Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mikulka píše z Hradce (No. 7)

    Nedělní noc byla v Žižkových sadech tak poklidná, že to vypadalo až podezřele. A podezření se ukázalo oprávněné. Tamtamy s menším zpožděním prozradily, že se místní zhýralci odebrali kamsi pryč slavit narozeniny zasloužilé hradecké herečky Pavly Tomicové. Společenský život pod širým nebem tak dostal úder, ze kterého se otřepal až o pondělní půlnoci v průběhu vystoupení neméně zasloužilého hořického dýdžeje Ventolina. Na náměstí zas odpoledne stálo velké akvárium s jakousi bíle oděnou dívkou uvnitř a se zmateně vyhlížejícími čumily okolo, ale bohužel jsem jen proběhl okolo cestou do divadla na Cikány, takže víc nevím. Případné informace vítám: milí čumilové, hlaste se, informujte.

    „Fin jeden zatracená“

    Titul románu, který jsem kdysi dávno tajně lovil z rodičovské knihovničky (byla v něm jakási erotická scéna) se mi nutkavě vybavil při sledování dalšího představení, o jehož přítomnost v Hradci se zasloužil Kari Senius. Zasloužilý propagátor finského divadla v Česku (a naopak) byl hybnou silou dost příšerné inscenace Léta v Laponsku a podílel se i na společném projektu Draku s divadlem Mukmas Tampere Cesta na měsíc. Do Draku chodím rád a tak jsem dal Finům s lehkým srdcem přednost před hlavním programem v Klicperově divadle. Tím spíš, že tamní inscenaci Lídy Engelové propagovala poněkud výhrůžná slova o inscenaci historické hry, v níž se autorka „odvážně pustila do křížku s tradičním pojetím ženského údělu v kulisách středověké Anglie“.

    A byla to chyba, měl jsem jít raději na boj s ženským údělem. Kooperace rodiny Kroftů (syn Jakub scénář, otec Josef režie) s finskými herci dopadla bídně a byla to hodina skoro k nepřečkání. Inscenace pojednává o tom, jak za finským důchodcem přijdou dvě mladé dívenky a společně si představují, jak cestují na měsíc, přičemž starý pán ožije a také děvčata to baví, takže ho pozvou na oslavu narozenin. Hrálo se sice činoherně, ale „po loutkářsku“, tj. tak trochu ochotnicky, navíc v silně kulhajícím tempu. A co hůř, na scéně se neudálo v podstatě nic, na co by stálo za to se dívat. Že se inscenace, postavená na dialogu, odehrávala ve finštině bez překladu, už je spíš jen taková třešnička na dortu.

    A ještě jedna drobnost: populární finská dětská písnička, pojednávající o tom, jak dvě veverky letí na měsíc je až k neuvěření podobná country klasice o kovboji (nebo co je to za chlapa), který jede s banjem na klíně za svou Zuzanou.

    S jižanským temperamentem aneb Who Is Who

    Ve svých zprávách z Flóry Olomouc zasypal kolega Varyš uherskohradišťské Cikány takovou sprškou superlativů, že to až vzbuzovalo podezření. Na hradecké publikum má ovšem Varyš, zdá se, mimořádný vliv: narváno bylo strašlivě a stejně tak bylo i vydýcháno.

    Co se týče samotného představení, dost dlouho jsem se bál, že dopadnu podobně jako předevčírem na Weissensteinovi. Zhruba do půlky jsem sledoval dění sice se zájmem, jenže bez valného nadšení; postupem doby se to ale jaksi nenápadně zlepšovalo a závěr už se mi líbil zcela upřímně. J. A. Pitínský se do Máchova romanticky přepjatého a komplikovaného románu, v němž každý druhý není tím, kým se být zdá, opřel s elánem spíše expresionistickým, postavy se zabílenými obličeji jsou přepjaté až k prasknutí, hovoří divoce a reagují na sebe s maximální rozjitřeností. V pozadí přitom neustále bublá temně výhrůžná hudba (kontrastní rámec tvoří jakási optimistická kytarovka a sípavý Tom Waits). Valného smyslu všechno to divoké třeštění dlouho nedává, je ale zřejmé, že se děje cosi osudově temného. A v tomto duchu se inscenace dopracuje až k vražednému finále s mnohonásobným odhalením propletence domnělých dětí, otců, milenek a matek.

    Vše předvedené téměř vážně, jen tu a tam ponechává režie skulinku pro shození: domnělí Cikáni připomínají zábavové duo s elektrickou kytarou a klávesami, biřici jsou stylizováni do postavy neurčitě moderně fízlovských a navíc značně agresivních. Právě tohle balancování na hraně romantické přepjatosti, ne úplně vážné, přitom ale prosté prvoplánové ironie, je na Cikánech vůbec nejsympatičtějí. Samozřejmě kromě toho, že se do takto riskantního počinu pustilo relativně malé a konzervativní regionální divadlo. I když v Uherském Hradišti to zdaleka není poprvé; zdejší dramaturgie zjevně ví, co činí.

    Trabant, bleděmodrý Trabant

    A to nejlepší nakonec. Z Cikánů jsem se rychlým klusem vydal napříč náměstím a nezastavil jsem u Besedy, kde právě začínala toho dne druhá „ženská“ inscenace Vltavínky (jeden se takovou genderovou vybíravost skoro bojí přiznat). Ve Studiu Drak totiž hráli svou druhou hradeckou inscenaci NIE. Tentokrát jsem však nelitoval, Berlín 1961 nabídl zážitek veskrze příjemný.

    Centrem dění je bleděmodrý Trabant (opravdický), v němž se typická endérácká rodinka vrátí z dovolené u Balatonu a s nechápavým údivem zjistí, že se jejich dům ocitl přesně na hranici mezi nově vzniklým západním a východním Berlínem. A že jsou všude okolo policajti a podivné zátarasy a že z oken jejich domu skáčou lidé na západ. Po delším váhání se rozhodnou neskočit – a pořádně se jim to vymstí.

    Ve vymýšlení kompaktních příběhů nebývají NIE úplně nejsilnější, Berlín 1961 však nabízí smysluplný dějový oblouk a graduje k překvapivě ztišené, přitom ale působivé pointě. A mezitím se odehrává to, v čem naopak NIE vynikají: téměř samostatná čísla plná živelného herectví, živě hrané hudby a absurdního, dryáčnického, chvílemi téměř kabaretně laděného humoru. Tento typ představení se špatně popisuje, důležitá je hlavně atmosféra a hraní přímo na publikum (pouze ruský okupační voják se opakovaně dožadoval čtvrté zdi). Nezbývá než sáhnout po osobním ručení: věřte nebo ne, spolu Jamesem Blondem to bylo nejzábavnější představení celého festivalu.

    Ale jak už bylo řečeno výše, nezůstalo pouze u zábavy: inscenace tak trochu připomíná zoufaleckou veselici na vězeňském dvorku. Dlouho je to veliká legrace, okolní zdi jsou ale přítomné i když se o nich raději moc nemluví. A na závěr bezpečně přejde smích i ty nejotrlejší.

    Zkoušel jsem to ještě před půlnocí v parku s Jelínkovou Fagi, jenže se tam shlukl takový dav místní mládeže, že nebylo v lidských silách prodrat se mrňavému jevišťátku na dohled. A dívat se zezadu nějak nebylo ono. Alespoň jsem při této příležitosti probral jemnosti havlovských inscenací s posluchačkou, která mi v sobotu pomohla upevnit deštník, který mi půjčila milá recepční z hotelu Grand (a to bydlím úplně jinde a vůbec mě neznala!) a kterou jsem s menšími potížemi přesvědčil, že nejsem Vladimír Just, který se jmenuje podobně jako já a taky je to nějaký divadelní kritik nebo co on je vlastně zač. Zkrátka úspěšný předposlední večer na místě činu.


    Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 7)

    1. Vojtěch Varyš

      Vojtěch Varyš

      měl ses raději vydávat za toho Justa.

      30.06.2010 (9.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,