Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miroslav Hanuš: Jsem staromilec, mám rád operetu, poslouchám country

    Když před už téměř dvaceti lety nastoupil na scénu Labyrintu jakýsi mně neznámý modrooký krasavec s dynamitem energie coby Lazebník sevillský, patřil jsem mezi ty okouzlené Pražany, o nichž píše režisérka Hana Burešová. Naposledy mě Miroslav Hanuš dostal jako první radní Bušek na domovské scéně Divadla v Dlouhé ve Stroupežnického Našich furiantech, na kterých se Mirek podílel i režijně. Zeptal jsem se po premiéře Jana Borny, ke komu mám směřovat své nepatrné kritické výhrady. Mně jenom chválu, připomínky Mirkovi, pravil Borna. Miroslav Hanuš kupodivu odpověděl stejně.

    Jak jsem se díval na soupis vašich rolí a režií, říkal jsem si, že musíte být workoholik.

    Nemám dojem, že bych byl nějak zvlášť pracovitý…

    Jenom jdete z role do role, z jedné režie do další.

    Ale to je normální. Někdo zase vášnivě točí nebo dabuje, hraje divadlo po školkách…

    Ani jste nebyl hyperaktivní dítě?

    Ne, já byl vyděšený dítě.

    Kde jste vyrůstal a jak vás ovlivnili vaši rodiče?

    Od mých osmi let jsme bydleli na Praze 6, v Bubenči. Umělecké sklony v rodině nebyly, tatínek je lékař, známý urolog, maminka učila češtinu a tělocvik, před důchodem dělala ředitelku na obchodní akademii. Občas někdo přehlédne háček a spojí si mě s hercem Františkem Hanusem. Nic není pravdě vzdálenější: naši se vzali na Slovensku během výletu, táta natrhal luční kvítí a zašli v nějaké vesničce na národní výbor. Maminka se za svobodna jmenovala Železníková, tatínek Plecháč, a protože se nemohli shodnout do jakého kovu půjdou, našli úplně nové příjmení – Hanuš. S divadlem si nikdo nezadal, když nebudu počítat, že tatínek rád pro kamarády zpívá a hraje na kytaru a jeho tatínek – holič a učitel – líčil ochotníky.

    Kdo vás tedy navedl?

    Právě že nikdo. Jestli to nezní moc troufale: asi jsem byl povolán osudem z prvního ročníku vysoké ekonomky, z které jsem zběhl do hereckého stavu… Z ničeho nic. Dodnes jsem to nepochopil. A možná někdo nahoře chtěl jenom ochránit ekonomii tohoto světa před mým zhoubným vlivem.

    Druhá maturita

    To vás jen tak přijali na DAMU?

    Až napodruhé. Mezitím jsem pracoval jako kulisák ve Vinohradském divadle. Byl jsem dobrý kulisák. A jsem dodnes. Za ten rok jsem tam udělal slušnou kariéru, postoupil jsem až na zastupujícího jevištního mistra. Na jevišti Vinohradského jsem také složil svou druhou maturitu – kulisáckou.

    V čem spočívala?

    Musel jste sám přenést sedmimetrové štafle na výšku z levé strany na pravou. Komu upadly a roztřískaly se, musel je zaplatit, což byla drahá sranda. Dodneška z té vinohradské zkušenosti jako režisér těžím, mně žádní kulisáci na technické zkoušce nic nenamluví. Taky umím tahat oponu, na to musíte mít při děkovačce cit. Nenávidím, když mi někdo špatně tahá oponu!

    Po režii jste začal pokukovat už na škole?

    Myslím, že ne. Naopak si vzpomínám, že jsem se v prváku na DAMU mezi „herci“ cítil nesvůj, a tak jsem zašel za šéfem katedry, Františkem Laurinem, a na rozdíl od spolužáků, kteří ho žádali, aby už mohli točit, jsem já žádal, abych mohl být ještě na půl úvazku kulisákem. Zdál se mi trochu zaražený až uražený a nedovolil mi to. Měl pravdu. Stejně jako můj milovaný prof. Leo Spáčil. Pochopili, že jsem měl jenom strach vejít na jeviště.

    V kladenském angažmá jsem vás ale už našel zapsaného jako asistenta režie u Hany Burešové.

    Opravdu? To mě tam asi nechala napsat z přátelství. Faktem je, že jsme vytvořili parťáckou dvojku a když byla nějaká scéna pohybovější, nechala mi ji aranžovat. Dneska si myslím, že mě někteří kolegové za to moc rádi neměli: přijde si z DAMU a už si vyskakuje. Na Kladně jsme měli takovou partičku mladších – Nela Boudová, Dana Černá, Luděk Čtvrtlík a s tou jsem zkusil dát dohromady Jonáše a tingl tangl, protože jsme měli rádi S + Š. Pak jsem Jonáše zopakoval i na vojně v AUSu a jezdili jsme s ním po kasárnách, i když jsme neměli, bohužel, žádné hopsající holky v síťovaných punčocháčích. Na vojně jsem ale taky sepsal svou první autorskou věc…

    Nějakou hudebně zábavnou legraci?

    Naopak. Na objednávku, což od té doby dělám vlastně rád, jsem sepsal dokumentaristické pásmo o šikaně. Zavřel jsem se na vojenské prokuratuře na Pankráci a ze spisů o šikaně jsem si vybral příběh jednoho kluka, který se zastřelil. Měl jsem autentické výpovědi i kriminalistické fotky včetně záběrů, jak leží s otevřenou lebkou, když si na stráži přiložil samopal pod bradu a ustřelil si hlavu. Říkal jsem si tehdy v noci, zavřený na té Pankráci, jestli mám právo takovou fotku s otevřenýma, mrtvýma očima použít a promítnout ji přes celé plátno. Ale myslím, že by mi to ten kluk, co předtím prožil hrozné věci, dovolil. Zvlášť kdyby zažil ta naše představení, kdy ta zelená horda v kanadách odcházela po konci tak zvláštně ztichlá.

    Myslel jsem si, že jste jako autor a režisér vždycky tíhnul k lehčím žánrům…

    Hudebně zábavní žánr jsem měl vždycky rád, to je pravda. Ale čím dál víc toužím i po jiných žánrech. Byl jsem šťastný, když jsem třeba na Kladně režíroval Giraudouxovu Ondinu, což je hra, kterou miluji od časů Pistoriovy inscenace v Realistickém s Martou Vančurovou.

    K mé neradosti je pravdou, že jsem se etabloval trochu úzce jako specialista na hudební komedii. A má křídla by dnes chtěla letět i jinam.

    Přiznám se, že jako herce jsem vás prvně zaregistroval až v inscenaci Hany Burešové Lazebník sevillský. A to byl pro mě výjimečný zážitek nakažlivě radostné divadelnosti.

    Rád jsem vás potěšil. Tím spíš, že jsme nešli dělat něco „mimořádného“, ale prostě jsme si jen šli radostně zazkoušet. To mám rád. Hana Burešová tenkrát na Kladně sršela nápady, Lazebníka milovala a znala zpaměti. Bylo to fajn, dělali jsme divadlo tak… svobodně. V té době jsme na Kladně byli za hvězdy a já sám jsem měl několik fanynek, které mé herectví oceňovaly tím, že mi na jeviště neposílaly kytky, ale jídlo. Jedna třeba pekla vynikající buchty, ale stalo se, že jsem dostal při děkovačce v trojkastrůlku moravského vrabce, prostě kompletní menu.

    Na Kladno jste ale nezanevřel ani po odchodu.

    Do Kladna jsem se pohostinsky vracel jako režisér. Zažil jsem tam éru Petra Svojtky a to byl znovu rozkvět – viděl jsem, jak se divadlo skutečně dá vzkřísit za dvě sezony. Ale musíte do něj vložit nesmírnou osobní investici, tak jako šílený Petr, který začne den tím, že zkontroluje vrátného, jehož by si jako umělecký šéf nemusel vůbec všímat.

    Jak jsem zavantgardněl

    Lazebníka jsem vlastně viděl až v Labyrintu, kam jste přišel se skupinkou herců kolem Hany Burešové. Byla to velká změna?

    Jak jsem v podstatě konzervativní, plachý a nejistý, tak mi trvá dlouho, než zakotvím. Tesknil jsem po Kladně, ale na druhou stranu jsem se dostal do svého milovaného divadla. Na škole jsem chodil právě hlavně do Realistického, když tam režíroval Pistorius a Glanc – jak ten třeba uměl dělat Nestroye!

    Už je to víc než patnáct let, emoce vyprchaly. Jak dnes vidíte váš tehdejší spor s vedením Labyrintu?

    To už pro mě opravdu odvál čas, ale když už se ptáte. Mě se tehdy osobně dotýkalo, jak velký tam byl odliv diváků. V divadle, které jsem chtěl pomáhat budovat! Návštěvnost byla hrozná, pravidelně se šnajdrovalo. Divadlo vnitřně korodovalo a režisér Karel Kříž jako principál to nedokázal zvrátit. Ono to tak nevypadá, ale já si ho jako divadelníka vážím. Vím, že na tom nechal kus zdraví, ale ředitelování mu prostě nešlo. Na jednu stranu jsem sice plachý, ale když mi o něco jde, jsem zase „buřič a odbojník“ (jako Jindřich Benetka ve Škole základ života). Když se nic nedělo, tak jsem například vzal demonstrativně kýbl a umyl záchody, abych předvedl, jak mají vypadat čistá WC pro naše vzácné diváky. Uznávám, zlobil jsem ho i jinak. Takže celkem chápu, že tyto ani další herecké služby už ode mě pro následující sezonu nežádal. Někteří kolegové se s mým názorem ztotožnili a smlouvy nepodepsali, takže se nás vydalo na další divadelní pouť několik.

    Tahle vaše solidární parta spolu s režisérkou Burešovou a dramaturgem Otčenáškem odešla z Labyrintu do nejistoty. Nazkoušeli jste a v Divadle Na zábradlí hráli Létající lékaře a později spolu se skupinou z Dejvického divadla vyhráli konkurs na dnešní Divadlo v Dlouhé. Neobával jste se toho spojení?

    Dneska jsou už obě party přirozeně propojené, ale tehdy jsem se bál, že jim nebudu rozumět, přece jen jsem dost konvenční divadelník. Mám třeba rád operetu – kdo má ještě dnes v našich kruzích rád operetu? Prostě mi noví kolegové z Dejvic připadali dost „avantgardní“, a tak se mnou do Dlouhé nastupovala i má „sestra úzkost“. Postupem času jsem ale trošku zavantgardněl a oni možná maličko zoperetněli. Tenkrát jsem ale cítil jako větší problém vztah s herci ze zdejšího souboru Divadla Jiřího Wolkra, kteří se na nás pochopitelně mračili, že jsme jim sebrali divadlo. Proběhl sice regulérní konkurs, nicméně jsem s jejich žalem, že přicházejí o svůj herecký domov, soucítil.

    Ta vaše divadelněkulisácká solidarita. Co bylo dál?

    Tehdy nám nastaly pionýrské doby. Udělali jsme si brigádu, celé divadlo uklidili, vymalovali a dali se do budování Divadla v Dlouhé. Jsem přesvědčeným stoupencem souborového divadla, věřím, že se touhle cestou dojde nejdál. Při úklidu divadla objevíte spoustu tajemných věcí. Mám slabost pro staré divadelní budovy a sály. Jsou plné poezie a také šmíry. Například u nás se zachoval veliký červený nápis TICHO, kterým se v nouzi nejvyšší kdysi blikalo na hlučné dětské publikum. Myslím, že ani není správné hrát pro děti v takovém masovém měřítku. Osobně jsem na Kladně na dopoledních představeních pro učňovskou mládež zažil střelbu skobičkami. Mě většinou netrefili, protože jsem se po jevišti pohyboval velmi rychle, ale starší kolegové museli občas používat rekvizity jako štíty.

    Vážně máte rád i operetu?

    Nevěříte? Mám. Už od gymplu jsem si občas zašel do Karlína na operetu. Tehdy ještě opereta žila naplno. Dnes se o ní sem tam pokoušejí operní domy, ale to není ono. Činoherci ji nezazpívají, operáci zas neumí činoheřit. Jistěže to je překonaný dobový žánr, ve srovnání s dobrou činohrou řiďoučký, ale já ho mám rád. Někdo třeba věnuje svou pozornost alkoholu a já mám zase slabost pro nejrůznější „upadlé“ žánry. Pro kabarety, varieté, mám rád staropražské písně, ale i country a trampské písně – asi po tatínkovi. A mohu i tancovat při dechovce. Pořádná tancovačka, to je náhodou nářez. To říkám málokdy nahlas, poněvadž se mi lidi smějí.

    Režíroval jste ale hodně muzikálů, vzpomínám si na jeden v Příbrami. Obdivoval jsem, jak jste dokázal zaplnit jeviště, s hledištěm to asi bylo horší…

    A víte, že ani nebylo? No, jak kdy. V Příbrami jsem svého času hodně režíroval a když jsem přijal úkol nacvičit hudební komedii, tak jsem do toho šel naplno. A když tohle udělají všichni a podaří se to, je jeviště plné, i když je tam jediný herec. A navíc tam mají opravdu krásné jeviště, hluboké propady, obrovskou točnu, vysoké provaziště.

    Portugalská cifra

    Nazýváte se staromilcem, ale s manželkou choreografkou vytváříte novátorské inscenace se skupinou Originální pohybové divadlo Veselé skoky.

    Moje žena vůbec není staromilská a já také jen občas a ze záliby. Veselé skoky vznikly z popudu Martina Packa a Jany, tedy dvou choreografů, a posléze jsem se přidal já. Existují už šest let. Je to srdeční záležitost a peníze od toho člověk musí spíše vkládat. Když mám definovat, o co jde, je to problém. Beru nás jako činohru s minimem slov. Hodně muziky, hodně tancování, hodně humoru, hodně smutku, trocha zpívání a pár slov. Něco pevně uchopit a vzápětí zrelativizovat. Například často a rádi parafrázujeme, takže teď připravujeme svou verzi muzikálu Chorus line pod názvem Chabrus line.

    Jak se vám vůbec spolupracuje s vlastní ženou? Převažují výhody?

    Určitě ano, protože naštěstí nejsme spolu v jednom divadle. To bych považoval za riziko. Výhoda je v tom, že nemusím nikam chodit. Je milé, když můžete při vymýšlení choreografie tančit po vlastní kuchyni. Nevýhodou je, že přijdeme ze zkoušky domů a pokračujeme v dohadování opět ve své vlastní kuchyni. Musím říct, že občas to má se mnou žena těžké. Na rozdíl od jiných režisérů nedávám choreografovi volnou ruku, protože mám dost přesnou představu. Konkrétně v Panu Kaplanovi jsem přinesl lidovou portugalskou písničku a přál si k ní portugalskou cifru. Manželka začala něco vymýšlet, ale já říkám: Tohle není portugalská cifra. Možná Portugalci vůbec necifrujou, ale to nevadí, já ji chci a až mi ji uděláš, tak bezpečně poznám, že to je portugalská cifra.

    Diváckým hitem Divadla ABC je vaše dramatizace a režie románu Pan Kaplan má třídu rád, v němž se vám podařilo smíchat humor se smutkem. Začínáte se blížit k tragikomickým polohám?

    Doufám. Faktem je, že jsem tu knihu dlouho nedokázal dočíst do konce. Zas tak úplně jsem se jí nesmál, zato jsem si vždycky začal představovat ty smutné, až tragické konce lidí, kteří přišli o domov. Sám za sebe cítím úděl běžence hrozně těžce, já bych třeba nikdy nedokázal emigrovat. Takže motiv oněch vyhnaných lidí jsem silně prožíval a byl pro mě při inscenování tím hlavním. Dneska je Pan Kaplan skutečně divácký hit, ale kdo si myslí, že jsme šli na jistotu, je na omylu. Mohl to být taky veliký trapas. Ta kniha nemá žádné předpoklady stát se dramatickým dílem, ale mě právě zajímalo propojit její humor s onou tragickou dimenzí, kterou jsem v ní cítil. Jak si čtu divácké reakce, zdá se, že právě to lidi oceňují. Představení, u kterého byste očekávali neustálý nápor humoru, končí u dvou osamělých starců, které hrají pánové Lipský a Fišer. Lidí, kteří pracně uprchli do cizí země, aby tam stihli leda tak umřít. Jsou to role, které jsem pro tyhle dva frajery vymyslel, stejně jako jsem musel ze dvou třetin dopsat celý příběh, aby z toho mohlo být divadlo. Popravdě řečeno, mě už čistá komedie jako žánr příliš nebaví.

    Se smrtí v zádech

    Mistrem tragikomedie je George Tabori a vy jste hrál v jeho Goldbergovských variacích v režii Hany Burešové…

    Tabori je geniální, k němu se nemohu ani přiblížit. Ale máte pravdu, že se mi tragikomický žánr v Taboriho pojetí strašně líbí, jakkoli šlo o hodně intelektuální, pro mě snad nejzáhadnější text, s jakým jsem se kdy setkal. Řadu skutečností nám Hanka objasňovala, stejně jsem ale vyloženě cítil, jak na autora svým vzděláním a myšlením prostě nestačím. Jako herec se dokážete na jevišti pozorovat a poslouchat a mě každý večer překvapovalo, do jaké nekonečné míry můžete tenhle text nechat samostatně žít, kolik potenciálních významů obsahuje.

    S radním Buškem v Našich furiantech jste nejspíš podobné intelektuální dobrodružství neprožíval. Na druhou stranu se vám myslím povedlo vystihnout, že i v tom primitivním buranovi dříme malej kluk, který s hrůzou zjistí, že i on může být šikanován.

    To je dobře, jestli ho takhle čtete. Beru jeho problémy vážně. Jako malé drama malého českého blbce, který si je jist svou pravdou, nekouká nalevo napravo, navíc to je explozivní povaha, schopná zničit nejbližší okolí. Kňučí, když na konci dostává po hubě, ale stejně se nepoučí. Naopak bude zítra nejspíš ještě tvrdší a bezohlednější, aby pomstil svou prohru. S režisérem Honzou Bornou jsme uvažovali o hře jako o obrazu marných životů, lidí s malinkým sebevědomím, kteří se právě proto zoufale snaží za každou cenu pokořit druhé, aby ve svých očích povyrostli. Jsou schopni pokosit každého, včetně vlastních dětí. Na konci ale stejně vlastně nikdo nic nezískal ani nepochopil. Prostě marnost nad marnost, což je myslím podstatné pochopení hry, která je sice stará, ale ten náš dnešní dost pitomý svět by se mohl v obrázku těch vesnických blbců poznávat.

    Neměl jste někdy v divadelním prostředí, konkrétně v nějakém oblastním divadle obdobný pocit marnosti?

    Už někdy dávno, možná když jsem začal chodit na DAMU, napsal někdo na dům na rohu Kaprovky a Palachova náměstí: Pochybujte si, chcete-li, o člověku, kterého milujete. Nikdy však nepochybujte o lásce samé. Maupassant. Ten dům koupili nějací Italové. Léta je prázdný a chátrá. Ale ten nápis je na něm pořád. Dokonce jsem si nedávno všiml, že ho kdosi obtáhl. A vydrží na tom domě tak dlouho, dokud mu ti vypečení Italové „ neopraví“ fasádu. Když ten nápis křídou vydržel tolik let a nikdo ho nesmazal, tak já se také snažím nepodlehnout marnosti a věřit. Aspoň do té doby, než mi smrt opraví fasádu.

    Jako fatální optimista musíte stále před sebou hrnout nějaké plány, nebo ne?

    Na jedné věci pracuji už dlouho – mám totiž rád Luďka Sobotu, tak jsem se s ním spojil a spřátelil. A podotýkám, že mnohem dřív, než znovu zazářil v seriálu Okresní přebor. Myslím, že je to zajímavý a nevyužitý herec. Když mi vyprávěl, že se lidi musí alespoň pochichtnout tak do dvaceti vteřin, jinak je ztracený a stojí sám proti sálu, který se na něj s radostí šklebí, říkal jsem si, že jako činoherec jsem na tom oproti komikovi ještě hodně dobře. Komik je něco speciálního, co opravdu zvládne jen někdo. Luďka já považuji za mistra a herci z Ypsilony, kde hrál, mi vyprávěli, že když měl „svůj“ večer, tak nemohli pokračovat, jak se museli smát, takže Luděk hrál sám. Jednou jsme seděli u něj doma v kuchyni a on si přinesl takové čtverečkované sešity, do kterých si rukou píše scénáře svých skečů. On má rád absurdní divadlo a myslím, že ho opravdu umí dělat. A když začal číst, pětašedesátiletý plachý chlapík, skrčený jak školák nad svým sešitem, a já se začal smát, stal se z něho herec a ze mě divák. Zažil jsem zrod divadla a herce v esenciální podobě. Dvě hodiny hrál jenom pro mě, pro jediného diváka, sice bez světel a děkovačky, ale já jsem pochopil, že teď jsem skutečně zažil divadlo. Tam v kuchyni se stalo divadlo a kdyby z naší spolupráce nebylo nic, tohle bylo krásný.

    Vidím to před sebou – ale na čem to vlastně společně pracujete?

    Pokusil jsem se pro něj napsat hru o podivínském komikovi a osmiletém klukovi, ztraceném v krutém světě kabaretního divadla v Paříži dvacátých let.

    Proč v té době?

    Nechtěl jsem, aby Luděk hrál nějakého současného chlapíka, a také mám rád Francii a muziku v té době mezi válkami. Měla by to být charakterní postava. Něžný chlapík z jeviště, který má fóry na rtech, trému v duši a smrt v zádech. Hergot, jak tak o tom mluvím, není to nakonec o lásce?

    Hana Burešová: M. H. (jak ho divák nezná)

    Mirek jezdí do práce na motorce. Vždy přízračně oblečen a v helmě dopravních policistů bývalého režimu. Mirek je milovník starých časů. Swing, Glenn Miller… Beatles už jsou pro něj moc velká moderna. Mirek, ve skautu přezdívaný Vlček, umí šetrně hospodařit; vymaluje, zahrádkaří, zavařuje a sám opraví řadu věcí. V době povodní ho bylo možno najít denně s čerpadlem v ruce v divadle. Řečeno s Pratchettem, „nejvýkonnější je v době krize“.

    Mirek je Mirek Dušín. Zastává se bezbranných a slabých, horlí proti šlendriánu a nespravedlnosti. Někdy je přitom i trochu nespravedlivý.

    Mirek chodí v zákulisí rád v županu a poučuje mladé kolegy, s nimiž si zásadně vyká, o herecké etice.

    Mirek je militantní nekuřák. Vymlouvá se na astma a zakazuje mi kouřit při zkouškách, což mu nebrání prosedět pak hodiny v zakouřeném klubu.

    Mirek je na sladké. Lituje, že se – mimo jiné – vytratily staré dobré chutě. Punčové dorty už prý nejsou co bývaly, jsou vyschlé.

    Mirek umí dlouze hovořit se ženami. A pobavit je někdy až k pláči. Někdy má ovšem dlouhé chvíle mlčení. Mirek býval kdysi tuze krásný, štíhlý jinoch. Dnes dorůstá do velkého herce.

    Mirek okouzlil Prahu lazebníkem Figarem. Byl taky Jindra Benetka a sokolský Boucharón, létavý lékař Harlekýn a Husar, byl Danton a Lebjadkin, přednosta Antonín, Mr. Jay a Král Pedro… A povedlo se mu dost rolí, nejen v mé režii. Mirínku, jak koukám, jsi můj nejobsazovanější herec.


    Komentáře k článku: Miroslav Hanuš: Jsem staromilec, mám rád operetu, poslouchám country

    1. Radovan Lipus

      Radovan Lipus

      Milý Mirku,
      víš, že jsem člověk, který s rychlými soudy příliš nespěchá, ale Tvůj rozhovor je skvělý! Čirá potěcha! Díky!

      09.03.2011 (16.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jana Tomanová

      Profilový obrázek

      Já si pana Hanuše pamatuji jako puberťačka z divadla v Mladé Boleslavi (patřilo pod Kladno???)….nade všemi jinými – jeho Lazebník byl prostě famózní….byl krásný, modrooký, štíhlý a třeskutě vtipný….nezapomenutelný zážitek!

      17.11.2012 (1.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,