Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nebuď so good! – dopis z USA č. 4

    Mých sedm měsíců v D.C. mě podstatně změnilo. I když jsem nechtěla, i když jsem se vymezovala a bránila, dostaly se mi pod kůži, do myšlení, do porozumění druhým, do přijetí odlišných hodnot. A tak i New York je po pěti měsících jiný a věřím, že bude pokaždé jiný, že mi vždycky ukáže další svou tvář.

    Tentokrát přijíždím do Big Apple hrát. V National Bohemian Hall představím sólové představení Hlas Anne Frankové, setkám se s pár režiséry a znovu se nechám pohltit broadwayským showbusinessem.

    Bengálský tygr v bagdádské zoo

    Můj první příspěvek v dopisech publikovaných na i-DN k newyorskému divadlu, které jsem zakusila v lednu, rozproudil zajímavou e-mailovou konverzaci, díky níž jsem dostala tip na představení, které mé nazírání na brodwayské produkce přeci jen částečně změnilo. Bengálský tygr v bagdádské zoo (Bengal Tiger at the Baghdad Zoo) loni nominovaný na Pulitzerovu cenu iráckého dramatika Rajiva Josepha v režii Moisés Kaufmana a v hlavní roli s hvězdným Robinem Williamsem (což je jeho broadwayský debut) v Richard Rodgers Theatre na 46. ulici bylo vzorovým příkladem, jak kombinací skvělého textu, silné herecké osobnosti a politické aktuálnosti může vzniknout dobrá show. Hranice mezi artem a zábavou je někdy velmi tenká, zde se podařilo naplnit oboje.

    Robin Williams v titulní roli broadwayské inscenace hry iráckého dramatika Rajiva Josepha Bengálský tygr v bagdádské zoo (r. Moisés Kaufman, Richard Rodgers Theatre, prem. 30. března 2011) . Snímek Richard Perry, NYT

    Williams v roli tygra (bez tygřího kostýmu a pohybové stylizace), jenž je omylem zastřelen jedním z amerických vojáků, kteří přijeli nastolit pořádek do válkou a bídou zdevastované země, se po smrti stává bloudícím duchem, metafyzickým komentátorem nejen vlastního osudu, ale i těch, na kterých se násilí, korupce a bezvládí podepsaly nejvíc. V inscenaci se propojuje mystická linie – bloudící duše, které nenacházejí po smrti klid, protože nesou svou věčnou vinu – s realistickou politicko-satirickou. Problematické vztahy mezi místními obyvateli a americkými vojáky často vyústí v tragikomické situace. Nikdo není vítěz, ve válce jsou všichni poražení. Téma viny, které se nelze zbavit a která podmiňuje veškerá další rozhodnutí a jednání, bylo pro mě tím nejsilnějším sdělením představení. Vnímání divadla v brodwayském kontextu je pro mě přesto vzdálené tomu, abych mohla říci, že jsem jako divák zažila něco výjimečného, že mě setkání s uměleckým dílem nějak změnilo. Hra sama o sobě je fascinující v mnoha ohledech: inteligentní text, myšlenková vyhraněnost, rytmus dialogů, chytré a vtipné narážky. Každá druhá věta má potenciál stát se samostatným citátem či mottem hry, všechno je pevně integrované do textu, který přesně míří na vytčené téma. Co věta, to zásah. Přesto se lidé nejvíce smějí vulgaritám. S počtem „bitch“ a „motherfucker“ stoupá množství smíchu. Zdá se mi, že úspěšnost inscenace na Broadwayi závisí na míře pobavení diváků daleko víc než na samotném tématu či hloubce myšlenky. Diváci se smějí, snad i přemýšlejí, intelektuálně si libují, kde je ale emocionální reakce, cit? Žádná katarze. Až na poslední půlminutu. Jeviště pohasíná. Robin Williams stojí v kuželu světla na rampě. Poprvé bez hlasité deklamace, poprvé bez snahy strhnout. Jeho hlas se ztiší, je téměř intimní. Poprvé mluví přímo k nám, k divákům. Poprvé je OSOBNÍ. Pár posledních vět. Už ani nevím přesně o čem. Něco ve smyslu existence, co je teď a co po smrti. Poprvé cítím existenciální rozměry textu i představení. Poprvé to není show. Poprvé dochází k opravdovému, hlubinnému setkání.

    Standing comedy za deset doláčů

    Když vycházím z divadla, přemýšlím, zda by hra na Broadwayi uspěla, kdyby byla inscenovaná v duchu posledních třiceti sekund. Bez rozmáchlých gest, proklamativních vtipností, bezpečné, odosobněné herecké distance od textu a role, bez efektů. Asi by zůstala v off-off-broadwayské přihrádce. Než však stačím svou myšlenku dokončit, jsem lapena jedním z náhonců na noční newyorskou zábavu. Standing comedy za deset doláčů plus hot dog, křídla nebo pivo ze sedum, při zakoupení všech tří položek 16% sleva… A už sedím v malém, trochu špinavém a trochu umaštěném baru, kde je na stěně přede mnou obrovský nápis HA! Po hodině a půl témat facebook, manželka, nejlepší přítel  i-phone, konec světa, taxikáři, akcent, taxikáři s akcentem a tak podobně si blahopřeji, že jsem se nestala dalším tématem jako skupina blondýn z Texasu, asijské páry nebo spořádané rodinky, kteří to postupně schytávají od všech entertainerů.

    Divadlo je přirozenost a důstojnost

    To, že se v New Yorku divadlem peníze utrácejí, a né vydělávají, mi potvrdila Anne Bogart, kterou navštěvuji v sídle její divadelní společnosti Company SITI uprostřed Manhattanu. Ve třetím patře ohromné budovy na jedné z přecpaných ulic středobodu města nacházím ve spleti chodeb a dveří doupě jedné z nejuznávanějších současných amerických režisérek, která je známá především svou snahou o obrodu amerického divadla skrze spolupráci s umělci z různých konců světa (především dlouhodobou spoluprací s Tadashi Suzukim), ale též jako autorka speciálního hereckého  tréninku viewpoint coby tvůrčí metody.

    Anne Bogart. Snímek Michael, New School NYC

    Celá slavná SITI se skládá z jedné zkušebny a pár kanceláří. Být v centru New Yorku je prostě luxus. Zadumaný obličej Anny s rozevlátými vlasy připomínající bustu Beethovena. Tázavě mě oslovuje: Miženka? A hned mě usazuje do hlubokého gauče. Já se ptám, ona odpovídá. Úsporně, stroze, jako samuraj. Dovídám se o tvrdých pravidlech přežití v Big Apple.

    Jaké je dělat nezávislé divadlo v NY? Drahé.

    Co je pro vás nejdůležitější při tvorbě nové inscenace? Odvaha.

    Otvírám téma její tvůrčí metody – viewpoint, v Americe tolik opěvované a revoluční, následovníky slepě dodržované. Já jsem nic nevymyslela, je to denní trénink jako Bali-dance nebo balet. Rozhodně to není žádná metoda, oponuje Bogart. Každý musí pracovat po svém, nikdo nesmí slepě používat žádnou metodu, říká. To mi připomíná, jak se v Americe slepě dodržuje Stanislavskij, z rané éry. Když se ptám na režijní postupy, na práci s hercem, odpovídá: Nikdy se nesnažím herce někam dostat, nikdy nikoho neotvírám, jen je následuji. Přesto na ono „následování“ má vždy jen pouhé tři týdny, což je v Americe běžná délka zkoušení (Synetic theater má týdnů šest, naše Spitfire Company třeba sedum měsíců). Na víc prý nemají peníze a Time is money. Všechno zde musí být rychlejší. Peníze se vydělávají mimo New York, především na turné a učením metody, která metodou není. Její styl je anti-styl. Strašně moc se snažím, abych žádný styl neměla. Abych neměla svůj rukopis nebo poetiku či společné znaky. Všechno záleží na samotné inscenaci, každá je totálně jiná. Nějakou inspiraci z ní však přeci jen vytáhnu: Ariane Mouchkine, Peter Stein, Tadaszi Suzuki, Giorgio Strehler, Klaus Maria Brandauer. A co je pro ni divadlo? Nature and grace…

    Najdi své slabé místo

    Herec Drew Valin mi jednoho dne prostě napsal, že mu jeho guru, režisérka Anna Brennen řekla: S tou se musíš potkat. A tak mi píše, jestli si nedáme schůzku. Do networking, or die! Další z amerických hesel. Annu Brennen jsem poprvé viděla na jedné z mých přednášek na Floridě. Zaujala mě nejen tím, že se osobně znala s Grotowským, ale především proto, že do klasického schématu amerických režisérek vůbec nezapadá. Svéráznou starší dámu v šíleném mexickém oblečku jsem pak potkala na snídani při míchaných vajíčkách a palačince. Seznámily jsme se. S jejím bývalým spolupracovníkem Drewem, nyní úspěšným nezávislým newyorským hercem a clownem, se potkávám na Union Square těsně poté, co se měl konat údajný konec světa. Míjíme zástupy zmalovaných, smutně vyhlížejících zombies ze zombie parade. Jdeme do alternativního prostoru na alternativní představení. V druhém patře činžáku se po zazvonění dostáváme do velkého bytu předělaného na divadelní prostor s bílým baletizolem a pár světly. Každý měsíc se zde dává šance mladým neetablovaným umělcům, aby veřejnosti představili svou práci. Po hodině vcelku nudných kousků ze současného tance přichází na scénu mladá asijská trojice předvádějící cosi mezi tancem, fyzickým divadlem a happeningem. Natolik to nezapadá do žánrových a tematických šablon, až je to zajímavé. Na produkci bizarního trojúhelníku – muž, žena a cosi gendrově nevyhraněného – je zajímavá i postmoderní hudební koláž kombinující zvířecí zvuky, elektroniku a banální melodie. Ale především mě zaujal originální pohybový slovník od civilismu až k hip hopu a street dance. Obvyklá témata odlišnosti, která je vystavovaná na odiv a zároveň společností odmítaná, jsou tady víc cool než u jiných. Následuje ženské klaunské představení, jež by se dalo charakterizovat: Pobav svého diváka tím, jak ho nebavíš. Předveď nacvičený výstup špatného tance s naivním nasazením. Ukaž fyzickou dovednost s upřímnou snahou a nehranou nemotorností. A tak podobně. Tedy velmi tradiční klaunské postupy. Dobří klauni jsou prý jen z Evropy…

    Co je však na Valinovi zajímavé kromě toho, že mě bere na špatná představení, je jeho povídání o (nejen) jeho hereckých osudech v NY. A tak na závěr své cesty do Big Apple dostávám další rady do života.

    Za prvé: Divadlem v New Yorku prorazíš jen Broadwayi.

    Za druhé: Pokud nehraješ na Broadwayi, divadlem se neuživíš a musíš se zařídit tak, abys na divadle nebyla existenčně závislá.

    Za třetí: Na Broadway se dostaneš jen třemi způsoby, v pořadí od nejsnažšího po nejobtížnější: 1. Přes sex, 2. Znát lidi, nejlépe všechny a osobně (tedy networking), 3. Být tak moc jiný, že si tě někdo všimne. Protože všichni se tady snaží být so good, je jediná cesta nebýt so good.

    Stejně jako v klaunském tréninku: Najdi své slabé místo, kus sebe, který opravdu nemáš rád, a nechej ho vyjít na povrch.


    Komentáře k článku: Nebuď so good! – dopis z USA č. 4

    1. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Na okraj: Rajiv Joseph není iracký dramatik, jak se tvrdí v článku, ale šestatřicetiletý rodilý Američan. Jeho otec je indický emigrant a matka Evropanka. Bengalský tygr je černá groteska, a nevím, jak by dopadla, kdyby se hrála stylem, který pisatelka navrhuje. Hru jsem jí v naší e-mailové výměně doporučil především proto, abych vyvrátil její tvrzení, že americké divadlo je v naprostem zajetí realismu. V této produkci je toho pramálo, začínaje textem a scénografií a hereckými výkony konče. Jsem rád, že si jí představení alespoň napůl líbilo.

      20.08.2011 (12.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      O Rajivu Josephovi
      více na: http://en.wikipedia.org/wiki/Rajiv_Joseph

      24.08.2011 (12.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,