Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miroslav Hanuš

    Vážení přátelé,

    jak říká můj oblíbený Luděk Sobota, byl jsem osloven, abych přispěl do této rubriky a podělil se o své zážitky s čtenáři Divadelních novin. Tak tedy dobrá, přispěji, ale na zodpovědnost p. Ermla, který mi telefonicky nakukal, že jistě mám co říci, stejně jako řada kolegů přede mnou.

    Mé zážitky budou prosté, stejně jako můj život, intelektuálněji laděné typy by měly přestat číst již zde, aby si o mně nezkazily mínění, pokud tedy o mně vůbec nějaké mají.

    Nedávno se mi stalo, že jsem během jednoho týdne dvakrát daboval v různých studiích stejný film. Pokaždé jinou roli. Viděl jsem tedy značný kousek a ten ve mně vzbudil zvědavost na film celý. Tak jsem si ho tedy vypídil a zhlédl. Jmenuje se Vždycky jsem chtěl být gangster. Je to francouzský povídkový biják z roku 2007. Tedy žádná novinka, ale já jsem o něm doposud neslyšel. Musím říci, že i v celku mě potěšil. Je černobílý, to miluju. A pak: Málo se tam stříhá, má krásné dlouhé statické záběry, kdy mohu koukat do herců, jak to hrají. To mě ba. Jsou to takové smutnoveselé historky o smolařích a ty já mám hodně rád. Doporučuji, i když v internetové diskusi jsem četl řadu hodnocení lidí, kteří to ani nedokoukali. Třeba jen už neumějí koukat na „pomalý“ film. – No, moc se netvařte, já vám říkal, že se ode mne nic zlomového nedozvíte.

    Teď vás upozorním na něco pro mne mimořádného. Jde o knížku pro děti O líné babičce.

    Její autorka Alena Kastnerová jí dala podtitul: Vyprávění o babičce, která si vyhodila z kopýtka. Tuhle knížku dostala má dvanáctiletá dcera Jindřiška jako dárek a já jí z ní četl před spaním. Usnula hned, ale já jsem si knížku přečetl celou. Ukázala mi totiž pohled na vztah rodičů a dětí, který jsem doposud neznal. Nebo spíš znal, ale nedovolil si ho pomyslet. Jde o myšlenku asi takovou: Není potřebné ani prospěšné viset příliš na svých bližních. Je potřeba naučit se odlišit „visení“ od hezkého láskyplného soužití a myslet při tom bez pocitu provinění také směle na sebe. Vy ostatní dospělí to možná už víte, ale mě to podezřele praštilo přes nos. Pokud máte dost odvahy, přečtěte si to. Rozhodně je to moc vtipné. Krátká ukázka:

    Celý život jsem pracovala, tak nechápu, proč bych si teď v důchodu nemohla kapánek odpočinout, říkávala.

    V podstatě měla pravdu. Opravdu celý život pracovala – a ještě k tomu ve školství –, ale znáte to: od babiček obvykle chceme, aby byly nažehlené, byt měly uklizený, bábovky napečené a povlečení navoněné. Naše babička měla v bytě binec.

    Celý život jsem uklízela, říkávala, tak bych prosila na stará kolena o trochu klidu. A koneckonců, dodávala, v bytě má být tak uklizeno, abychom byli zdraví, a takový nepořádek, abychom byli šťastní. A když už jí poznámky o jejím neuklizeném bytě lezly opravdu na nervy, uštěpačně odsekávala: Binec v bytě – šťastné dítě!

    Také bych upozornil na vámi jistě dávno objevené, ale pro mě nové originální memoáry Richarda P. Feynmana: To snad nemyslíte vážně. Knížka, ke které se, myslím, brzy pro pobavení znovu vrátím. Řekl mi o ní můj tchán, když mi vyprávěl, jak Feynman (genius, který pracoval i na atomové bombě) pro radost v Los Alamos luštil číselné kombinace vládních sejfů plných tajných dokumentů a byl šťastný jako kluk, když „jim“ to otevřel.

    Pak jsem v našem kině Oko byl na filmu Bohémský život Aki Kaurismäkiho. Zas to bylo černobílé a zas tam něžně stříhali a zase to měl ten kluk moc hezký a udělal mi radost. Z roku 1992, ale pro mě novinka. Na to jsem musel, protože jsem zjistil, že je to zpracování mé oblíbené novely Ze života pařížské bohémy od Henri Murgera, u které jsem se dojímal už na gymplu.

    Mark Haddon Podivný případ se psem. Výjimečný příběh o výjimečném světě autistického kluka, který jednoho dne najde za plotem zahrady vidlemi zapíchnutého psa, rozhodne se, že vypátrá pachatele, a mimovolně vyřeší krizi manželství svých rodičů. Pro mne objev, ale prý jsem poslední, kdo to nezná. Podpoříte tento názor na mne?

    A kdyby se vám chtělo do poezie, mrkněte na sbírky režiséra Honzy Borny. (Malé prosby (2005), Veselá čekárna (2006) a Krajina nad parapetem (2008). Na dosah (2011).) Čím kratší (pro tu jeho pitomou nemoc) Honza píše básničky, tím více toho dostane do „pár“ slov. Čtěte chronologicky a oceníte. Navíc bezva ilustrace Jardy Milfajta.

    Rád bych také nasměřoval vaši ctěnou pozornost na „bezdomovecký“ časopis Nový prostor, který jsem nějaký čas neokusil, ale v poslední době, nasycen produkcí renomovaných časáků, jsem do něj šel a opakovaně si pochutnal. Není nad to setkat se s něčím normálním.

    Pokud se vám nechce číst, zkuste si koupit křížovky Sfinga. U nás v Divadle v Dlouhé je distribuuje kolega Tomáš Turek. Nedávno jsem měl zadání „neznámý český herec“ ( na pět písmen). Vyšlo mi Turek. Zkuste si zaluštit, třeba narazíte sami na sebe.

    Končím svou milovanou replikou z filmu Svatý rok, který tímto doporučuji též vašemu připomenutí. Jean Gabin v roli lupiče ukryje svůj lup, ten je však během jeho pobytu ve vězení náhodně nalezen, je to označeno za zázrak a za tyto peníze vystaven kostelík. Gabin po návratu s úžasem prochází „svým“ kostelem a je požádán o příspěvek na jeho údržbu. Odpoví jen suše Já už jsem přispěl.

    Takže: Já už jsem přispěl.


    Komentáře k článku: Miroslav Hanuš

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Děkuji za vtipný článek, až na Svatý rok jsem neznal nic, ale omlouvá mě že jsem, odhadem, nejméně o 10 let starčí (roč. 1944) než autor.

      01.06.2012 (16.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Prosím o smazání předchozího ukliknutí!

      Děkuji za vtipný článek, až na Svatý rok jsem neznal nic, ale omlouvá mě že jsem, odhadem, nejméně o 10 let starší (roč. 1944) než autor.
      Jinak mám ale zřejmě podobný vkus, také se mi líbí černobílé a „pomalé“ filmy, i když v poslední době mě nejvíc nadchnul W. Allen filmem Půlnoc v Paříži, který jsem viděl tovněž v Oku, z čehož usuzuji, že autor je Leteňák stejně jako já (já už 62 let).
      Tím pádem to má blízko do práce – jenom přejde Štefánikův most – stejně jako já to mám blízko do svého oblíbeného divadla, na jehož vzniku jsem se nepřímo podílel – ihned po informaci o vypsání výběrového řízení na uprázdněné divadlo DJW jsem nažhavil drát do Dejvic a radostně oznámil J. Bornovi, že je třeba se přihlásit, protože divadlo střední velikosti v centru Prahy se uprázdní sotva 2x za generaci.
      Pak jsem byl dokonce jmenován do přísl. výběrové komise, ale žádnou protekci jsem tam provozovat nemusel, team Šálková – Burešová – Otčenášek – Borna byl vybrán jednomyslně, závěrečné hlasování bylo jen formální.
      Žádný repertoár současné divadelní Prahy nemám nakoukaný do té míry, jako repertoár DvD (a to jsem se předsudečně vyhnul sci-fi námětům, které prostě nemám rád). Konečně, svědčí o tom i mé texty na iDN z loňského podzimku, kdy jsem se po dvouleté odmlce, způsobené nemocí, vrátil do divadelního života. První, o čem jsem do iDN psal (před tím jsem ani nevěděl, že iDN existují) bylo DvD.

      01.06.2012 (16.18), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,