Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Modří sloni nad Libercem (No. 3)

    Zákulisí divadla bývá pěkný labyrint. Ale ne do každé budovy se člověk může podívat. Naivní divadlo to umožňuje svým divákům vždy v sobotu. Letos ale už ve čtvrtek – ve třetí festivalový den – provedli liberečtí herci návštěvníky Mateřinky od baru přes ředitelnu a podkroví, kde je výstava loutek, až do klubu a dále do truhlárny a skladu dekorací.

    Letos ale už ve čtvrtek provedli liberečtí herci návštěvníky Mateřinky od baru přes ředitelnu a podkroví, kde je výstava loutek, až do klubu a dále do truhlárny a skladu dekorací. FOTO archiv Rajče.net

    Liberečtí herci provedli návštěvníky Mateřinky od baru přes ředitelnu a podkroví, kde je výstava loutek, až do klubu a dále do truhlárny a skladu dekorací. FOTO archiv Rajče.net

    Všude herci Naivního sehráli krátké etudy připravené přímo pro tuto příležitost. Zažili jsme tak konkurz na sekretářku ředitele loutkového divadla, minutovou verzi filmu Motýlek v hlavní roli se Stevem McQueenem, Pejska a kočičku s loutkami voděnými chodidly Tomáše Bělohlávka, show trikových loutek, jízdu autem taženým psy a v závěru příběh o úkladné vraždě sedmi trpaslíků a úkliduchtivé Sněhurce.

    Ze soutěžních představení se dnes odehrály další tři (Budulínek, Ptej se proč? aneb Svět podle Křečka a Perníková chaloupka) a jedna nesoutěžní sólová miniatura Staffana Björklunda ze Švédska Dva na špičkách.

    A jestli jim Budulínek neotevřel, tlučou na dveře dodnes

    FOTO JIŘÍ SEJKORA

    Tvůrčí tým dokázal využít marionety tak, jak jim to sluší a přísluší. FOTO JIŘÍ SEJKORA

    O libereckém Budulínkovi (autor Vít Peřina, režie Michaela Homolová, výprava Robert Smolík, hudba Filip Homola, hrají Michaela Homolová a Filip Homola) slyšel divadelní svět už loni, kdy měla pohádka premiéru a krátce na to získala Cenu ERIK za nejlepší českou loutkovou inscenaci uplynulé sezóny a Vít Peřina obdržel za autorství textu Cenu Divadelních novin.
    Troufám si říct, že inscenace okouzluje především tím, jak skvěle zachází s loutkami. Tvůrčí tým dokázal využít marionety tak, jak jim to sluší a přísluší. Vychází z jejich možností a předností, dokonale pracuje s kouzlem a překvapením. Na výborně řešené scéně, která nabízí prostor pro vytváření nejrůznějších prostředí (domek, ordinace ušní lékařky, liščí nora, město, les), si můžeme užívat hromadění postav v místnosti, otáčivé křeslo s ušařkou, sledovat auto s dědečkem a jeho bicí soupravou a babičkou s houslemi, jak lákají lištičky z nory, i pohled na to, jak srší blesky, když si liška kousne do zapojeného elektrického kabelu. Gagy jsou dobře připravené a fungují. Různá překvapení nabízejí tvůrci od začáku do konce, představení má spád i díky rockové hudbě. Pohádka o (ne)poslouchání Budulínka a nedoslýchavosti babičky a dědečka se povedla a děti i dospěláky baví. Jen si tak v duchu kladu otázku, jaké poselství si z ní čtyřletí diváci, kterým je určena, odnesou: že dědeček s babičkou jsou nahluchlí troubové (sice sympatičtí), které není potřeba brát vážně – anebo ano, ale působit jim tím naschvály, k čemuž odkazuje závěrečný gag pohádky? Budulínek se konečně rozhodne poslechnout, že už nikomu neotevře, babička s dědečkem odcházejí a za zabouchnutými dveřmi zjistí, že si zapomněli vzít klíče. A tak tam bouchají na dveře, a jestli jim Budulínek neotevřel, tlučou na ně dodnes… Vtip je velmi dobře budován od začátku představení a funguje, tvoří výbornou tečku inscenace, ale přesto mám o jeho závěrečném vyznění (a poselství) pro děti trochu pochybnosti.

    Není Perníkovka jako Perníkovka

    Nabízí-li festival dvě různé inscenace stejného titulu, neubrání se člověk srovnávání. Mateřinka letos do svého programu zahrnula dvě Perníkové chaloupky (první souboru Buchty a loutky a druhou z Divadla loutek Ostrava). Představují pro mne ukázku svěžího současného přístupu k loutkovému divadlu pro děti v případě prvním a starého nenápaditého inscenování v případě druhém.

    FOTO archiv B+L

    Buchty a loutky hrají dřevěnými manekýny. FOTO archiv B+L

    Buchty a loutky odvyprávěly Perníkovou chaloupku jako příběh o zapomnětlivém tatínkovi, lesních zvířátkách s lidskými charaktery a jažibabou kulinářkou. Pohádku hrají dřevěnými manekýny na malé točně, která umožňuje nejen putování lesem, ale i změnu prostředí z tatínkova srubu přes les až po perníkovou chaloupku (loutky a výprava Bára Čechová). Tvůrčí tým (Zuzana Bruknerová, Vít Brukner a Radek Beran) hraje pohádku s nadhledem a humorem sobě vlastním a nabízí příběh, který diváky baví, třebaže by mu bylo možné vytknout jisté nepřesnosti a opuštěné motivy (například, co se stalo se zlým ježkem, který byl spolu s ježibabou vložen do pece).

    Ostravská Perníková chaloupka diváky vrátila do 70. let minulého století. FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Ostravská Perníková chaloupka diváky vrátila do 70. let minulého století. FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Ostravská Perníková chaloupka diváky vrátila do 70. let minulého století a připomenula nezdařené studiové televizní pohádky té doby. Režisér Václav Klemens doslovně zilustroval veršovaný text Václava Renče, neobohatil ho o žádnou výtvarnou metaforu a v inscenaci zanechal mnoho nelogičností: loutky Mařenky a Jeníčka vodí jejich maminka a tatínek, tudíž jsou na celé pouti lesem i v perníkové chaloupce s nimi – o čem se tu tedy hraje? Tento renonc nenapraví ani závěrečné odhalení, že se celou dobu jednalo jen o sen.
    To, že pohádce a její estetické hodnotě neuvěřily ani ti nejmenší, prozrazovaly reakce z dětského publika, které bylo nesoustředěné a mělo tendenci si při představení povídat a šumět a šumět a šumět.

    Proč holky nemají pindíka

    Máte-li děti ve věku kolem 2-6 let, jistě si budete podle názvu umět barvitě představit, o čem pojednává inscenace Ptej se proč aneb Svět podle křečka, kterou do Liberce přivezlo plzeňské Divadlo Alfa.

    Tuto inscenaci bych nazvala směsicí nejen otázek a odpovědí, ale i přístupů, loutek, barev, prostředí a kdo ví čeho ještě. FOTO archiv Divadla Alfa

    Tuto inscenaci bych nazvala směsicí nejen otázek a odpovědí, ale i přístupů, loutek, barev, prostředí a kdo ví čeho ještě. FOTO archiv Divadla Alfa

    Tuto inscenaci bych nazvala směsicí nejen otázek a odpovědí, ale i přístupů, loutek, barev, prostředí a kdo ví čeho ještě. Cirkusový začátek odhalí noční můru malého Jiříka, kterému se zdálo, že se stal nepovedenou atrakcí – klukem, který všechno ví. Jenže neumí odpovědět na žádnou otázku a ukáže se, že vlastně vůbec nic neví. S Jiříkem pak diváci prožívají jeho všední a zároveň narozeninový den, během něhož se dozvídají odpovědi na otázky: Proč máme čas, proč umíráme, proč nemají holky pindíka, proč je duha na obloze a podobně. Jen jsem nedostala odpověď na otázku, proč mi poučení dává Velký Křeček…

    Materinka_2013_logo


    Komentáře k článku: Modří sloni nad Libercem (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,