Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Met: Magické ztvárnění významné moderní opery

    Satyagraha či česky psáno Satjágraha (1980) je jedna z nejvýznamnějších skladeb amerického skladatele Philipa Glasse. Je to zároveň jedna z nejzdařilejších inscenací Metropolitní opery během posledních let, kterou by si žádný milovník moderní hudby – a moderního umění vůbec – neměl nechat ujít.

    Scéna z druhého dějství Glassovy opery Satyagraha. FOTO KEN HOWARD/MET

    Je to složitá kompozice, kterou však divák díky mistrovství inscenačního týmu nemá problém pochopit. Satyagraha nemá souvislý děj, jde o episody ze života indického myslitele a politického vůdce Mahátmy Gándhího v boji za práva indické menšiny v Jižní Africe na přelomu 19. a 20. století. Jeho metoda, založená na pasivní resistenci, „zbrani slabých“, měla celosvětový ohlas, a její působivost se osvědčila až do dneška (nedávné události v Egyptě). Satyagraha je název Gándhího spisu, v němž popisuje cíle a prostředky hnutí. Obyčejně se překládá jako „síla pravdy“. Avšak Glassova opera má daleko širší rozsah nežli je rekonstrukce Gándhího života a politické problematiky jeho doby. Skládá se sice ze sedmi biografických scén, ale ty se rozvíjejí jakoby mimo čas s odkazy na starobylé indické mýty i na novodobé představitele pacifismu (Tolstoj, Tagore, King). Opera má složitou strukturu, v níž se přítomnost střetává s minulostí a budoucností. Historické události sice proběhly v rozpětí mnoha let, ale na scéně se odehrávají během jednoho dne, jakoby v mysli protagonisty Gándhího. Zpěv je výhradně v sankrtu, překlad ve formě titulků Glass záměrně neužívá.

    Satyagraha je druhá část Glassovy operní trilogie, založené volně na životopisech významných jedinců, kteří hluboce ovlivnili svou dobu. První byla Einstein on the Beach (1976), a třetí Akhnaten (1984) – evokujicí život dávného egyptského faraona a reformátora náboženství.

    Tyto tři opery odrážejí široké kulturní zájmy Glasse, typického představitele americké intelektuální elity šedesátých a sedmdesátých let. Jako mnozí z jeho generace, i Glass hledal inspiraci v dávnověku, v orientálních legendách, náboženstvích a filosofiích. Popsal se jako žid, taoista, teltec a budhista v jedné osobě. Toto tíhnutí se odrazilo nejen v tématech jeho prací, ale i v jeho hudbě. Glass byl vedle Steva Reicha nejdůležitější zakladatel minimalismu, převratné hudební idiomatiky, která odmítla složité, přeintelektualizované formy ve prospěch jednoduchých, opakujicích se schémat.

    Inscenace v režii Phelima McDermotta a scénografa Juliana Crouche je zvláštní směs úsporného, střízlivého designu a výtvarné opulentosti. Scénu vytváří polokruh z vlnitého plechu, v níž se občas objevují výklenky a jejíž části se dají posunovat, čímž se odkrývají širší horizonty. Protagonisté a chór se během předstvavení mísí s obrovitými loutkami lidských, zvířecích a fantaskních forem a s akrobaty spouštěnými ze stropu na lanech. Tyto nadpřirozené bytosti evokují postavy z indických mýtů. Mezi nejefektivnější inscenační protředky patří užití novin jako jevištní metafory. Tisk byl jednou z nejúčelnějších zbraní Gandhího hnutí a v představení se objevují překvapivě vynalézavé objekty, sestavené z novin či jejich ústrižků, odrážející různé příznivé či nepříznivé zvraty v dějinách hnutí, které ale fungují i jako čistě estetické vizuální hříčky. Zredukovaný (bez žesťů a bez bicích nástrojů) supervirtuósní orchestr Met s téměř nepřetržitými výstupy plného, šedesátičlenného sboru vytváří pod taktovkou Dante Anzoliniho překvapivé harmonie. Skvělí jsou solisté v čele s Richardem Croftem v hlavní roli.

    Pavel Trenský

    Jako obvykle otiskujeme překlady recenzí z amerického tisku. Upozorňujeme, že jde o obnovenou inscenaci a nikoli o premiéru, recenze jsou proto kratší a psané „náhradními“ recenzenty. Kdo si chce přečíst původní recenzi hlavního kritika N.Y. Timesů Anthony Tommasiniho z roku 2008 v anglickém originále, může tak učinit kliknutím.

    Operní spektákl s Gándhím, Dr. Kingem a s poselstvím pacifismu
    James R. Oestreich (New York Times)

    Desítky let trvalo Newyorské filharmonii než objevila Philipa Glasse – minulý týden uvedla jeho Koyaanisqatsi. Naproti tomu Metropolitní opera udělovala Glassovi vážnou, i když nesystematickou pozornost. Glass prorazil do operního světa právě v Met premiérou své opery Einstein on the Beach v roce 1976, i když to bylo v nastudování jiného souboru. Met poté pověřila Glasse složením nové opery The Voyage, kterou inscenovala v roce 1992 a v obnovené premiéře v roce 1996. V roce 2008 Met uvedla s velikým úspěchem další Glassovu operu Satyagraha (vůbec poprvé se hrála v roce 1980). V lednu oslaví skladatel 75. narozeniny a právě k této příležitosti Met oprášila Satyagrahu. Newyorská filharmonie navíc pár dní před obnovenou premiérou Satyagrahy provedla Koyaanisqatsi a tak mělo newyorské publikum vzácnou příležitost slyšet obě stěžejní Glassovy skladby bezprostředně po sobě.

    Satyagraha vychází z Bhagavadgíty a autorkou libreta je Constance DeJongová. Zpívá se v sanskrtu a je to stejnou měrou rituál i dramatický příběh.Tak ji pojal i režisér Phelim McDermott spolu se scénografem Julianem Crouchem, jenž je současně autorem gigantických loutek, které tvoří podstatnou složku představení. Inscenace neužívá titulků, místo toho promítá jednotlivá slova a výroky na kulisy a různé předměty na jevišti. Tyto fragmenty jsou občas nesrozumitelné, jindy částečně srozumitelné a jejich je účelem morálně povznést ducha. Děj je volně založen na Gándhího rané činnosti v Jižní Africe, hlavním poselstvím díla je však pacifismus. Inscenace dává zřetelně najevo, že jde o ideové děditství vycházející z L.N.Tolstého. Postava Tolstého sedí v prvním dějství ve výklenku, zabudovaném do zadní stěny, kde píše a medituje. Pak se objeví Gándhí a v závěru Dr. Martin Luther King, Jr., který dominuje scéně pantomimicky ztvárněnými proslovy.

    Zpěváci byli mimořádně skvělí a výborně sehraní, v čele s tenorem Richardem Croftem, neoblomným a zároveň zranitelným Gándhím, takovým, jakým byl za svého života. Nejen Croft, ale i ostaní zpěváci vystupovali na premiéře v roce 2008: Rachelle Durkinová jako Gándhího sekretářka Schlesenová, Maria Zifchaková jako jeho žena Kasturba a Alfred Walker coby jeho indický spolupracovník Parsi Rustomji. Všichni byli výborní snad s jedinou výjimkou, kdy Rachelle Durkinová ve scéně s novinami dala najevo jistou únavu. Přesvědčivý byl i Kim Josephson v roli Gándhího evropského kolegy Kallenbacha.

    Jak se dalo očekávat, orchestr hrál dobře, až na protestní scénu, v níž byly u dřevěných nástrojů slyšet intonační nepřesnosti. Smyčce mohly hrát výrazněji bez strachu, že přehluší zpěváky, obzvláště ve scéně na kolektivní farmě Tolstého. Zbývá dodat, že dirigent Dante Anzolini, pověřený v inscenaci tím nejtěžším úkolem, vedl zpěváky k přesným nástupům a v nesnadném sonicky zrádném terénu. Zasluhuje velikou chválu.

    Soubor, včetně členů Skills Ensemble, kteří střídavě ztělesňovali dějinné postavy, rozhýbávali obrovité loutky a jiné jevištní prostředky, byl odměněn bouřlivým potleskem, stejně tak i celý inscenační tým. Nakonec se na jevišti objevil největší hrdina večera, sám skladatel Philip Glass.

    James Oestreich: Operatic Pageantry With Gandhi, Dr. King and a Message of Pacifism.
    (New York Times 7.11.2011)

    Gándhí pohledem Glasse
    James Jorden (New York Post)
    Mahátma Gándhí není zrovna typický operní hrdina, ale inscenace Satyagrahy v podání Met je mistrovské dílo jak z hudebního, tak výtvarného hlediska. Tato opera z roku 1980 se zabývá ranou etapou v kariéře vůdce pacifického hnutí, během níž agitoval za práva Indů, žijících v Jižní Africe. Libreto jsou úryvky z Bhagavadgíty, citované v původním sanskrtu. Tyto citáty jsou – spolu s loutkáři, vytvářejícími gigantické snové obrazy bohů a démonů, sestavených z ústřižků novin a vlnitého plechu – podstatou této efektní a zároveň uměřené produkce Phelima McDermotta.

    Glassovy hypnotické smyčky akordů a appergií se vyvíjejí subtilními změnami v rytmu a zvuk, který produkují, se postupně stále více podobá vibračnímu stroji. Jednotlivé hudební ideje mohou být rozvinuty od šepotu až po hlasitý hřmot – a to v časovém rozmezí trvajícím třeba i půl hodiny.

    Hudebním klenotem je šestkrát se opakující téma ve finále, když si vyčerpaný Gándhí po dlouhém protestním pochodu připomíná, že dobro nakonec zvítězí nad zlem. Tenor Richard Croft zpíval tyto toužebné verše s tichou sebejistotou, zatímco diváci se nakláněli ve svých sedadlech v bezdechém napětí. /…/
    Více operních domů, které stále dychtí po nových divácích, by mělo následovat “sílu pravdy,” jejíž jméno je Satyagraha.
    James Jordon: Gandhi through the looking Glass.
    (New York Post, 6.11.2011).

    Dvakrát Glass v Lincoln Centeru
    Corinna da Fonsec-Wollheim (The Classical Review)
    Na pozadí událostí tzv. arabského jara a okupace Wall Street Satyagraha (v sanskrtu „síla pravdy“), tedy idea nenásilného protestu, neztratila nic na své účinností. /…/ Satyagraha otvírá široký, kontemplativní prostor, dovolující divákovi přemýšlet, snít a meditovat. Magicky hravá inscenace v režii Phelima McDermotta a scénografa Juliana Crouche potvrzuje pozici Satyagrahy jako mistrovského díla moderní opery. Abychom toto dílo plně docenili, musíme se nejdříve připravit na několik věcí. Jednak na to, že se nic neděje. Dále že slova jsou v sanskrtu. Hudba je založena na opakování jednoduchých motivů, většinou arpeggií a stupnic. Gándhího Protestní árie se skládá z jednoho tónu, který se opakuje znovu a znovu jako “přeskakující deska”. Rozvíjí se však na pozadí škály dokola hrajících smyčců a sotva slyšitelného motivu, jenž hrají dřevěné dechové nástroje a který je ozvěnou zahajovacích taktů z Mozartovy 25. symfonie. Tento tón dovede být bolestně naléhavý. Tak tomu rozhodně bylo v podání tenora Richarda Crofta /…/ Ten musel držet na uzdě svůj přirozeně lyrický, široce rozpínavý hlas, avšak nevypadalo to, že došlo k jeho umenšení. Spíše se zdálo, že zněl čistěji. Každý Croftův tón působil niterně: píseň jako modlitba, nikoli jako komunikační prostředek. Vcítění se do jiného světa je zpěvákovi vlastní. Jeho poslední árie, někdy zvaná Večerní píseň, byla hluboce jímavá. Árie je založená na textu z Bhagavadgíty, předpovídající Krišnovo budoucí zjevení, v němž „ve své nové podobě sjednotí člověka s člověkem, aby hájili dobro“. Skládá se z jednoduché frigijské stupnice, znovu a znovu stoupající nad pulsujícími smyčci. Někteři tenoři se cítí povinováni dát každému opakovaní jiné zabarvení a dynamiku, ale Croft zůstával neměnný, naplněný láskou a zázraky.
    Corinna da Fonseca-Wollheim: A double shot of Glass at Lincoln Center
    (The Classical Review, 6.11.2011)


    Komentáře k článku: Met: Magické ztvárnění významné moderní opery

    1. Paul Trensky

      Avatar

      UPOZORNĚNÍ

      Ačkoli v Pod vložit komentář je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku, apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymlita zůstává zachována.

      Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.

      19.11.2011 (11.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Michaela - Satyagrahistka

      Avatar

      ´ Gándhího pravidla Satyagrahy, čili boje bez nasílí:

      SATYA – je pravda, což znamená otevřenost, poctivost a spravedlivost..
      Víra a názory každého člověka představují část pravdy. Abychom pochopili více, co je pravda, musíme si společně sdělovat naše názory o pravdě.
      (a) To znamená odhodlání komunikovat s druhými, což je pěstování a zlepšování naší komunikační schopnosti.
      (b) Odhodlání objevit co nejvívce pravdy znamená, že nesmíme ani sebe, ani druhé zařazovat do fixních kategorií.

      AHISMA – odhodlání, nikomu neubližovat. Ahisma vychází z našeho závazku komunikovat a sdílet naše pravdy. Násilí zavírá možnosti komunikace.
      (a) Koncept ahismy najdeme ve většině náboženství, což naznačuje, že i když lidé tak nejednají, uctívají ji jako ideál.
      (b) Ahisma je výraz toho, že naši lidskost a lidskost jiných je třeba respektovat.
      (c) Musime naše odpůrce skutečně milovat, když chceme být věrní ahismě.

      TAPASYA- je ochota sebeobětování.
      (a) Satyagrahista (tj. ten, kdo praktikuje satyagrahu) musí být odhodlán nést jakékoli břemeno, spojené s bojem o to, což si vytkl za cíl, a nikoli odsunout odpovědnost a utrpení na svého protivníka.
      (b) Satyagrahista musí vždy umožnit svému protivníkovi, aby zachoval svou důstojnost.. Cílem je objevit širší horizonty pravdy a ne porazit svého protivníka.

      19.11.2011 (17.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. pit

      Avatar

      Gándhího pojetí satyagrahi se poněkud liší od evropského pojetí „pasivni resistence,“ nebo třeba i Havlova pojetí „moci bezmocných.“ Satygraha není jen morální imperativ, ale skoro spíše náboženství. Gándhího pojeti pravdy má jistou mystickou konotaci. Glass to dobře pochopil, a proto posunul děj do mýtologických poloh.

      19.11.2011 (18.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. I.lederer

      Avatar

      Ve srovnáni s mnoha jinými skladbami Philipa Glasse (třeba v recenzích zmíněnou Koyaanisquatsi), Satyagraha překvapuje svou cudnou orchestraci, zvláště když uvážíme, že v ní vystupuje osm solistů a sbor. Understatement se zvláště projevuje v závěrečné části skladby, která vrcholí bez tradiční gradace.V době, kdy Glass začal skládat Satyagrahu, měl za sebou nějakých deset let práce se svým vlastním ansámblem, v němž byly typicky užity syntetizátory, dřevěné nástroje a jeden lidský hlas. Podle jeho vlastních slov, tato struktura sloužila jako výchozí bod pro Satyagrahu, již chtěl osvobodit od hudebních konvencí. „Co mohle lépe sloužit pro mou pořebu, nežli zvuk, který jsem vymyslel se svým ansámblem?“ napsal. „Podle tohoto modelu jsem začal vytvářet partituru pro orchestr. Jsou v ní trojice dřevěných nástrojů, flétny, klarinety, hoboje, fagoty, a basový klarinet. Užívám tři hudebníky pro jeden part, kromě basového klarinetu, který občas má funkci třetího fagotu. K tomu připojuji plný smyčcový orchestr, první a druhé housle, violy, čela a basy. To je vše, žádné žestě či bicí nástroje. Přidal jsem však syntetizátor, aby pomohl doplnit smyčcové party a pomohl dechovým nástrojům v místech, kde není dost času pro oddech, čímž by se hra mohla stát nevyrovnanou. Přestože tři hudebníci hrají jeden part, mohlo by to dělat potíže vzhledem k opakujícím se strukturám a rychlému tempu. Syntetizátor také navazuje na můj vlastní ansámbl, čímž se mi orchestr stává srozumitelný.“ Podle Glasse obsazení rovněž splnilo jeho cíl, založit zvuk na dřevěných nástrojích a smyčcích, což je ve východní, tak v západní tradici. Toto spojení mělo pro něj zvláštní důležitost, protože šlo o indickou tématiku v evropském kulturním kontextu. Inscenace této opery v Met je paradox: poměrně uměřena skladba je rozvedená tak spektakulárně, jakoby šlo o wagnerovský gesamtkunstwerk. Vadí to? Ovšemže ne, spíše naopak.

      19.11.2011 (23.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. m.h.

      Avatar

      Na jaře jsem viděla Glassovo zhudebněni Les enfents terribles v neobvyklém prostředí v Bohnícíh. Tato komorní opera mě velmi zaujala, ale po shlédnutí Satyagrahy jsem si teprve uvědomila, co mně vadilo. Glass je nejpůspbivější, když jde o široké plochy. Le enfents trvá jenom nějakých sto minut, ale z neznámých důvodů bylo představení přerušeno uprostřed dlouhou přestávkou.

      20.11.2011 (13.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,