Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hvězdný prach jsi a v hvězdný prach se obrátíš

    Pulsary jsou rotující hvězdy, které vyzařují elektromagnetické záření. Intenzita záření se pro vzdáleného pozorovatele pravidelně mění, pravděpodobně v souvislosti s rotací hvězdy.

    (Wikipedie)

    Choreograf Michal Záhora, estét s mystickými sklony, ve svých posledních výrazných choreografiích Orbis pictus a Diptych vyvolával filosoficky zasněné obrazy. A zasněným obrazem je i jeho nové dílo pro pět tanečníků – Pulsar, pokus o ultimátní prožitek neuchopitelnosti vesmíru a vrženosti člověka do nekonečna.

    Jitka Čechová a Roman Zotov v bílém – jako zasvěceni pro rituál… FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Pět tanečníků – Jitka Čechová, Tereza Krejčová, Nikola Němcová, Roman Zotov a na premiéře Michal Záhora – je už svým vzezřením předurčeno k vyšším cílům; oblečeni v bílém jako zasvěcovaní pro rituál. Gázová část kostýmu se kolem bělostných těl antigravitačně vznáší, předjímajíc budoucí stav beztíže. Bílé rozptýlené světlo spíše zamlžuje, než osvětluje neurčitý prostor – „nekonečný, ale omezený vesmír“. Současně reálný i nereálný. Tanečníci – naši potomci a zároveň i předchůdci v tomto vesmíru – rozehřívají své atomy pro svou misi.

    Choreograf trval evidentně na co nejpřirozenějším pohybu skupiny. Principem choreografické skladby Michala Záhory jsou pohybové impulzy přenášené od těla k tělu; a trsy těchto těl poté žene jejich energie od sebe, expanzivně do prostoru, avšak jiné, opačné, jakoby atomické pouto je drží při sobě přitažlivou silou na trajektoriích prázdné scény. Vzájemný kontakt tanečníků je netoliko vytvářením tvaru – vždy čistého, panenského, svěžího, jakkoli někdy i obligátního. Sledujeme i křivku jejich energie. Její zahušťování a řídnutí. Plynutí, vznášení, zadržovaná síla – to jsou znaky Záhorova choreografického imprintu. Při vší jednotě stylu a určité anonymitě atomů se tanečníci a jejich vůle a osobnosti neztrácejí. Je tu prostor pro osobní gesto i malá sóla. Bohatá vztahová a energetická napětí mohou vznikat pouze ve skupině, proto je třeba uvítat, že choreograf tentokrát skupinu zvolil.

    Vesměs mladí tanečníci dostali výjimečnou příležitost a nepromarnili ji. Splnili choreografovy nároky tvarové, pobývali spolu na jevišti v propojení, byli umělecky ukáznění a lnuli s pochopením k obsahu díla. Unesli kolektivní práci i sólové výstupy.

    Tančí jako napůl omámeni. Jejich pohledy směřují hluboko dovnitř nebo daleko do vesmíru. Oni vlastně netančí, tanec se jim stává silou jejich lehkosti, bytostným neklidem atomů, kterými v omezeném nekonečnu jsou. První část choreografie můžeme chápat jako přípravu na zasvěcení, kterým bude let do vesmíru, do hlubší reality, než je hmota.

    Druhá část vytváří iluzi letu vesmírem, přesvědčivou, chvílemi opojnou. Opojnou proto, že sny o letu, a navíc o letu vesmírem patří k těm nejzažranějším v lidském vědomí. Letět tak nekonečným prostorem ve světle hvězd bez bázně a bezpečně jako na kouzelném koberci a rozhlížet se po kráse Všehomíra! A nemuset své tělo ve strachu a ohrožení skrývat do skafandrů a ocelových plášťů vzducholodí. Být ve vesmíru tělesně. Moci být ve vesmíru sám sebou. A být tam legitimně. Splnilo se to Jitce Čechové. V odvěkém snu se bílé tělo tanečnice vznáší ve zvedačce zaplavované proudy světla. Plave, otočena do publika zády, do obličeje jí není vidět; avšak z jejího uvolněného napětí, jejího tělesného výrazu, vyzařuje pocit lehkosti, svoboda, zvědavost a absence strachu. Je to euforizující pohled.

    Pokud jde o celek: Možná, že kompoziční přehlednost, jednoduché členění choreografické struktury i poněkud bezprostřední prezentace smyslu ubírá celku na tajemství, na přesvědčivosti. Střídmý, ale promyšlený light design (Prokop Vondruška, Robert Štěpánek) spoluvytvářel atmosféru ve shodě se záměry autora. Ovšem nedosahoval takového bohatství valérů, na jaké jsme si zvykli v předešlých dvou Záhorových choreografiích. Obecně je nová Záhorova inscenace velmi zdařilá, ale stín předešlých „highlightů“ Orbis pictus a Diptych nepřekročila.

    Michal Záhora: Pulsar. Kostýmy Zuzana Kubíčková, hudba Carlo Natoli, světelný design Prokop Vondruška, Robert Štěpánek. Premiéra 19. března 2017 v divadle Ponec.


    Komentáře k článku: Hvězdný prach jsi a v hvězdný prach se obrátíš

    1. Irena Babická

      Děkuji paní Vangeli
      za výstižnou recenzi. Není to recenze v pravém smyslu slova, ale popis představení lehký a vznášející se jako samotné představení. Mne osobně zaujala ještě Tereza Krejčová. Éterickou postavou, držením těla a prožitkem.

      24.04.2017 (10.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,