Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Misantrop

    Deutsches Theater, jedna ze čtyř berlínských scén subvencovaných státem, přijelo do Prahy s Misantropem, v německém překladu Jürgena Gosche a Wolfganga Wiense, velmi mluvném, ač prozodicky přesném, zachovávajícím molièrovský verš, a v režii Anny Lenk, od loňského roku hlavní režisérky Státního divadla v Norimberku. Berlínští se ve stylově čisté inscenaci představili jako praví dědici Maxe Reinhardta (který vedl divadlo s dlouhou tradicí v letech 1905–1937) a jeho divadelní estetiky, v níž je v přirozeném fokusu herec.

    Abstraktní scénografie nabízí pro Molièrovu klasicistní komedii mravů Misantrop otevřené interpretativní možnosti, a to nejen pro titulní postavu (Ulrich Matthes, vlevo) FOTO KIVA

    Anna Lenk vychází z toho, co činí Molièrovu komedii stále zábavnou: z brilantního dialogu. Alcesta, muže rozhorleně odmítajícího formálně vycizelované společenské normy jako prolhané a pokrytecké, ztvárnil Ulrich Matthes (kterého filmoví diváci znají jako Josefa Goebbelse z filmu Der Untergang, 2004). Má silný protějšek v postavě nápadníky obletované Célimèny (Franziska Machens), modelované v soudobém duchu, byť s jistou ambivalencí – oč méně je koketou, o to více sebevědomou nezávislou ženou, nicméně i ona si lehkovážně pohrává s city mužů. Matthesův Alcest, zamilovaný moralista a trochu narcistní pedant, je zahrán s imponujícím nadhledem. Je to podivuhodně dráždivá směs pravdivosti i směšnosti, vznešenosti i prchlivosti. Nepřijímá ten nepsaný zákon lidské smečky – odvěký úděl přetvařovat se a lhát – s apatickou rezignací jako pragmatická energická Célimèna.

    Nenávidí-li Alcest pokrytectví s takovou vehemencí, jak nám Matthes předvádí, pak pochopíme nejen Molièrova Misantropa, ale misantropii vůbec. Téma hry ani po tři sta padesáti letech nikterak nevychladlo, je stále palčivě iritující. Jenomže, a v tom je kámen úrazu, tu bídu dvojí morálky pochopíme vždy jen rozumem, a nikdy citem: někde hluboko v člověčím nitru to stále vrtá a hněte. Tak je to blázen, nebo ne? Máme se mu smát? Nebo ho obdivovat jako ctnostného hrdinu? To je to, co je na této hře věčně fascinující – a právě toto Deutsches Theater podtrhlo a sečetlo s omračující samozřejmou pravdivostí. Anna Lenk instaluje svého Misantropa na pusté geometrii vyprázdněné scény jako nemilosrdný test lidství. Jako Dona Quijota lidských mravů. Je to stále ještě brilantní komedie, ale vykreslená o poznání temnějšími odstíny, než je obvyklé. Nebetyčný rozdíl oproti obrazově opulentní inscenaci Jana Friče v Národním divadle. Tady asketická temnota scény, takřka bez rekvizit, u Friče leskle blyštivá apartní scénografie s postavami jako z lifestylového časopisu, svět oteklý twitterovou hysterií. Tady strohý obdélníkový hrací prostor, vymezený stříbřitými mantinely s elastickými vlákny, přes něž se sem zvenčí charakterotvorně vlamují herci, brilantně konverzující, pohybující se v jednoduše schematickém gestickém aranžmá, u Friče veřejný prostor pleonasticky zamořený skulpturami a TV monitory, na něž se přenášejí všemožné detaily děje. Jenomže děj je v Misantropovi to poslední, o co jde.

    Řečeno slovy Alcesta: Ten, kdo označil člověka za rozumnou bytost, nemohl být člověkem. Je-li opravdu údělem lidí si lhát, lichotit a za rohem se pomlouvat, pak ti, kdož s tímto údělem nejsou zajedno, nemohou jinak než lidi nenávidět. A ti se jim na oplátku smějí, protože na světě přece není směšnější figurky než Dona Quijota. A smích je tak úlevný. I v Divadle na Vinohradech se lidé bezstarostně smáli. Říkal jsem si, strašně potichu, jestli snad nečíhá někde v portále Gogol a nepřijde se nás zeptat, čemu se smějeme.

    Deutsches Theater Berlin – Molière: Misantrop. Německý překlad Jürgen Gosch a Wolfgang Wiens, režie Anne Lenk, scénografie Florian Lösche, kostýmy Sibylle Wallum, hudba Camill Jammal. Premiéra 29. března 2019 (na festivalu 16. listopadu).


    Komentáře k článku: Misantrop

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,