Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mime is not dead (No. 1)

    Festivalů je v Praze mraky, jeden překrývá druhý a mnohdy si člověk ani nevšimne, že nějaký festival probíhá. Ve čtvrtek zahájený druhý ročník mezinárodního festivalu pantomimy My Mime má za cíl tento vy mírající druh divadelního umění zviditelnit. Do Prahy se sjeli mimové – studenti tří škol, aby svým kolegům předvedli, co se naučili, a navzájem se inspirovali a „podružili“. Ostatně, vzhledem k různým workshopům a také díky programu Erasmus jsou vzájemné kontakty dlouhodobě dobré. A mezinárodní projekty „jedou“.

    My Mime-logo

    Odstartovalo se na dvoře Lichtejnštejnského paláce – ano tam, kde o prázdninách běží Letní shakespearovské slavnosti – který je součástí areálu HAMU. A tedy na domácí půdě katedry mimického a komediálního herectví. Úvod logicky zajistili studenti, absolventi, ale i pedagogové této katedry, kteří nejen na open-air scéně, ale i v dalších částech areálu (byl to tedy jakýsi site-specific) předvedli několik etud.

    Dvě úvodní, swingově odvázaná scénka rozmarně naladěné slečny na plese Aničky Kukuczkové a cosi na způsob hadí ženy, protahující se s pohledem mimozemšťanky malým železným kruhem v pojetí Elišky Brtnické, ukázaly možnosti, kudy se mohou absolventi katedry především dnes dále ubírat. Buď k pantomimě propojené s tancem a fyzickým divadlem, či zdokonalovat se v novocirkusových disciplínách.

    OLYMPUS DIGITAL CAMERA

    OLYMPUS DIGITAL CAMERA

    Po značně neformálním projevu šéfa katedry Adama Halaše (kdo někdy navštívil jeho Festiválek, ví…) nasměrovala banda bíle nalíčených mimů přítomné diváky a hosty do dalších prostor, jež byly porůznu „obsazené“ jejich kolegy. Zatímco úvod byl trochu handicapován nepřítomností německé části ze školy Die Etage (vzhledem ke stávce na německé dráze se jejich příjezd zdržel), při večerním programu už její studenti nechyběli. Ovšem mezitím se konal průvod městem od HAMU do NoD/Roxy, při němž předvedli mimové ještě další dovednosti – chůdařinu a improvizaci.

     V prvním večeru se totiž měli představit performeři z varšavského Mime Center. FOTO archiv souboru

    V prvním večeru se představili performeři z varšavského Mime Center. FOTO archiv souboru

    V NoDu to hučelo jako v úle. V sále bylo narváno, i když – bůhví proč – se začínalo o půl hodiny později. V prvním večeru se totiž měli představit performeři z varšavského Mime Center v čele s ředitelem Bartolomiejem Ostapczukem. Jeden z nejvýraznějších polských mimů není u nás neznámý, příznivci Spitfire Company jej mohli vidět v Akropoli v 13. měsíci Bruna Schulze. V případě projektu Agua De Lagrimas jeho skupina spolupracovala s německým souborem Neander& Bodecker a jejich francouzským režisérem Lionelem Menardem. Kdo viděl na loňském festivalu pantomimy (viz blog Pražská ani muk) představení tohoto tria, poznával určité převzaté prvky i v Agua De Lagrimas. Vzhledem k tomu, že jsem před představením postrádala příběhový klíč, soustředila jsem se na vizuální stránku, v níž šlo zjevně o konfrontaci chudého a bohatého světa v lehce hororovém a groteskním naladění á la Oliver Twist. Nepříliš složitá, ale funkční paravánová kulisa s odsuvnými panely po stranách (obstarávali je neviditelní herci, nikoli technika), se především díky performerům zdála více rozpohybovaná a mohutnější, než skutečně byla. Jedním z nejzábavnějších pantomimických prvků, který mě nikdy neomrzí, je předstírané sestupování po schodech za paravánem, event. hra s neposlušnou rekvizitou, zde kloboukem, který se díky neviditelným vodičům pohybuje po ploše jako živý. Vypracované líčení s důrazem na nejrůznější modřinovité zdůraznění očí či počmárání nohou, vetešnicky pojaté kostýmy, jako by vyhrabané kdesi na stoleté půdě, přesná gesta, pohyby či choreografie charakterizující každou z postav a light design, který to vše v black boxu NoDu dokázal pěkně akcentovat, zaujaly samy o sobě.

    Samotný příběh je inspirován Süskindovým románem Parfém – příběh vraha. FOTO archiv souboru

    Samotný příběh je inspirován Süskindovým románem Parfém – příběh vraha. FOTO archiv souboru

    Samotný příběh je inspirován Süskindovým románem Parfém – příběh vraha. Proti sobě tu stojí bizarní majitel výroby a prodejny parfémů pan Jefferson a tajemný příchozí, tulák Frollo podobný trochu frankesteinovskému stvoření, který mu nabídne za stravu a přístřeší pomoc v domě. Do příběhu obou mužů vstupuje několik dívek-žen toužících po neobvyklých vůních. A jak tak tuším, některá to nakonec odnese životem… Tak se aspoň domnívám, neboť celkový děj mi vzhledem k neznalosti předlohy unikal. Ale asi to nevadilo, šlo spíše o to vychutnat si jednotlivé výkony. Bartolomiej Ostapczuk v soustředěném výkonu tuláka Frolla (je to snad onen geniální intuitivní výrobce parfémů, který kvůli ingrediencím parfému vraždí ženy?) byl proměnlivostí své mimiky a gestiky skutečně pozoruhodný. Ale i ostatní, ať už jeho mužský protějšek Pavel Kulesza jako groteskní manipulátor Jefferson či trojice různorodých žen v intepretaci Eweliny Grzechnik, Maji Pieczerak a Marty Gradzké zapadaly do této mozaiky zcela přesně.

    Poláci nabídli představení, které na jednu stranu vychází z alternativních tradic polského divadla šedesátých let a na druhé vstřebává i vlivy německých spolupracovníků odchovaných Marcelem Marceauem. FOTO archiv souboru

    Poláci nabídli představení, které na jednu stranu vychází z alternativních tradic polského divadla šedesátých let a na druhé vstřebává i vlivy německých spolupracovníků odchovaných Marcelem Marceauem. FOTO archiv souboru

    Poláci nabídli představení, které na jednu stranu vychází z alternativních tradic polského divadla šedesátých let a na druhé vstřebává i vlivy německých spolupracovníků odchovaných Marcelem Marceauem.


    Komentáře k článku: Mime is not dead (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,