Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jisté množství povyku

    Mnoho povyku pro nic

    V popředí „moc chytrý pár“ Marek Němec a Helena Dvořáková FOTO MARTIN ŠPELDA

    Mezi českými „divadelníky a jejich diváky“ (řečeno s podtitulem tohoto listu) platí jisté nepsané úmluvy, které mi přijdou tak trochu podezřelé. Jednou z nich je oboustranné předstírání, že shakespearovské komedie obsahují skutečně (samo)nosnou slovní komiku. Klidně nesouhlaste, ale mně se vždycky zdálo, že když u Shakespeara slovní hříčka přestává být ornamentem a stává se sama o sobě sdělením, spíš než o skutečně vtipné komediální dialogy jde o tak trochu strojenou přehlídku duchaplností – což pochopitelně různou měrou umocňují i ambice jednotlivých překladatelů. Mnoho povyku pro nic je bezesporu půvabná, ale v tomto ohledu vysloveně ošemetná hra – z jejích tří pásem je pouze linie Claudia a Héry primárně dějová, zatímco rozsáhlé vstupy strážníků i (a to především) proslulé hašteření Beatricie a Benedicka staví na verbální komice. Martin Hilský v této souvislosti píše o spřízněnosti hry s pozdějšími konverzačními komediemi období stuartovské restaurace, od nichž zase vede linka až k Oscaru Wildeovi – jenže mezi Povykem a Filipem je přece jen jistý rozdíl, a ať už Beatricie přezdívá Benedickovi Montanto (u Shakespeara), Honimír (u Joska) nebo Benerecto (u Hilského), připadá mi to přinejlepším matně úsměvné.

    Mnoho povyku pro nic

    V popředí „moc chytrý pár“ Marek Němec a Helena Dvořáková FOTO MARTIN ŠPELDA

    Právě tak se mi z výše naznačených důvodů docela dlouho jevilo premiérové představení nové inscenace Povyku v režii Hany Burešové v Divadle v Dlouhé. Přímořská idylka, scénografem Davidem Markem vypravená trochu ve stylu nostalgických obrázků z Provence, a v ní se nezávazně škádlí elegantně oděná skupinka sympatických postav – soubor tu hraje svůj obvyklý vysoký standard a občas se objeví drobné pomrknutí, že se to celé nebere nijak zvlášť vážně, ale přesto je mnohomluvná (a jen velmi decentně pokrácená) expozice jaksi vleklá. Zlom nastává ve scéně hostiny, v níž Burešová postavy vrhne do alkoholového a dokonce i marihuanového opojení – a ač to zprvu vypadá jen jako vyrábění humoru (který se tu díky výtečnému komediálnímu herectví konečně začíná ve větší míře objevovat), brzy se ukáže, že záměr je ještě o poznání hlubší. Celá ta idylka se mění v nepovedený večírek, který ukáže jisté „zlo pod Sluncem“ této zdánlivě bezstarostné společnosti, a který slibuje neveselé střízlivění.

    Snad aby bylo co narušovat, na počátku Burešová naopak idylku oproti textu ještě vyhladí: muži se nevracejí z války, nýbrž ze sportovního turnaje. Paradoxní ale je, že ono těžké střízlivění inscenace jen naznačí – temné tóny, jež hra nabízí po Héřině veřejném zostuzení před oltářem, jsou rychle pryč a všechno truchlení a bědování se záhy překlopí zpět do komediální polohy. V příběhu Claudia a Héry tak jde skutečně jen o trochu povyku pro nic, především díky jejich představitelům Kláře Sedláčkové-Oltové a Janu Medunovi je to ovšem převážně opravdu zábavné, stejně jako postupné sbližování Beatricie a Benedicka, na něž je v inscenaci kladen vůbec největší důraz. V podání Heleny Dvořákové a Marka Němce nese jejich příběh jistý přesah směrem k neurotickým vztahům dnešní doby – Dvořáková hraje svou tápající intelektuálku, která se schovává sama před sebou, s jasně čitelným tématem a Němec zase s u nás ne zcela obvyklou bravurou přesně a po smyslu interpretuje své monology včetně oné půvabné repliky, že my dva jsme na obyčejné námluvy moc chytří, což je v mých očích vůbec nejlépe vypointovaný moment večera.

    Jenže kromě těch povedených je v inscenaci i celá řada scén, které nijak zvlášť zábavné nejsou – konkrétně výstupy komických strážníků pokládám za obtížně stravitelné, a to přes to, že objektivně vzato na nich není herecky ani režijně nic špatného. Síla Hany Burešové spočívá, myslím, mimo jiné ve schopnosti dát textu, oč si žádá – což je ale podstatně zajímavější v té linii její tvorby, v níž objevuje texty neznámé a zapomenuté. Takto notoricky známá látka by si možná říkala o svébytnější uchopení a (třeba právě u komických strážníků) o kritičtější čtení. Ale možná to je jen přání zmlsaného recenzenta, kdo ví.

    Divadlo v Dlouhé Praha – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Překlad Jiří Josek. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, hudba Milan Potoček. Premiéra 5. dubna 2014.


    Komentáře k článku: Jisté množství povyku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,