Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Minulost nikdy neumírá

    Nepřipouštění si viny, vědomá ztráta paměti a vymazání trýznivé historie z paměti lidstva – to jsou hlavní témata hry současného německého spisovatele a dramatika Martina Walsera. V překladu Jiřího Stacha a pod názvem Smrtihlav ji uvedlo v české premiéře Národní divadlo moravskoslezské.

    Smrtihlav se odehrává v psychiatrickém sanantoriu FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Děj se odehrává v psychiatrickém sanatoriu. Dva někdejší nacističtí lékaři – profesor chirurgie a profesor psychiatrie – se téměř dvacet let po válce opětovně setkají poté, když právě maturující chirurgův syn objeví důkaz o otcově nacistické lékařské zločinecké praxi. Syn se snaží přimět otce k přiznání předstíráním duševní choroby. Otec chirurg však místo přiznání svých vin přivádí svého syna ke kolegovi psychiatrovi, který si změnil jméno a dceři navíc vymazal její křestní jméno z paměti, aby mohl utéci před vlastní minulostí.

    Chlapec a děvče se však znají, v dětství si spolu často hráli… Rozvine se příběh, kterým autor Martin Walser říká: některé viny nelze ani odčinit, přiznáním lze však alespoň ulevit vlastnímu svědomí a ulehčit dětem jejich vlastní budoucnost.

    I když Walserova hra zapadá do kontextu německého vyrovnávání se z minulostí 2. sv. války, její přesah je zřejmý. I dnes se setkáváme s účelovým přepisováním minulosti, i dnes zavíráme oči i uši před tím, co nechceme slyšet a čím se zrovna nemůžeme chlubit.

    Režisér Peter Gábor spolu dramaturgy Klárou Špičkovou a Markem Pivovarem a autorem scény Davidem Bazikou vystavěli inscenaci bohatou na množství poetických obrazů a jevištních metafor. Zásuvné velkoplošné bílé panely asociují odkrývání jednotlivých vrstev paměti, shůry spouštěné koncentráčnické mundury připomínají hrůznou minulost. Vladimír Franz napsal hudbu plnou odkazů na velikány německé klasické i romantické hudby a sáhl dokonce i k šanzonu.

    Kdysi si spolu hráli – Igor Orozovič jako Ruda Petra Lorencová jako Irma FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    V hlavní roli studenta Rudy Gootheina vystupuje Igor Orozovič. Jeho výkon je doslova strhující. Na jedné straně se snaží přimět otce k přiznání minulosti, a na druhé straně vyjadřuje synovské pochopení, když říká: Jsem syn svého otce. Co udělal otec, udělal by i syn, kdyby byl na jeho místě. Vrcholem Orozovičova hereckého výkonu i celé inscenace je hamletovská scéna, ve které spolu s dalšími chovanci sanatoria inscenuje pro svého otce a další zúčastněné včetně profesora psychiatrie podobně jako Shakespearův Hamlet hru o třech mytologických Erinyích – pronásledovatelkách vin. Jedinou diskutabilní otázkou je míra komediálnosti této scény, ve které jednotlivé postavy prožívají příběhy vlastních životů poznamenaných hitlerovským nacismem. Komediální forma by zde neměla potlačit hrůzný obsah, byť režisérem zvolená zábavná rovina této scény je na místě.

    Profesora Gootheina, Rudyho otce, hraje Tomáš Jirman. Důsledně odmítá jakýkoliv dialog se synem, přesvědčen, že krátkým, několikaletým trestem vězení smyl ze sebe všechny válečné zločiny. Záměrná shovívavost a nucená alibistická póza, kterou herec zvolil jako hlavní vyjadřovací prostředek, jeho postavě sluší. Stejně tak i Jan Fišar v roli druhého z otců, profesora psychiatrie, ani na chviličku nedovolí vlastnímu svědomí, aby ovládlo jeho chování.

    Vrcholné herecké výkony odvádějí i další: Anna Cónová coby psychiatrova žena se sarkasmem a ironií komentuje změněnou identitu rodiny, kterou Petra Lorencová v postavě psychiatrovy dcery Irmy s bolestí přijímá, František Strnad, věrohodně hraje Irmina bezradného snoubence a Pavlína Kafková, ztělesňující Týničku, psychiatrovu mentálně retardovanou neteř, bezelstně naplňuje jeviště připomínáním minulosti.

    Závěrečný obraz režisér Gábor vystavěl s důrazem na stále převažující odmítání jakýchkoliv výčitek svědomí. Poté, co si protagonisté tragického příběhu ponechávají svá smyšlená nová jména, si připíjejí šampaňským na budoucnost. Autorova obžaloba z neschopnosti postavit se svým činům tváří v tvář je tak navíc umocněna srozumitelnou režijní a scénickou metaforou.

    Národní divadlo moravskoslezské má díky inscenaci Smrtihlav na repertoáru mimořádně aktuální, ale zároveň stále nadčasové téma, jehož jasným mementem je: Nezapomínejme na minulost, aby se nestala naší opětovnou budoucností.

    Hodnocení: @@@@ a 1/2

    Národní divadlo moravskoslezké – Martin Walser: Smrtihlav. Překlad Jiří Stach. Režie Peter Gábor, úprava Peter Gábor, Klára Špičková, dramaturgie Klára Špičková, Marek Pivovar, scéna David Bazika, kostýmy Katarína Holková, hudba Vladimír Franz. Premiéra 2. února 2013.


    Komentáře k článku: Minulost nikdy neumírá

    1. robert rohál

      Avatar

      inscenace smrtihlav
      mne hluboce zasáhla, proto jsem byl nejen na premiře, ale i na jedné z repríz, a myslím, že zajdu ještě do třetice.

      20.03.2013 (15.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,