Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Miluju offlajn (No. 6)

    Nevím, zda byla či měla být letošní Malá inventura o lásce, o lásce k offline, anebo o lásce k divadlu. Ale pokud bylo motto I Love Offline o lásce k živému divadlu, pak bych v souladu s ním mohl napsat I Love Pinkbus. A to zepředu i zezadu, tedy offline i online. Přesvědčil jsem se o tom v úvodním online přenosu festivalu. Koukněte se na něj a víc už v tomto dílu festivalových zpravodajství číst nemusíte:

    Přesto, zajímá-li vás, proč tomu tak je, tedy vězte, že Pinkbus je vstup do otevřeného, svobodného světa. Do světa lidí, kteří aspoň po ony dvě či tři hodiny představení jednají a myslí svobodně. A jsou svobodní. Maximálně jak dokážou. A těší se z toho.

    Byl jsem na Pinkbusu ve Venuši ve Švehlovce několikrát (jde pokaždé o jiná čísla a různé – byť se občas opakující – performery, včetně moderátorů), viděl nyní tento díl online. A pokaždé jsem byl vtažen, osloven, uhranut a… nadšen. Toto je divadlo, toto je tvorba, toto je bytí a přítomnost, které jsou nádherně smyslné a obrovsky smysluplné, pro svobodu tohoto světa podstatné. Divadlu dávají jasnozřivý, pozitivní, existenciální smysl. Toto je divadlo, které žije. Toto je… living theatre. Právě americký soubor Living Theatre bylo divadlo a současně i občanský a umělecký postoj. Živé, živoucí divadlo. Drzé, podvratné, odvážné bytí skrze performativní přítomnost a dění, to bylo (a stále je) hnutí, které mne do divadla vtáhlo a jehož plamen vždy a všude hledám, přitahován jeho sálající září.

    Hlavní průvodce večera Pinkbusu 22. února v rámci zahájení letošní Malé inventury. Foto web

    Pinkbus je jedním z takových plamenů. Není podstatné, jak „artově“ kvalitní jsou či nejsou jednotlivé produkce, umělci (či spíš účastníci) a jejich čísla. Někteří se opakují, jiní vystoupí jen jednou či dvakrát. Někteří jsou z Prahy, někdo přijíždí z dálky. Jsou to kabaretní, taneční, divadelní či hudební profesionálové i amatéři. Důležitý je smysl, proč vystupují, a atmosféra, kterou vytvářejí. Je to občanský postoj minority vůči majoritě, je to ostrov její bytosné prezentace a pro vnějšího diváka, tedy toho, který s touto minoritou nemá velké zkušenosti, je to úžasný vhled do ní. Musí sám sebe konfrontovat s děním na scéně a kolem něj (návštěvníky se z velké části rekrutují z queer a podobných komunit), přehodnocuje své estetické i obecně lidské hodnoty, přezkoumává je a stanovuje stále se proměňující priority.

    Účastníci totiž nejen že nabízejí různá čísla a performance, ale jsou často aktivisty v daných oblastech, vyprávějí o svých zkušenostech, vzpomínají na své známé či kolegy, kteří jsou perlustrovaní či různě pronásledovaní (a dokonce i zabiti) u nás i ve světě. Na pražské Pinkbusy přijíždějí performeři/performerky z Polska, Slovenska, Německa i dalších zemí, kde tuto možnost buď nemají, anebo chtějí vyjádřit vzájemnou solidaritu. Vidíte tak drag queen vystupující v Prague Burlesque, vedle ní tanečníka Martina Talagu, který je hlavním organizátorem a iniciátorem projektu, těhotnou performerku Nelu Kornetovou, která je v současné době jednou z předních představitelek české nezávislé scény (v tomto díle už – v soukromém videoklipu – vystupovala se svým potomkem), a další a další. Hudebníky, tanečníky, kabaretiéry či jen tak exhibicionisty kroutící před vámi nahým zadkem či prsními bradavkami s třásněmi. Nelze a nesmíte na ně uplatňovat čistě estetické měřítko, je třeba je vnímat jako otisk jejich bytostí, jejich světa. Je to často sice vhled víceméně antropologický, ale je to vždy cesta nesmírně vzrušující a zábavná. Aspoň pro mě. A je to také vyjáření životního postoje, politikum.

    Ostatně, jak jsem psal v úvodu, posuďte sami zhlédnutím záznamu.

    ///

    P. S. U nás jsou tyto akce a projekty na poli nezávislé divadelní (performativní) scény zatím ojedinělé. Z nedávné minulosti se mu blížil projekt Jindřišky Křivánkové v Paláci Akropolis Prague Is Burning, který byl obdobně svobodný a extravagantní. Bohužel pokud vím, odehrál se pouze jednou (12. ledna 2016). Připomínám jej zde pro vědomí kontextů:

    A pokud chcete tuto scénu navštívit spíše v luxusním, líbivějším vydání, doporučuju scénu Prague Burlesque (zde). Někteří aktéři Pinkbusu vystupují právě tam:

    ///

    Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.


    Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,