Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Miluju offlajn (No. 2)

    I na představení Zámku na Loiře Lachende Bestien jsem po čtyřměsíčním divadelním embargu dorazila celá natěšená, navíc vybavená bohatou zkušeností s francouzskou kulturou. Kolikrát jsem si vyslechla, že jsem z Československa nebo východní Evropy! Osobní vzpomínky mě v kombinaci s nesporným humorem stylizované hry Romana Sikory, ještě podpořeným režií Michala Háby, téměř neustále nutily do smíchu. Jak povznášející byl přitom pocit, že se nesměju sama před monitorem počítače, ale spolu s ostatními v hledišti zdobného sálu Venuše ve Švehlovce!

    Milostpaní je sice náročná, ale strava je zdarma… Zleva Michal Hába (André) a Jindřich Čížek (Jean-Luc) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Sikorova groteska se odehrává na renesančním zámku na Loiře, který koupil vlivný český ministr Juraj, aby do něj kvůli několika kauzám (protože ne všechna média ještě vlastní) uklidil svou ženu Danu. Samozvaná bytová designérka začne zámek bezostyšně modernizovat, vzduchem létají čínské vázy ze šestnáctého století a historický nábytek je nahrazován židlemi z Ikey. K tomu si milostpaní, jak si nechává říkat, najala služebnictvo – lokaje Andrého (Michal Hába), původem francouzského zámeckého průvodce, a Jaroslava, zvaného Jean-Luc (hudebník Jindřich Čížek), který byl dříve českým teatrologem. A práce. Je to prostě práce. Práce prostě. Je to prostě práce, jako každá jiná. Úplně jako každá jiná. To si lokajové zkoušejí namluvit, protože vzhledem k výši svých předchozích platů zřejmě neměli moc na výběr. V současné situaci získává tento motiv ještě větší opodstatnění, tím spíš, když v hledišti zasedli pouze divadelní profesionálové, kterým protiepidemická opatření neumožňují řádně pracovat. Absurditu vpravdě tragického údělu obou lokajů proto ocenili salvami smíchu.

    A já Andrému a Jean-Lucovi v duchu začala přizvukovat stylizovaným jazykem Sikorovy hry: Beru, beru, penízky beru, když teď zavřená, zavřená divadla jsou, a něčím pořádným, pořádným něčím, živit se musím. Tak tedy telefony beru, klientům beru, klientům francouzským, když teď ty české, klienty české, nemohu vozit, do Francie vozit, a po zámcích na Loiře, teď provázet nemohu. Zároveň nemusím, aspoň se nemusím, stydět se za ně. Stydět se za ně, některé takové, takové kterým, v restauracích michelinských, restauracích zámeckých, jídlo jim nevoní, věčně nějaké, a věčně špatně, něco se zdá.

    Zaučování nového kuchaře má své karamboly (na snímku Bořek Joura a Michal Hába) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Humor hry i inscenace staví především na absurdní životní situaci personálu, která se vyjevuje jakoby bezděčně prostřednictvím jejich tlachání v zábavně stylizovaném jazyce. Jean-Luc s Andrém zároveň soupeří o dominanci, což Hábova režie rozehraje v parádním obraze: jeden po druhém projdou týmž psychickým breakdownem, kdy se ze zámku snaží uniknout všemi zamčenými dveřmi, a to ve stejném pořadí, až se nakonec schovají do útrob klavíru. Naprosto neskutečný výkon předvádí především Michal Hába, kterému stylizace sedí tak přirozeně, jako by si text napsal sám přímo na tělo.

    Mnoho komiky tvůrci vytěžili také ze situace zácviku nového kuchaře Alfréda (Bořek Joura). Vykulený, ještě naivní nováček postupně zjišťuje, že ve službě nevyužije ani špetku svého francouzského kulinářského umění – neboť milostpaní se živí výhradně balenými párky a uzeným, kterými zámeckou spižírnu z Česka zásobuje manžel. Namísto vybraných francouzských hořčic je navíc Alfréd donucen milostpaní naservírovat hořčici plnotučnou z plastového kelímku a na čerstvých hroznech a vytříbených pokrmech si pochutnají lokajové, zatímco milostpaní si ze spíže přinese nakládané okurky. Vrcholem je pro Alfréda zjištění, že se paní nedotkne jiného vína než toho stáčeného do PET lahví. Odrovná ho ovšem teprve rozhodnutí víno okusit – protože přece nebude podávat něco, co sám pro jistotu neochutná! V tu ránu  zkoprní a po zbytek představení už jen nehnutě stojí a tupě zírá do prázdna.

    Milostpaní (Zuzana Onufráková) vyžaduje nadstandardní pozornost FOTO PATRIK BORECKÝ

    Teprve nyní na scénu přichází milostpaní, dosud schovaná za zástěnou. Herečka Zuzana Onufráková si v komediální stylizaci sice nezadá s ostatními představiteli, skvěle našlápnutá groteska se však náhle začne zadrhávat. Jako by Sikorův text po zjevení fantomatické postavy spolu s tajemstvím ztratil i svou rafinovanost – žádný nečekaný zvrat se totiž nekoná a herečka jen dosloví vše, co o postavě prozradilo služebnictvo. Karikatura je to příliš prvoplánová, slouží k pouhé demonstraci hlouposti bohaté manželky vlivného politika, na jejíž účet se mají diváci pobavit. Tentokrát však nejde o smích očistný, jako v případě eskapád dvojice sloužících intelektuálů, ale o prvoplánový výsměch. Škoda průměrného závěru. Jinak tvůrci Zámku na Loiře, očividně nakopnutí možností offlajn produkce, naservírovali zábavu vskutku aristokratickou!

    Lachende Bestien, Praha – Roman Sikora: Zámek na Loiře. Režie Michal Hába & kol., dramaturgie Olívia Fantúrová, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek & kol. Premiéra 20. prosince 2019 ve Venuši ve Švehlovce, na festivalu 23. února 2021.

    ///

    Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.


    Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,