Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mezinárodní festival DIVADLO

    Letos v září proběhl již 23. ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO. V Hlavním programu nabídl šestnáct inscenací, další dvě v sekci Plzeň uvádí, šest pod hlavičkou Johan uvádí, čtyři open-air projekty, jeden doprovodný projekt, dvě doprovodné akce (výstavu a workshop fotografií) a jeden divadelní epilog.

    O českých inscenacích, na festivalu uvedených, jsme již v DN vesměs psali. Vracíme se tedy jen k výjimečnému – pro netradiční prostor přezkoušenému – projektu Divadla Letí Proti pokroku. Proti lásce. Proti demokracii. Zahraniční inscenace nebyly festivalovými diváky jednoznačně přijaty (viz například kritický žebříček na straně 3). Některé dokonce rozpoutaly vášnivé debaty (i v naší redakci, když jsme diskutovali o sukcesu festivalu). Letos nereferujeme o všem, co bylo v Plzni k vidění. Pokusili jsme se raději nabídnout rozmanité pohledy na prestižní, často cenami ověnčené, zahraniční inscenace a plzeňský festival. Lenka Dombrovská

    Zelený  muž

    Adrian Schvarzstein alias Zelený muž oživoval plzeňské ulice FOTO JAROSLAV PROKOP

    Solidní, rozumné, vyvážené

    Vladimír Mikulka

    Na Mezinárodním festivalu DIVADLO je stále zřetelněji vidět, že se z něj ve třetím desetiletí existence stal solidně zavedený podnik. Definitivně přitom zvítězila koncepce, kterou by bylo možné pracovně označit reklamním sloganem „dva v jednom“. Pro zahraniční hosty cosi na způsob showcase českého divadla uplynulé sezony, pro domácí několik atraktivních zahraničních hostů. Domácími je přitom nutno rozumět české festivalové hosty; to, že samotní Plzeňané DIVADLO za své příliš neberou, je letitá slabina jinak dobře vedené akce. Dojezd v podobě hostovačky populárních pražských souborů vyhlíží spíš jako trochu podivná úlitba než regulérní součást festivalu.

    Festivalová dramaturgie byla i letos rozumná a umírněná (totéž jsem nedávno tvrdil i o hradeckém Divadle evropských regionů – možná to není náhoda, ale výraz toho, že obě přehlídky už prostě jdou do let). Se zahraničními hosty je to složitější, v případě domácích produkcí byl výsledek až příkladně vyvážený: dvě inscenace pražských divadel, dvě z významných mimopražských center, dvě ambiciózní regionální scény, dvakrát loutky a k tomu několik umírněně alternativních produkcí souborů z oblasti mimo kamennou zónu. Ze Slovenska, které je v Plzni stále bráno jako napůl domácí, je neméně vyváženě doplnila jedna velká kamenná inscenace a jedna atraktivní (skoro) alternativa.

    Pokud chce cizinec získat letmý přehled o stavu českého (respektive česko-slovenského) divadla, je plzeňský festival dobrou příležitostí. Včetně rizika, že přitom může snadno dojít k závěru, že tu u nás loni panovala tak trochu nuda nebo že české soubory tak trochu nevědí, o čem hrát. Ale to lze dramaturgii vyčítat jen stěží. Festivalová rada se zkrátka drží ve vyjetých kolejích, nemá aktivistické sklony a snaží se nabídnout co nejreprezentativnější showcase; se všemi výhodami i problémy, které „nestranný“ přístup přináší.

    Kontrast mezi produkcemi zahraničními a domácími byl letos nápadnější než jindy – v Plzni se představily natolik ambiciózní hostující tituly, že vedle nich ty domácí vyhlížely poněkud matně. To sice není úplně dobrá vizitka českého divadla, stejně tak ale nelze přehlédnout, že přinejmenším dvě ze čtyř „nečeskoslovenských“ inscenací lze bez nadsázky označit za evropskou divadelní extraligu. O čemž svědčí třeba to, že Warlikowského (A)pollonia měla premiéru na avignonském festivalu, a to přímo na nádvoří papežského hradu, tedy na tom vůbec nejprestižnějším možném místě.

    V Plzni byla (A)pollonia asi nejrozporuplněji přijatým festivalovým představením, není však sporu o tom, že je dobře, když se dílo takového kalibru objeví i v Česku. Bylo to tím zřejmější, že se tento dravý a formálně komplikovaný opus ocitl v přímé konfrontaci s měšťansky uhlazenými Laskavými bohyněmi Slovenského národného divadla. V obou případech se hrálo o holocaustu a jeho obecnějších konsekvencích (se srovnatelnou stopáží kolem čtyř hodin), a srovnání vyznělo pro Slováky téměř drtivě. Při sledování Nepřítele lidu v režii Thomase Ostermeiera si zas bylo možné dobře uvědomit jinou souvislost: jak důležitý je pro české divadlo Pražský festival německého jazyka, díky kterému je české publikum se špičkovým německým divadlem konfrontováno pravidelně. Přesné a samozřejmé herectví, stejně jako důrazný a cílevědomý výklad klasiky byl v případě berlínské Schaubühne očekávanou samozřejmostí (a bohužel i dosti vzdálenou metou).

    S pozoruhodným příspěvkem ostatně přišel i další host. Varšavský Teatr Rozmaitości si zaprovokoval s Netopýrem maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa: pod nevinně znějícím operetním titulem se skrývala obtížně uchopitelná groteska o umírání, komedie bez vtipu a moralita bez morálky, která přiměla řadu diváků k úprku z divadla. Zařadit takové představení hned na první festivalový večer (a navíc do Velkého divadla) znamenalo jistou troufalost – jakkoli ji autoři festivalového programu částečně vyžehlili závěrečným představením Slovenského národného divadla. I v tomto případě bylo představení svého druhu metou – ve snaze jít důsledně až na dno trapnosti, ne­na­plňo­vat žádná očekávání, nenechávat si otevřená vrátka v podobě komedie.

    Sympatické je, že se Divadlo Plzeň snaží udržet off-program, byť tradičně trpí tím, že na něj festivaloví hosté nemají čas a že celkově zůstává poněkud stranou pozornosti. Tím hůř, že Plzeň má dlouhodobě pověst festivalu s nefestivalovou atmosférou, chybí tu klub a mimo samotná divadla se dá jen stěží poznat, že se ve městě cosi koná (Hradec Králové budiž v tomto ohledu zářným příkladem opaku). Když se zdejší tradičně konzervativní divadelní publikum po více než dvacetiletém konání mezinárodního festivalu nehrne ani na proslulou Schaubühne s Ibsenem, je to na pováženou. Na koho se pak vlastně obracet? Je přitom zřejmé, že se cosi děje, znovuotevření kulturního centra Jižní předměstí je potěšitelné, industriální DEPO 2015 (zřízené v souvislosti s Evropským hlavním městem kultury) vyhlíží sympaticky, jak ale proměnit celkovou atmosféru, respektive jak zaujmout i případné nedivadelní publikum, to stále zůstává ve hvězdách.

    (A)pollonia

    Opulentní (A)pollonia Krysztofa Warlikowského FOTO JAROSLAV PROKOP

    Očima přespolního diváka

    Vladimír Just

    Jako každoroční (dojíždějící a píšící) divák většiny dosavadních ročníků našeho nejprestižnějšího divadelního festivalu se i letos skláním před umem plzeňských organizátorů, jimž se daří logisticky bezchybně a s úsměvem zvládat čím dál složitější festivalový kolos. Přesto jsem se nemohl letos zbavit jisté narůstající pachuti z řady představení, zahraničních i českých.

    Pominu fakt, že o jedné z renomovaných zahraničních produkcí, o Netopýrovi Kornéla Mundruczóa, v programové brožuře čtu informace, jež zjevně, ač radní, psal někdo, kdo představení neviděl. Několik rodin, které se dosud neznaly, se potkává, aby si společně připomněly sladké tóny Straussovy operety – celá inscenace prý vyvolává nostalgickou atmosféru starých zlatých časů před válkou, na konci 19. stole – to možná platilo pro Johanna Strausse ml., rozhodně ne pro tuto od počátku do konce explicitní, naturalisticky podanou hru o asistovaném umírání (a přidruženém souložení) v jistém nemocničním zařízení, v němž je sice Strauss několikrát – diletantsky a falešně – zazpíván. Jinak je to však opus, jenž se s kruciálním tématem eutanazie svými polopatismy dost spolehlivě míjí. Pominu i to, že z možná vůbec nejprestižnějšího představení festivalu, z (A)pollonie, jsem já i mé okolí zhruba čtvrtinu akcí, možná těch nejpodstatnějších (Eurípidova Alkéstis aj.), odehrávajících se na opačném konci sálu, mohl pouze vzdáleně „odposlechnout“ jako v rozhlase. Na „mém konci“ si chodila Alcesta pouze obsedantně svlékat a oblékat kostým jako v dámské šatně; ale budiž, alespoň všechny zpěvy, sólové i sborové, zde zněly – na rozdíl od nezvládnutého Netopýra impozantně; kéž by tak vyzněly i některé „angažované“ prvoplánové výkřiky do publika. Jen jsem si u této výtvarně atraktivní, šest let ohřívané festivalové konzervy vzpomněl na moudrý postřeh Petera Brooka, který podobným tvarům nekompromisně určil maximální životnost pěti let, jinak se z bezprostředního neodvratně stane mrtvolné.

    Brim

    Islandský Brim/Vlnolam způsobil divákům těžkosti především kvůli nesprávně pouštěným titulkům FOTO JAROSLAV PROKOP

    A co se týče české účasti, slyším a čtu o Plzni dokola mantru o první lize českého divadla, o zaručeně tom nejlepším, co se na našich scénách urodilo – a následné ankety na přelomu roku jsou pak opravdu poměrně věrným odrazem toho, co se (nikoli ovšem na českých jevištích, ale) v Plzni odehrálo. Zdánlivě tedy volba bývá správná, pozdější ceny a ankety to přece potvrdily, tak co. Jenže tady se zapřahuje vůz před koně: málokdy se do zorného pole anket a cen dostane mimopražská inscenace, která předtím neprošla sítem Plzně (popřípadě jedné, dvou dalších velkých přehlídek). Vstup do první ligy – ať již fotbalové, nebo hokejové – má jasná nepřekročitelná pravidla. Vstup do plzeňské „první ligy divadla“ naproti tomu není, obávám se, obrazem kvalit divadla, ale vkusu ustálené pětice či šestice „radních“: možná že já nebo namátkou kolegové Kříž, Mlejnek, Uhde nebo Mareček by vybrali z aktuální nabídky úplně jiné menu (já například něco z Ostravy). Ale co bych jako radní stoprocentně neudělal, je to, že bych do „první ligy českého divadla“ opakovaně nominoval sám sebe (jako to už několikátý rok roztomile činí za své divadlo a se svými texty – nic proti nim – Dora Viceníková).

    • Autor:
    • Publikováno: 29. září 2015

    Komentáře k článku: Mezinárodní festival DIVADLO

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,