsme ke svým soudům došli. Mně šlo v této diskusi především o to, abychom si ta měřítka a východiska ujasnili. Tím bych rád tuto při ve sklenici kritické vody ukončil (navíc nebudu následujících 14 dnů na netu). Zdravím a omlouvám se případným čtenářům za to, že si nestačili odskočit
      na malou stranu.

      P. S. Jo a ten Nejedlý byl jen pokus o vtip. Zrovna tak jsem mohl napsat, že operní kritik jen stěží ocení zpěváka rock´n´rollu . Pokud ano, musí použít jiná měřítka na zpěv i hudbu. Zpívá-li operní pěvec – třeba – rock ´n´roll či blues, je to vesměs trapné (anebo zkrátka „jiné“). Přesto bych se bál používat pro to označení průměrné či podprůmerné. Třeba je to v jistém rámci velmi nadprůměrné.

      12.07.2010 (4.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    16. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Omlouvám se
      za několik pravopisných nepřesností v předchozím textu a špatné řádkování – píšu to rovnou do stroje a blbne mi počítač.

      12.07.2010 (4.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    17. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      narozdíl od pánů Chovance a Hulce nepokládám diskusi za planou a nutně zbytečnou, a snad se postupě něčeho dobreme. tudíž:

      nevnímám divadlo izolovaně a ani v případě Do Židů! jsme tak neučinil, což i z textu recenze jasně vyplývá. domnívám se rovněž, se divadlo se hraje v továrnách a skladech desítky let a není na tom tedy nic objevného, lidé okraje, menšiny, záplavy, oheň, historie místa, mytologie, to všechno je stará obehraná a notně popraskaná deska a obnošená vesta atd., tedy chceme -li s tím znovu a posté pracovat, nejsme objevnými novátory, ale řekněme restaurátory, retro-umělci, sběrateli starých krámů a tak. nic proti tomu, ale pak je dobré to skutečně uchopit nově, novátorsky, originálně, nebo třeba s názorem.
      nuda do divadla skutečně nepatří a jestli si jako jediný její opak představuje Vladimír Hulec bezduchou (zřejmě televizní) estrádu, mohu ho jen politovat. nechodím se do divadla bavit, ale rozhodně se tam nechodím ani nudit.

      jistě že lze Bambuškovy projekty někam zařadit (undeground ano , s tou postmodernou bych byl opatrnější), ale to zároveň nebrání jejich hodnocení. ani skutečnost, že nějaké dílo pojednává (a třebas i jako první) o Libni, neznamená, že se vzpírá hodnocení, stejně jako fakt, že herec Národního nebo jiného divadla, hraje najednou v továrně.

      jak jsem napsal už v recenzi, divadlo, které se hraje mimo divadlo, má podle mne řádně oddůvodnit, proč tak činí a ne jen spoléhat na sílu prostoru – voda v čističce byla zajímavá jen a pouze tím, kde se odehrávala, a kdyby tam byl rockový nebo smyčcový koncert, taky by to místo jistě náš zážitek umocilo, ale asi bychom muzikantům přesto neodpouštěli, pokud by třeba neuměli hrát.

      představa, že nějaké divadlo je údajně experimentální nebo politické (a experimentálním ho vskutku neučiní ani umístění do bubenče, stejně jako politickým pár proklamací v programu) a proto je nehodnotitelné nebo nekritizovatelné, je zcela skandální.

      představa, že Bambušek se svými díly představuje nějaký světový unikát, už je neznalostí.

      (jo, a v Libni jsem žil třináct let, a prožil tam i poslední velkou povodeň.)

      12.07.2010 (10.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    18. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Nedělám si valné iluze, že se takováto diskuse někam dobere (proč by taky měla), ale navzdory tomu si myslím, že smysl má – přinejmenším se vyjasní stanoviska. A svůj smysl má samozřejmě i to, že je veřejná, mohou se v ní objevit i další názory a argumenty.

      Na konkrétnější body textu Vladimíra Hulce už odpověděl Vojtěch Varyš, takže jen stručně k jednomu obecnějšímu aspektu celé věci.

      Pokud se Vladimír Hulec současně označuje za kritika a současně tvrdí, že dílo lze hodnotit pouze podle jím samým – tedy tím dílem samým – nastolených měřítek (což je jeden z motivů, kolem kterých jeho mnohomluvná argumentace neustále krouží), pak je v zásadním rozporu sám se sebou. Podle této logiky lze totiž vždy najít měřítka, v jejichž rámci je dílo nadprůměrné, podprůměrné, objevné atd. (Kdo má zájem experimentovat, může si cvičně vybrat dílo naprosto libovolné, pokud možno co nejodpornější, a zkusit si ho touto „empatickou“ metodou obhájit. Je to pohodlné a snadné – třeba takový Michal David je v rámci Kroků Františka Janečka evidentní nadprůměr.) Smyslem kritiky je ovšem hledat, vytvářet a uplatňovat měřítka obecněji platná, pokud možno co nejpevnější a co nejméně účelová. Jinak se jakákoli kritika zbavuje pevné půdy pod nohama a stává se nezávazným slovním cvičením.

      A při uplatňování těchto měřítek hledět na dílo, o kterém je řeč, a nikoli na to, s jakými úmysly a za jakých okolností bylo vytvořeno. Zcela konkrétně: Bambušek může být libovolně skvělým znalcem historie Libně, ale to nevypovídá vůbec nic o tom, zda bude „jeho“ inscenace na toto téma dobrá nebo špatná.

      A protože vedeme veřejnou polemiku, úplně na závěr veřejně připomenu ještě jeden související problém, na který jsme s Vladimírem opakovaně naráželi, pokud k podobným debatám došlo soukromě. Nadšenecky empatické „napojování se na dílo“ je skvělé u účinkujících, u propagátorů i u diváků (a samozřejmé u členů fan klubů), pro kritika je to ale přístup hodně zrádný, ne-li diskvalifikující. Ať už se to komu líbí nebo ne, schopnost zachovat si jistý odstup by měl být pro jakéhokoli adepta kritiky základní výbavou. A to bez ohledu na to, na které straně „Globu zn. Kritika“ se chce nacházet.

      12.07.2010 (14.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    19. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      Osobně se domnívám, že divadlo zábavné být má, ba musí. Dovolal bych se snad i Brechta, který kdesi píše, že „zábavnost je věc, která na divadle potřebuje obhajovat méně než cokoli jiného“. A zbavil bych se předsudku, že „bavení se“ je v divadle spojeno pouze s komedií, že je to vlastně cosi ne zcela vkusného a patřičného. Pokud¨říkám, že mě divadlo baví – mám tím na mysli, že mě poutá, vzrušuje, získává mou pozornost, provokuje mě, vtahuje nebo naopak nutí ke kritickému odstupu – krátce, NENÍ MI LHOSTEJNÉ.
      Pokud mě divadlo nebaví, je mi lhostejné. Nudí mě.
      Narozdíl od pana Hulce se tedy domnívám, že slovo „nuda“ by z kritického slovníku rozhodně zmizet nemělo. Označuje velmi pregnantně mezní stav – moment, kdy je mi představení lhostejné. Tudíž nevzniká divadelní zážitek, neboť ten potřebuje mou aktivní diváckou participaci – a k té nedojde, pokud se nudím. Tudíž – nastane-li nuda – jsou všechny další kvality divadelního díla irelevantní.
      Anebo nejsou – ale to musím svůj zážitek nudy překonat něčím jiným. Vesměs pozitivní předpojatostí vůči tématu, tvůrcům, jejich odvaze, neobvyklému tématu, společenskému apelu atd.
      Ale to jsme u onoho emaptického „napojování se“, o němž píše pan Mikulka, a ohledně jeho nebezpečí pro kritika si myslím totéž.
      S pozdravem
      Jan Šotkovský
      P.S. Omlouvám se za emocionalitu komentáře, ale když se zde říkají po tisící třetí i čtvrté některé základní divadelní pravdy, neodolal jsem možnosti se také přidat…

      13.07.2010 (17.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    20. J. Vrbovský

      Profilový obrázek

      Pánové,
      pan Hulec se vám snaží říct, že existují i jiné pohledy na divadlo, resp. konkrétní inscenaci, než je ten váš, který tak krvepotně obhajujete, ale v případě pana Varyše od začátku dost chabě. Snad si, pane Varyši nemyslíte, že když jste bydlel v Libni, tak se po této informaci mají čtenáři na vaše texty dívat jinak. Nebo proč to píšete – jenom legrace? Stejně tak jste mohl třináct let poslochat Michala Davida a nepíšte to sem.
      Dále, pane Mikulko, chápu vaši touhu obhajoby svého mladšího kolegy, ale opravdu mnohokrát nepodložené argumentace plus diletantský přístup ke kritice, názvu a obsazení (aneb s tím „Do Židů!“ jste už pane Varyši skutečně trapný – jako kdyby jste napsal místo Bambušek třeba Kambušek a bylo by vám to 100 x jedno), je skutečně nevyzrálým projevem jednoho mladíka, kt. buší do hrudi neochlupené, že je tím pravým kritikem. Kritikem, jako ho chápe pan Mikulka, tedy hledačem a nastavovatelem měřítek – proboha! – on už nám pan Varyš bude říkat, jak máme hodnotit něco, k čemu on zas tak dlouhý vývojový argument ani najít nemůže?!? Vždyť on sám, resp. jeho text nemá pevnou půdu pod nohama, které se dovoláváte, tedy ucelené argumenty a dostatečnou sofistikovanost.
      Ono nevadí, pane Varyši, že nejste v Bambušek fanclub, jenom prosím o to, aby jste čtenáře přivedl k základu svých myšlenek. Pokud tedy jste se tímto, co zde předvádíte, už nedostal na jejich dno.

      14.07.2010 (11.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    21. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Vážení síťkaři,

      jsem na i-spoji jen dnes (20. 7.) a nejméně do 31. 7. zase nebudu, tak si jen rychle do nastalého kritického vosiště rýpnu, ať se máme čím názorově dál štípat.

      Nejdřív k Vladimíru Mikulkovi.
      Není pro mne podstatné, zda jsem označován za kritika, či ne. Důležitá jsou pro mne měřítka, která při kritickém psaní uplatňuju. Píšu kritiky (a vůbec o kumštu) proto, že si myslím, že můj názor je mou životní zkušeností a dlouhodobým uměleckým a autorským postojem podepřen, pro čtenáře čitelný a doufám i zajímavý. A věřím, že má širší platnost. Nevystudoval jsem teatrologii ani jinou uměnovědu a necítím se být na tomto poli komukoli konkurentem. Na divadlo (a kumšt) se dívám jinýma očima a – jak se ukazuje – používám i jiná měřítka. Zajímá mě duchovní rozměr umění a jeho aktuální společenská role. Zajímá mě umělec – člověk s názorem a postojem. To jsou má „obecněji platná, pokud možno co nejpevnější měřítka“. Estetická rovina je až druhotná. Blízký je mi okraj, vizionářská, „divná“ díla, u nichž není snadné najít jednoznačná hodnotící měřítka, neb si je vesměs generují díla sama. Zajímají mě díla (divadla, divadelní inscenace), která jsou v pohybu, ne ta, která jsou snadno změřitelným a poměřitelným výrobkem. Chci při svém psaní být především inspirativní, dávat možný klíč k čtení uměleckého díla a jeho následného pochopení a hodnocení právě tímto klíčem. Nejde mi o nezávazná slovní cvičení, ale důsledné zastávání závazných názorů a postojů. Jsem přesvědčen, že neexistuje jeden jediný klíč (měřítko) pro všechna díla. Skutečně i pop music má svá měřítka a dle nich může i Michal David být – třeba „v rámci Kroků Františka Janečka“ – nadprůměr. To však neznamená, že jej budu hodnotit vysoko, neb za prvé je David podle mne (a to bych se pokusil v možné recenzi doložit) pokleslý a podbízivý umělec, a za druhé – a možná především – i v českém kontextu pop music existují daleko kvalitnější tvůrci (třeba Ivan Hlas, Jan Burian, Luboš Pospíšil, Michal Prokop, Jan Budař ad.). Pochopení kontextu díla neznamená nutně „nadšenecky empatické napojování se na dílo“, ale třeba i náročně (kriticky) a – pro mne – současně i inspirativně nahlížené dílo ve směru tvůrčího záměru a lidského, společenského či uměleckého postoje. Kritika (psaní) je pro mne spíš umělecká než uměnovědná disciplína.

      Ad Vojtěch Varyš.
      Nevím, Vojto, že by divadlo (a to nejen u nás a nejen divadlo, ale i hudba a výtvarné umění) hrané v továrnách a skladech byla obehraná a notně popraskaná deska a obnošená vesta. Stále je to něco výjimečného a vlastně svátečního. Vytváří to téměř vždy nová kritéria a nová umělecká (estetická) měřítka. Tak je tomu i u Miroslava Bambuška a jeho projektů (upozorňuju, že by se neměla směšovat, neb mnohdy – třeba v projektu Voda – je Bambušek jen vzdáleným spolutvůrcem, v Do Židů zas jen autorem textu a objevitelem prostoru). Právě netradiční prostor s nějakou „zjizvenou“ historií a konkrétní živly jsou hlavními klíči snad ke všem s Bambuškem spojeným inscenacím. Nikdy nejsou tyto prostory vybrány náhodně a bezúčelně. To platí jak u Célina v MeetFactory, Zdař Bůh v ostravském dole Michal, tak u Vody (čistička je snad dostatečně výmluvný symbol, s nímž inscenace po celý čas důsledně pracuje) či Do Židů, kde by sice bylo vhodnější přímo libeňské prostředí, ale když je Bambušek nezískal, zvolil tuto zanedbanou s tématem tlejících odpadků související halu, již doplnil řadou adekvátních výtvarných artefaktů. To – opakuji – neznamená, že je třeba inscenaci či projekt chválit. Jen se mi zdálo, že jsi inscenaci Zdař Bůh, Vojto, ve své úvodní glose příliš blahosklonně a chvílemi nevkusně /viz Mikulkova oblíbená slova/ či přinejmenším nevhodně („jestli bude standing ovation, budeme muset hajlovat“) sepsul a nyní se toho zbytečně tak úporně držíš. A – co se týká závěru Tvé polemiky – Bambušek v českém kontextu unikát podle mne představuje. V rámci světa jistě ne, nicméně ani tam by se v jeho případě nejednalo o obehranou a notně popraskanou desku a obnošenou vestu.

      Ad nuda.
      Možná se v tomto případě skutečně mýlím, ale nudu si vlastně neumím vůbec představit. Co to je?! Co to – když to slovo jako charakteristiku někdo použije – znamená? Já to chápu tak, že dotyčný neumí, není schopen či ochoten dané dílo číst. Když se Siddhártha dívá (v Hesseho novele) na řeku, je to v mládí pro něj nuda a ve stáří v ní vidí celý svět. Když otevřu arabsky psané noviny, mohou být pro mne nudné, neb neumím arabsky, i když tam třeba píšou o velmi dramatických událostech. Proč ale to, že neumím číst, mám vytrubovat do světa?! Zvuk moře nebo ledničky ve vedlejší místnosti je pro někoho nudný a pro někoho vrcholně dramatický. Minimalistická hudba byla (a často dodnes je) pro mnohé kritiky „nudná“, i když třeba jde o vrcholná hudební díla. Slovo nuda je nudné a prázdné jak všední dny, co jdou tak jak jsou za sebou. Nuda mluví jen a pouze o pisateli a jeho intelektuálních či střevních potížích, o díle neříká vůbec nic.

      Dobrou noc, vlastně dobré jitro

      21.07.2010 (6.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    22. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý Vladimíre Hulče,
      dovolím si propojit tuto diskusi s diskusí, která se vedla pod HRADECKÁ TOP 6 podle Vladimíra Justa (viz: http://www.divadelni-noviny.cz/hradecka-top-06-podle-vladimira-justa/ ), a dospět vlastně k pozitivnímu závěru, o který jsem tak trochu usiloval: pokusit se definovat práci některých kritiků a zjistit, proč se jejich názory od sebe tak odlišují. Tvé příspěvky, Tvé sebedefinování se v nich, myslím prokazují, že – nechápej to ve zlém – nejsi divadelním kritkem, který má dle mého názoru vždy usilovat o jistou „objektivizaci“ svého úsudku a vskutku používat jednotných kritérií při posuzování uměleckých děl (byť je zřejmé, že poměřovat navzájem tvorbu např. kamenných scén, amatérských divadel a site-specific projektů je velmi velmi obtížné), ale jen jakýmsi – řekněme – zaníceným pozorovatelem světa umění, který podle ad hoc vytvářených kritérií vynáší soudy nad tím kterým dílem. Problém je pak ovšem v tom, zdali má v Tvém případě smysl uvažovat o nějaké jednotě postojů, nějaké názorové konzistenci apod.

      21.07.2010 (10.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    23. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      asi jenom

      Nejnudnější lidé jsou ti, co se nedokážou nudit.

      Cioran

      21.07.2010 (11.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    24. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Milý Martine J. Švejdo,
      děsíš mě. Nechceš tím snad říct, že jen Tebou prolustrovaní autoři mohou psát kritiky a ostatní jsou – přinejlepším – přihlížitelé, ale vlastně blbové, kteří nemají právo o divadle psát? To už tu bylo – před dvaceti a více lety!
      A vysvětli mi, jak Tebou a Mikulkou vzývaná „jednotná kritéria“, která se pohybují výhradně v estetické rovině (myslím, že hodnotovou i názorovou jednotu, byť jinou než si představuješ, a kritický odstup od díla udržuju) popíšou a především zhodnotí výtvarná ready made (zmiňovaný Duchamp), street art, Boudníka, surrealismus, dadaismus, sociální divadlo, performance art, happeningy, punk, industriální umění, lidové umění apod. Anebo i umění chceš lustrovat – co jím je, a co ne?
      Vůči Tvé invektivě – a chápej to ve zlém – se musím silně ohradit, byť označení kritik pro mě opravdu není zásadní. Stačí mi recenzent či divadelní publicista, ale nikoli zanícený pozorovatel, což považuju za dehonestující. V Tvém textu označení „kritik“ jednoznačně mluví o kvalitě psaní, úsudku a hodnocení. Jak jsi přišel na to, že ad hoc vymýšlím kritéria, že mé texty postrádají jednotu postojů a názorovou konzistenci? Ukaž mi na mých kritikách, kde tomu tak je.
      Navíc – kritika i následná polemika nad dílem je především diskuse nad člověkem a světem, není to chemické řazení do Mendělejovových tabulek ani motýlkářské napichování do uzavřených šuplíků. Anebo podle Tebe a Mikulky je? V tom mě děsíš(te) podruhé. Hrozím mě, kdybys(te) někdy byl(i) ve vedení kritického uměleckého časopisu. Ústav (myslím divadelní) a vědecká kariéra Ti asi sluší nejvíc.

      Nudný přihlížeč
      vh

      P. S. Za dvě hodiny opravdu mizím z Prahy a na net se vracím v srpnu.

      21.07.2010 (12.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    25. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý Vladimíre,
      myslím, že Tvůj další příspěvek doplňuje Tvůj portrét kritika/recenzenta/publicisty (nazvi si to jak chceš) o další rys: jsi zbytečně vztahovačný a necháváš se unášet emocemi. A emoce – promiň – mohou být toliko pomocnými, orientačními znameními při kritikově práci, nikoli směrodatnými kritérii. Plně se stavím za slova, která tu napsal Vladimír Mikulka: „Schopnost zachovat si jistý odstup by měl být pro jakéhokoli adepta kritiky základní výbavou“.
      Každopádně díky (bez ironie). Přesně pro toto tu, myslím, IDN je: aby se v diskusích na něm ukázalo, who is who.

      21.07.2010 (13.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    26. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Smajlík

      21.07.2010 (13.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    27. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Milá Martine,
      neodpověděl jsi ani na jednu mou výzvu či otázku, a přesto soudíš. To je hodné velkého kritika.
      Bez ironie?

      21.07.2010 (13.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    28. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      MIlý Vladimíre,
      z časových důvodů si dovolím zareagovat pouze na jeden bod Tvé dlouhé odpovědi.
      „Navíc — kritika i následná polemika nad dílem je především diskuse nad člověkem a světem.“
      V tom se (zřejmě) zásadně rozcházíme: ohniskem kritiky musí být samo dílo – a nic jiného. Jinak totiž začneš brát při svém posuzování v potaz další – mimoumělecké – aspekty, které přímo s dílem nemusejí mít nic spolčeného… Ale o tom již, výše, hovořili jiní.

      21.07.2010 (13.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    29. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      No vida, také jsem byl chvíli mimo internet a najednou už k věci skoro není co dodat.

      Takže jen jeden subjektivní dojem, podložený ovšem dlouhým pozorováním a četbou a spolubytím v jedné redakci. Píši to sice hlavně na podporu Martina, ale nemíním to nějak zle a opravdu bych nechtěl nikoho odnikud vylučovat: v každém případě si myslím, že Vladimír Hulec je v českém prostředí názorově nejnevypočitatelnější a co do soudů nejnahodilejší psavec.

      A ještě jednou větou ke dvěma starším příspěvkům: velmi souhlasím s obhajobou „zábavného“ divadla ze strany Jana Šotkovského a velmi mi leze na nervy, pokud někdo používá jako argument věk kritika, což ve svém příspěvku činí pan Vrbovský, když píše o Vojtěchu Varyšovi. Obojí by ale bylo hezké téma spíš na samostatnou debatu.

      21.07.2010 (14.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    30. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      tady bych se zas trochu pozastavil – názor je vždycky primárně EMOCIONÁLNÍ věc. tzn. emoce do kritiky rozhodně patří. bez nich by to byl jenom popis (což je mimochodem věc, kterou má Hulec rád).

      a aby to nezapadlo: Do Židů! je děsivé ze všech úhlů pohledu a nemělo nikdy vzniknout.

      21.07.2010 (14.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    31. Michal Kotrouš

      Profilový obrázek

      Bože, jak jsou ty Čechy zaprděné… Někdo udělá trochu jiné divadlo a je z toho polemika na půl roku… Do toho, kolegové, roztrhejte si občanky a škorpěte se jako kohouti…

      23.07.2010 (10.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    32. Vladimír Mikulka

      Profilový obrázek

      Promiň Michale, ale tohle nebyla zrovna chytrá poznámka…

      Jednak se větší část této polemiky vůbec netýká Bambuška – a i kdyby se nakrásně debatovalo pouze o něm, nevypovídá to vůbec nic o smyslu a úrovni debaty.

      Ani nemluvě o tom, že se v Česku veřejně téměř nediskutuje, což je, myslím si, docela škoda. Samozřejmě to nemusí každého zajímat, ale nikdo nikoho nenutí, aby to četl, že ano.

      23.07.2010 (14.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    33. J. Vrbovsky

      Profilový obrázek

      Pane Mikulko, nehledě na to, co všechno je nebo není zde emocionálně zatížené, Vy – jako redaktor Divadelních novin – by jste měl dbát na to, vedle korigování chyb v textech autorů (např. špatný název inscenace), aby tady nedocházelo k šíření rasismu, který je v textu p Varyše naznačen. O jiných nevyzrálostech autora recenze nemluvě. Nebo už jste cit pro slova ztratil?
      Pane Varyši, Vaše poslední věta posledního příspěvku – opět trapné, trapné, trapné. To jako kdyby tady někdo napsal, ze Varyš se nikdy neměl narodit… Co to proboha je za hloupost?!? A to proto, ze se Vám inscenace nelíbila?!? Jde o omezenost nebo cílenou provokaci?
      A tím se dostávám opět k panu Mikulkovi. Podezřívám Vás, pánové, že jste na provokacích domluveni – jinak se Vaše prohlášeni v tomto fóru vysvětlit nedají – chcete jimi zřejmě lidi pobízet k reakcím. Tristní forma reklamy, resp. antireklamy pro Divadelní noviny. A jestli to, co tady píšete, myslíte opravdu vážně (jako divadelní kritici), tak nelze než souhlasit s panem Kotroušem.

      23.07.2010 (22.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    34. Peter Páluš

      Profilový obrázek

      Heh. Já mám dojem, že nebezpečnější než Varyšova provokace je mnohem častější popisná shovívavost a neschopnost vyjádřit svůj názor, kterou trpí obrovské množství „kritik“ zejména v různých denících. Navíc, ti, kteří texty kol. Varyše sledují delší dobu ví, že jde o odraz komplexního autorova pohledu na svět a umění, který sice může být podivný (jako že je), ale je dobře čitelný a poměrně konzistentní (navíc, značně sebeironický). Občas míru vtipu (jako v případě hailování) prostě přepískne, ale s tím se, bojím se, nedá nic dělat. Každopádně považuji i zde přítomné komentáře za nejlepší ospravedlnění jeho činnosti. Podařilo se mu vzbudit zájem o dílo a rozproudit diskuzi, která navíc přesahuje objekt recenze a místy se dostává k mnohem obecnějším tématům žánru „kritiky“, což je skvělé a nebojím se říci i potřebné. A pokud Varyše opravdu „nemusíte“, doporučuji prostě články podepsané jeho osobou nečíst, nebo automaticky přejít na komentáře, napsat „je to idiot“ a máte hotovo. I proto za nejblbší text těchto komentářů považuji poznámku Michala Kotrouše…(a těch co s ním souhlasí).

      PS: pane Vrbovský, jak si tu „domluvenost“ představujete?

      26.07.2010 (8.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    35. Olga Vlčková

      Profilový obrázek

      Kritiky pana Varyše jsou každopádně neseriózní. Proč ale pod svými fantaziemi uvádí jména konkrétních inscenátorů? Určitě nikdo z nich nepracoval na inscenaci Do židů! ani Do Židů! Mě osobně tato (záměrná) mystifikace uráží.
      Michale, to teda koukám, že v tobě místní kritická obec (která ti ale po dobrém radí, ať jí nečteš) dokáže probudit nějaké emoce! Ok, jsou to blbosti a hlouposti, nestojí to za to číst, máte tu všichni svatou pravdu.

      26.07.2010 (12.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    36. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milí diskutující, milý editore Mikulko
      Vaše reakce dovedly diskusi přesně do těch míst, před kterými jsem na IDN před jistým časem varoval: že se ze seriózní diskuse – neboť jsme na specializovaném, odborném webu! – stane jen pokřikování a „odplivování“ si. Vladimír Mikulka napsal, „že se v Česku veřejně téměř nediskutuje, což je, myslím si, docela škoda“. Další problém ovšem je, že se diskuse ani vést neumí. Nebo lze skutečně za diskusi brát metodu „nejlepší obranou je útok“ (a pokud možno nikoli k meritu věci, ale k osobě diskutujícího) či paušalizující odsudky (typu Michala Kotrouše či Olgy Vlčkové)?
      A teď se editora ptám: má smysl diskusi nějak „řídit“ (protože – opakuji – jsme na specializovaném webu), nechat ji demokraticky plynout (a vystavovat web nebezpečí, že se z něj stane obligátní názorová „žumpa“) či – alespoň – ji včas ukončit?

      26.07.2010 (23.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    37. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      při vší úctě nevím, proč by divadlo, kritika a debaty kolem nich měly být jen seriózní, kultivované a sucharské. trochu toho pokřikování, nadávání, urážek a vulgarit přece vždycky osvěží.

      27.07.2010 (10.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    38. Michal Kotrouš

      Profilový obrázek

      No já jsem si na začátku této diskuze myslel, že si udělám na základě odlišných názorů obrázek na inscenaci, kterou jsem neviděl. To bych čekal od komentářů k recenzi v normálním odborném časopise. A najednou koukám, co se to tady řeší za věci -citáty, chytrosti, slovní přemety, to vše mezi pár lidmi, postupně se to přestalo týkat oné inscenace… Jako když starší člověk neudrží myšlenku :o) Už reagovat nebudu, protože jsem se o Do Židů skoro nic objektivního nedozvěděl, budu si na to koukám muset zajít sám, a na další rozpliznutí této rozvláčné a ukecané diskuze nemám čas ani chuť. Mějte se pěkně a užijte si to.

      27.07.2010 (12.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    39. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Milý pane Varyši,
      oceňuji (bez ironie!) Vaše úsilí pravidelně se vymezovat vůči mým reakcím i to, že svými slovy „trochu toho pokřikování, nadávání, urážek a vulgarit přece vždycky osvěží“ vlastně načrtáváte styl svého psaní. Otázka ovšem je, zdali provokace (neboť toto slovo může být společným jmenovatelem pro „pokřikování“, „nadávání“, „urážky“ a „vulgarity“) je dostatečným programem pro práci kritika. Zdali si tak tu svou kritickou laťku nenasazujete proklatě nízko. Seriózní kritika se přeci automaticky nerovná „sucharská“ kritika. Ovšem provokovat, to podle mého názoru dokáže každý blb…

      27.07.2010 (20.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    40. Jan Šotkovský

      Profilový obrázek

      Ad pan Kotrouš
      Celou dobu uvažuju, jestli kdyby na článek pana Varyše nikdo nezareagoval, všichni bychom si pomysleli o něm a sobě navzájem svoje, zda by ty Čechy byly míň zaprděné. Obávám se, že naopak.
      Krom pana Varyše (který, pravda, svým výrokem o tom, že Do židů nemělo vzniknout, značně přestřelil) navíc Bambuškovi jeho „trochu jiné divadlo“ nikdo nevyčítal. A že diskuse v odborném časopise dospěje od jednotlivé inscenace k obecnějším otázkám divadelní kritiky (ano, mohla by mít méně osobní t´´on, ale po mém soudu se stále vede velmi slušně) bych považoval za zcela logické a neviděl na tom, probůh, nic špatného.

      27.07.2010 (22.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    41. Horymír Golický

      Profilový obrázek

      Dílko jsem viděl a musím přiznat, že jsem se celkem nudil, přesto neočekávám od divadla především pobavení.
      V něčem je Bambuškovo dílko a Pokorného režie celkem zajímavá. (Nebudu záměrně interpretovat, jen naznačím: v druhé půlce inscenace zajímavý scénografická prvek – kořeny, celkem zajímavá práce se světlem a prostorem – opět v druhé půlce, vcelku zdařilý, byť neoriginální závěr apod.) Avšak v mnoha ohledech bych se nebál říci, že celá inscenace (dílem dramatika, dílem režiséra) nepůsobila jako dostatečně propracovaná a možná bych použil i výraz, že byla odfláknutá. Přesto něco málo pozitivního na celé performanci shledat lze. Stačí chtít – což by měl objektivní posuzovatel vždy (jinak je to jen kat, který se rozhodne demonstrovat své ego). Recenzent by měl dílku dát šanci a možná i větší než se mu chce, neboť recenzent nedělá to, co se mu chce, ale pokouší se dělat něco poctivějšího – vážit, co je na jedné straně misek dobrého a na druhé spíše nedobrého. Ale ne vážit způsobem šup šup, stojí to za starou bačkoru. Hodnotitel neváží svým jménem, svým věkem a ani ne svým křikem či dokonce schopností pregnantně vyjádřit své zhnusení – váží svým inteligentním slovem, argumenty, znalostí díla, kterou prokázuje ve svém hodnocení, přesvědčuje pochopením a interpretací díla a jeho kontextu. Mám strach, že právě takových hodnotitelů se zoufale nedostává na úkor těch druhých. Jak ostatně ukazuje a potvrzuje i tato diskuze.
      A domnívám se, že na mnoha velmi špatných dílech lze skutečně nalézt mnoho pozitivního! Což jistě není potřeba vysvětlovat divadelníkům, tedy aspoň těm, kteří neberou divadlo jako téma a prostředek k vyjádření svých soudů, ale snaží se skrze divadlo a jeho reflexi něco poznat. V takovém případě (chci něco poznat), bych se samozřejmě měl zajímat nejlépe o veškeré okolnosti vzniku díla, o osobnost autora ap. Čím více přeci o věci vím, tím věrohodnější reflexi díla samotného mohu poskytnout. Jistě lze však říci, že některá díla září svou uměleckou hodnotou natolik, že ani nepotřebuji žádný kontext znát (a taktéž některá září svým diletantismem), avšak větší znalost o hodnoceném objektu je vždy přínosnější.
      Což v životě platí skoro univerzálně. Tvrzení, že se do hodnocení díla nemá promítat autor, vznik díla a nejrůznější kontexty, je naprostý nesmysl. Je to tvrzení těch, kteří mají strach z mnoha informací, které by jim pak zkomplikovaly rychle upečené soudy. Což je bohužel i případ Varyšův, přestože se domnívám podobně jako on, že Bambuškova hra i inscenace Pokorného vcelku nepatří mezi zdařilé.

      07.08.2010 (13.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,