Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michał Rogulski: Zapomněli jsme na opuštěné

    Varšavský soubor Teatr Bestemmia se poprvé objeví dnes v Praze od 19:00 hodin na festivalu Žižkovská Noc, kde zahraje představení The Waiting Room (Poczekalnia). Ženské tělo se v něm ocitá v čekárně na potrat a čeká, jaký bude jeho osud. Progresivní soubor Teatr Bestemmia reflektuje téma potratu, které se stalo lakmusovým papírkem současného stavu polské společnosti. Ženské tělo jako součást politického boje, společenské debaty a protestů. Pro i-DN jsme připravili rozhovor se zakladatelem a vedoucím souboru Michałem Rogulskim.

    Michał Rogulski: Zapomněli jsme na opuštěné

    Teatr Bestemmia je varšavská novinka. Můžete přiblížit historii a důvody vzniku vašeho souboru?

    Soubor vznikl koncem března loňského roku. Důvodem byla touha nazkoušet inscenaci, se kterou nyní přijíždíme do Prahy, The Waiting Room. Od začátku jsme věděli, že to musí být malé, nezávislé a „chudé“ představení v každém slova smyslu. Premiéru mělo v červnu v nádherném prostoru Stalownia ve Varšavě, které je ve staré zbrojnici Ruského císařství.

    Jak vznik nezávislého souboru a především prostoru, kde hraje a zkouší, v Polsku vypadá?

    V současné situaci nezávislého divadla u nás je zásadní najít prostor a otevřené lidi připravené dát tvůrcům svobodu a bezpečí. Především když pracujete s nekonvenční formou, která může vyvolat mnoho emocí a nechtěných reakcí. Měli jsme hodně extrémních předpokladů, jak by to mohlo dopadnout, především když v tu stejnou dobu se děly útoky na Teatr Powszechny. Báli jsme se, ale po premiéře jsme si o to víc uvědomili, že nezávislé divadlo je v čistě divadelním prostředí neviditelné a nedůležité. Věřím, že z části je to chyba současného polského systému, které je na 100% vyhrazený umělcům vzdělaných na divadelních akademiích a pracujících v oficiálních divadlech. To, co nám chybí, je Giessen nebo DAS v amsterodamském pojetí, které nabízí nové, moderní perspektivy na performativní umění a jeho vztahu k vizuálnímu umění, tanci, pohybu, hudbě. Musíte tratit opravdu hodně času jenom tím, že dostanete papír, abyste mohli pracovat v institucionálním divadle. Ale podívejte se na lidi jako je Romeo Castellucci, Jan Lauwers, Jan Fabre nebo Markus Öhrn. Nikdy nedokončili ani kurs režie na jakékoliv akademii a dnes mění tvář světového divadla. Podle mého názoru divadelní soubor mimo divadelní systém přináší skvělou možnost vytvořit něco progresivního podle odlišných pravidel, přesto zajímavého pro velké spektrum diváků. Takhle divadlo fungovalo po mnoho století, nemluvě o století dvacátém přejícím divadelní avantgardě a experimentu. V druhé polovině dvacátého století jsme v Polsku měli soubory jako Cricot 2, Teatr Laboratorium, Teatr Ósmego Dnia nebo Akademiu Ruchu. Poháněly polské a mezinárodní divadlo a zároveň byli známé i široké veřejnosti. Myslím, že bychom se měli víc věnovat nezávislým způsobům myšlení. Po The Waiting Room vím, že nechci pracovat pro instituci, protože nedává svobodu a nedistribuuje energii. Naopak ji dusí.

    Teatr Bestemmia hraje v prostoru A.D.A. (Aktywny Dom Alternatywny) v ulici Puławska č. 37 ve Varšavě. FOTO archiv

    Inscenace The Waiting Room se věnuje potratu… Proč zrovna toto téma?

    Potrat se stal jedním z nejvýraznějších témat polské politiky v roce 2017, ale s ročním odstupem vidíme, že šlo pouze o strategii divide et impera sociální politiky strany Prawo i Sprawiedliwość (PiS). Během tohoto období prosadili mnoho kontroverzních ekonomických zákonů, které prošly v podstatě bez povšimnutí jak médii, tak širokou veřejností. Samozřejmě jsme všichni vyšli do ulic k protestům, ale než jsme The Waiting Room dokončili, bylo po všem. Zákon o potratech byl odsunut a všechno zmizelo v zapomnění. Poté, nepletu-li se, tak to bylo v dubnu, Jarosław Kaczyński (leader PiS), řekl v rozhovoru, že tato válka (o ochranu nenarozeného života) není u konce. To byl finální impuls k vytvoření Teatru Bestemmia. Bylo to v době, kdy energie protestů již vyprchala, což se určitým způsobem projevuje v naší scénografii, kdy používáme ramínka, která jsou jak symbolem takzvaného Černého protestu, tak nelegálních potratů. První impuls vedl k uchování energie Černého protestu, ale také k zdůraznění osobní, intimní stránky potratu, na kterou se během politických debat zapomnělo, a to na obou stranách. Druhá část se postupně v procesu přípravy produkce stala mnohem důležitější, stejně jako myšlenka napětí mezi dvěma rozdílnými elementy; mužem a ženou.

    Jak vnímá polská veřejnost vaše představení, která mají poměrně radikální estetiku a otevírají nepříjemná témata? A je vůbec možné se s produkcemi nezávislé scény k širokému okruhu diváků dostat?

    Bohužel polská nezávislá scéna není, co bývala. Je jen málo souborů, které se snaží posouvat politické a estetické hranice. Veřejnost je zvyklá na klasickou dramatickou formu a mnoho nezávislých divadel se snaží imitovat „oficiální“ scénu jak tradičně psanými dramatickými texty, tak jejich psychologickým zpracováním. Lidé nehledají nové formy nebo výzvy. The Waiting Room jsme hráli dohromady šestkrát pro celkem 150 lidí. Viděli jsme rozdílné reakce. Obecně jsou mladí lidé, především ženy, mnohem otevřenější. Někdo během představení dokonce plakal. Naopak muži starší čtyřiceti let bývají zcela zablokovaní. Někteří nebyli schopni pochopit, odkud a proč se v představení objevila ramínka nebo proč je téma potratů důležité téma dnešní doby. Někteří si ani neuvědomili, že Černý protest probíhal. Ovšem snad nikdo nikdy neodešel, což při síle tématu, formě a konci celé produkce považuji za úspěch. Hlavně když i lidé s velmi jasným názorem na potraty byli na konci představení ochotni a otevřeni k veřejné diskusi.

    Z inscenace Waiting Room. FOTO archiv souboru

    Především v Polsku se hodně mluví o selhání politického divadla, které ani přes svou dlouhodobou angažovanost nebylo schopné zamezit negativním změnám. Jak vnímáte roli politického divadla vy?

    Divadelní představení je vždy politickým aktem. Imitováním objektů a postav z naší reality v divadle ukazuje něco, co jsme jinak zvyklí vidět ve zcela odlišném světle. To nás navedlo k pojmenování našeho souboru. Bestemmia znamená v italštině rouhání. Název jsme přejali ze stejnojmenné sbírky Pasoliniho básní.

    Máte nějakou konkrétní vizi, co byste svým divadlem chtěli říkat?

    Pro nás je důležitý akt obnovení myšlenek a víry, které jsou paradigmatem poznané reality. Je to potvrzení sociálního pokroku. Neměli bychom dojít k zaměnění s profanací, která je strašlivým a bezhlavým aktem destrukce. Myslím, že to selhání je mnohem komplexnější a ukazuje na slabost politického divadla v institucionálním divadelním prostředí. Rodrigo Garcia to ukazuje velmi dobře v jednom ze svých děl. Divadlo, jako nebezpečná společenská síla bylo zavřeno do krabice, tak aby nikoho nerozrušovalo a umělci mohli najít bezpečný způsob sebevyjádření. Tak vznikla iluze účinku. K tomu přidejte prokletí státního financování a dostanete slib bezpečí v životě umělce. Nejsem překvapený, že to musel být chorvatský režisér Oliver Frljić, který vytvořil jedno z nejkontroverznějších děl v Polsku za posledních, řekněme šestnáct a možná i víc let. Jeho Klątwa (Prokletí) měla nejsilnější společenský dopad v Polsku, který byl navíc následovaný protesty a násilnými útoky na herce a Teatr Powszechny, od premiéry Warlikowského Oczyszczeni (Očištění).

    Frljić ale neměl co ztratit. Úspěch jeho díla je selháním nezávislého politického divadla v Polsku a výhrou tradičního divadla. V tom smyslu, že i když je bezpečně uzavřeno do krabice, „pryč od společnosti“, je schopné vytvořit něco, na čem záleží a bude hojně diskutováno.

    Alespoň se tak divadlo dostalo na první stránky všech novin v Polsku. Na druhou stranu se v posledních letech událo několik vážných věcí v divadelním prostředí u nás, které mají na provoz divadel v Polsku daleký a velmi neblahý dopad. Mám na mysli odvolání řady osobnostíz jejich pozic a veřejné protesty proti nim. Bojujeme proti změnám v Polském divadle ve Vratislavi, Starém divadle v Krakově nebo když jsme bránili varšavský Powszechny Teatr, kde byla uvedena Frljićova inscenace, proti neonacistům a ortodoxním katolíkům. Vidím v tom obrovský potenciál celé polské občanské společnosti. Možná stojíme před řadou změn v přístupu k divadlu. I když bych uvítal jiné okolnosti, které by vedly k začátku tohoto procesu.

    Jaké je podle vás současné Polsko? 

    Na tuto otázku se nepovažuji za dostatečně kompetentního. Dostáváme mnoho reflexí na to, co se stalo a proč, objevují se knihy, rozhovory, ale to je bohužel pozdě. Je obrovská propast mezi dnešním Polskem a časem za komunismu. Nádech, který si Polsko dovolilo na začátku devadesátých let, byl čistý chaos. Nevím, co se dělo v Česku, ale v Polsku se tehdy všichni zbláznili. Nezastavitelná síla možností, svoboda a bohatství nebyly omezovány žádnými analýzami ani idejemi. Vznikala společnost bez vystopovatelných kořenů, kde si každý něco urval. Zapomněli jsme, že těch pětačtyřicet, samozřejmě v mnoha ohledech strašlivých let komunismu nám zanechalo i množství skvělých filmů, literatury, divadla a také… sílu sociální sounáležitosti. V devadesátých letech a začátkem jednadvacátého století začalo všechno kolabovat, protože lidé v kravatách a šedivých oblecích začali všem říkat, ať utíkají vpřed, bojují za svůj zisk a zapomenou na minulost. Existuje jeden nebo dva filmy, které popisují tuto schizofrenní dobu, nevyšel však ani jeden důležitý román schopný sumarizovat, co se dělo, a poskytnout odvážný, projasňující analýzu. Politicky řečeno, zapomněli jsme na mnoho lidí, kteří se po roce 1989 cítili opuštění. V důsledku toho se před dvěma lety jejich „důstojnost“ vrátila s xenofobii, historickými a populistickými slogany strany Prawo i Sprawiedliwość. Neměli bychom je z toho obviňovat, protože byli polskými elitami ponecháni na pospas, aby někde shnili bez povšimnutí. Nová vláda se nevyloupla z ničeho nic a neuchytila se jen proto, že slíbila příspěvek 500 PLN (přibližně 3300 kč) na každé dítě. Prawo i Sprawiedliwość je důsledkem absence soucitu a degradace hodnot solidarity, které se v Polsku odhrávalo v posledních dvaceti osmi letech. Ale jak jsem řekl, nejsem ten pravý, kdo by se k tomu měl vyjadřovat, protože jsem se narodil v roce 1990 a vidím pouze důsledky. Nemám zkušenost s předchozím systémem.

    Jaké jsou vaše ambice do budoucna? Plánujete se věnovat dalším tématům, která v polské společnosti rezonují?

    Zkoušíme inscenaci Maggots (Červi), která bude věnovaná naší generaci, co nechce a nedokáže dospět a zůstává neustále v larválním stádiu. Naším úkolem je najít důvody, proč se společnost stala posedlou všemi různými formami rozptýlení, jako je internet, pornografie, chytré telefony, video hry a podobně. Je to velmi zajímavý stav: odmítáme hodnoty kapitalistické reality, kterou generace našich otců přijímala bez znalosti důsledků na začátku devadesátých let. Klaus Thewelei popsal dětinskost jako jeden z hlavních důvodů, proč je fašismus možný mezi jednotlivci. Představení chceme postavit jako dlouhou sekvenci spánku/snů. Dokážete si to představit? Skupina lidí, kteří nenakupují, nekonzumují, nevybírají si stránky a nehodnotí, je zavřená v jednom prostoru a sleduje “zbytečné” představení s hodně (doufejme) nebezpečnými, nevypočitatelnými nápady. Sdílejí zkušenost sounáležitosti. To je krása a politická podstata divadla.

    Pro i-DN připravil Petr Dlouhý, dramaturg festivalu Žižkovská Noc. Z angličtiny přeložila Barbora Jakubcová.

    Teatr BestemmiaThe Waiting Room (PL), Venuše ve Švehlovce, 22. března, 19:30 h.

    Progresivní soubor Teatr Bestemmia z Varšavy reflektující téma potratu, které se stalo jedním z klíčových problémů současné polské společnosti. Ženské tělo se stalo součástí politického boje, společenské debaty, protestů. Představení, v němž se ženské tělo ocitá v čekárně a čeká, jaký bude jeho osud. Foto: Lucjan Morawski

    Web: https://teatrbestemmia.tumblr.com

    ///

    Více na i-DN: Gareth Clark: Divadlo je sdílená zkušenost


    Komentáře k článku: Michał Rogulski: Zapomněli jsme na opuštěné

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,