Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Monika Maláčová

    Divadlo Provázek. Při tom slově se mi vybaví brněnský Dům umění. Tam začala a trvala ta nejslavnější éra Provázku. Prakticky všechno souvisí s Domem umění. Aspoň v Brně a aspoň pro mě… Už jenom ten název! V něm je skryto všechno! Tak, a to by vlastně mohlo stačit. Ne? Tak dobrá, trochu to rozvinu.

    Nedávno mě pozvali na křest dvou knih o režisérce Evě Tálské do současného Provázku, který ale už sídlí jinde, v Domě pánů z Fanalu na Zelném trhu. Křest se konal po představení Trapná muka. Ujistili mě, že je krátké, a tak jsem šla. Nemám, jak se říká, sicflajš, ale od sedmi do půl deváté, tedy do konce představení, vydržím, řekla jsem si. A vydržela. Jen mi to pořád připomínalo jinou inscenaci, Korespondenci V+W v brněnské Redutě. Ten styl byl velice podobný. A ejhle! Stejný režisér: Jan Mikulášek. Moc mě potěšilo, že třicet let „u divadla“ se projevilo i na „blbý herečce“, a divadlu přece jen aspoň trochu rozumím. Mimochodem, obě představení mě bavila a potěšila.

    Hudba

    Právě v Trapných mukách jsem si připomněla geniálního muzikanta a herce Toma Waitse, a tak jsem si ho doma ještě pustila z CD. Nevím sice, o čem jsou jeho texty, rozumím mu každé páté až desáté slovo, pokud vůbec, ale to vůbec nevadí, protože podle naléhavosti jeho projevu si dovedu domyslet, o jakých životních eskapádách a pocitech svým expresivním chraplákem napůl zpívá, napůl mluví.

    Knihy

    Pohybuji se pořád v jednom večeru, všimněte si… Dvakrát Eva Tálská. Jednu knihu vydalo nakladatelství Pražská scéna, druhou Janáčkova akademie v Brně. Ta pražská mapuje celou tvorbu a život jedné ze spoluzakladatelek Provázku Evy Tálské, ta brněnská se věnuje analýze a rekonstrukci její inscenace nonsensů Edwarda Leara Příběhy dlouhého nosu. Jak odborně to působí a kolik autorů se na obou knihách podílelo. Kvůli jedné režisérce! Chtěla jsem do nich jenom nahlédnout, ale z nahlédnutí se stalo čtení do rána a potom do dalšího rána. Ty knížky ve mně vyvolaly nostalgické vzpomínky na dávný Dům umění. Nebo Dům v domnění, jak jsme říkali před třiceti lety v Dlouhém nose? A abych si to vzpomínání opravdu užila, vyhrabala jsem záznam derniéry Nosu z roku 2007, kde se sešli herci všech alternací, kteří se tam vystřídali, a obdivně jsem hleděla, jak nám to všem dohromady i po těch patnácti letech krásně šlo. A za všechno může Dům umění.

    Výstava

    A právě proto mě děsí, že je tento – pro mě posvátný – Dům v ohrožení, a uvažuje se dokonce o jeho uzavření. Na druhou stranu, po jeho návštěvě jsem byla trpce rozčarována. Momentálně výstava žádná, katalogy údajně neexistují a na webovkách jsem se také celkem nic konkrétního nedověděla. A tak je pro mě tento dům dnes hodnotnější spíš zvenku než zevnitř. Rekonstrukce ho vyprázdnila, ale omladila. Zato Uměleckoprůmyslové muzeum se předvedlo v tom nejlepším světle, a to doslova. Výstava Obrazy mysli/Mysl v obrazech mi – jak se říká – udělala díru do hlavy. Tolik mozků, tváří, zasněných výrazů, snů… Výstava trvá do 18. března. Vřele doporučuji. A to nejen kvůli třem anatomickým kresbám lebky, hlavy a nervů (z nichž jedna je i na plakátu) od božského Leonarda da Vinci.

    Film

    Miloš Forman se dožívá osmdesátky. A zase se mi evokuje Provázek, Dům umění, Příběhy dlouhého nosu a hlavně Amadeus. Pan režisér hledal herce do připravovaného filmu a přijel se se svým týmem na naše Příběhy do Brna podívat. Jak nádherné setkání! Ze spolupráce sice sešlo, ale i bez nás se mi ten film líbí. Moc. A nejen ten! Musela bych tady vyjmenovat všechny. A s chutí jsem zhlédla i k jeho narozeninám na ČT odvysílaný dokument o něm. Sakra, proč mě tak zajímavej chlap minul?!

    Televize

    Sleduju seriál Vyprávěj a sem tam něco na dvojce, jinak nic. Zprávy mě popuzují, až nabývám dojmu, že nás politici chtějí jenom rozčilovat a komentátoři znejišťovat. To kvůli nim vysílají tak skvělé filmy, jako třeba teď ty Formanovy, tak pozdě v noci? Spát moc nemusím, ale proč se prokoukávat tvářemi pupkatých manekýnů? Stále stejných. Už od dob, kdy jsme hrávali v Domě umění… Až mě z toho bolí oči.

    A na závěr

    Nic není tak černé, jak se zdá. Ani ta Černá Madona Brněnská není taková černá můra, jak se teď traduje. Viděla jsem ji na vlastní oči, a musím říct, že občas i malinko zazářila. Tak to vidím já.


    Komentáře k článku: Monika Maláčová

    1. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Příběhy dlouhého nosu měly premiéru 1982, tudíž předpokládám, že derniéra byla po patnácti letech v roce 1997 (nebo si alespoň nevybavuji, že by byla 2007).

      07.03.2012 (9.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,