Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    MET: La traviata jako podobenství a rituál

    Metropolitní opera vysílala až dosud devět HD produkcí, další tři budou vysílány do konce této sezony. Avšak několik významných produkcí bylo předvedeno bez kamer, pouze před  divadelním obecenstvem. Mezi nimi zaujímá významné místo nová, avantgardní inscenace Verdiho La traviaty.

    Ředitel Peter Gelb si po převzetí vedení Metropolitní opery v roce 2005 od samého počátku uvědomoval, že jeho plán zmodernizovat klasický repertoár je riskantní. Typický operní divák je konzervativní, a když se mu zalíbí jistá produkce, chodí na ni každý rok, někdy i několikrát. Z tohoto důvodu naplánoval změny tak, aby nejdřív byly uvedeny méně radikální inscenace, a teprve později ty odvážné. V podstatě to vyšlo, i když ne zcela tak, jak si to představoval. Vloni se například záměna Zeffirelliho Toscy inscenací téže opery v režii Luka Bondyho setkala se značným odporem u obecenstva a částečně i u kritiky. V obnovené letošní premiéře byla inscenace přijata vlídněji…

    Zbytečné obavy

    Zcela jinak to bylo s novou produkcí La traviaty v režii Willyho Deckera a scénografii Wofganga Gussmana, která koncem minulého roku vystřídala dvanáct let starou Zeffirelliho verzi. Téměř stejná Deckerova inscenace měla premiéru před pěti lety v Salzburgu, kde údajně také došlo k dohodě o newyorské koprodukci. Nepříznivých reakcí na Deckerovu produkci se ale Gelb obával víc než u Bondyho, a tak se její uvedení do repertoáru Met protáhlo. Jak se ukázalo, otálení bylo zbytečné. Decker je sice daleko avantgardnější umělec než Bondy, tradicionalistům může připadat až arogantně provokativní, přesto jeho La traviata se v Met s obvyklým bučením ze strany konservativců nesetkala.

    Zeffirelli vs. Decker

    Větší rozdíl mezi práci Zeffirella a Deckera si lze sotva představit. Zeffirelli ohromoval jevištními proměnami od dějství k dějství, ba místy i od scény ke scéně, využívaje přitom technických vymožeností Met. Část obecenstva občas reagovala na proměny potleskem, a to ještě předtím, než se děj dal do pohybu. Zeffirellimu přitom vůbec nešlo o autentičnost prostředí. Vyznačoval se – dalo by se říct – výtvarní opulentností. Na jevišti nebyly žádné typické – sice elegantní, ale přece jen prostorově omezené – budoáry kurtizán: vypadalo to spíše na přepychová sídla francouzské aristokracie z předminulého století.

    Deckerova inscenace je naproti tomu abstraktní a  minimalistslická: celé představení se odehraje na neměnné scéně obrovské polokruhové arény, jdoucí od rampy až hluboko do zadního konce jeviště. Monolitická, lehce pruhovaná stěna arény je šedobílá, vpředu vystupuje až k vrcholu proscénia, odtud se svažuje pozvolna asi dva metry k jeho zadnímu konci. Kolem stěny je zabudována po celé její délce jednoduchá lavice rovněž bílé barvy, již užívají během představení protagonisté i statisti. Na levé straně jsou obrovské dvoukřídlové dveře, jedině skrz ně lze vstoupit na jeviště. Avšak to, co se děje na jevišti, pozoruje nejen obecenstvo, ale tu a tam i statisté z ochozů vrchní části arény. Jedinou stálou kulisou jsou obrovité kruhové hodiny. Na počátku působí jako nadbytečná dekorace, ale během představení se stávají připomínkou neúprosně se blížícího konce nemocné protagonistky. Podobnou funkci má i zahadná postava šedovlasého starce, který se objevuje neočekávaně v řadě scén jako anděl smrti. V posledním dějství se z tohoto přízraku stává postava dramatu, lidská bytost v obdobné funkci: Grenvil, Violettin lékař.

    Vyzývavá, ale kontrolovaná smyslnost

    La traviata (padlá žena) v podání ruské sopranistky Mariny Poplavské je téměř po celou dobu představení oblečená do moderních, sytě červených šatů s decentním výstřihem a sukní sahající ke kolenům. Elegantní americký tenor Matthew Polenzani coby Alfredo, jakož i všichni sboristé, mužští i ženští, jsou oblečeni do novodobých černých smokingů s kravatami místo motýlků.

    První dějství je divoký mumraj, jemuž vévodí Poplavskaja, kolem níž se masa statistů pohybuje jako trubci kolem včelí královny v době rojení. Statisté přinesou na prázdnou scénu červenou koženou pohovku, kterou drží vysoko nad hlavami. Z ní protagonstika kontroluje dění a nalévá šampaňské do sklenic, které její obdivovatelé žádostivě drží v napřažených rukách. Jde ale o kontrolovanou smyslnost: ani v této scéně, ani později nevidíme „neslušně“ vyzývavé gesto. Připomíná to hollywoodské velkofilmy předválečné éry s výstupy tanečníků, pohybujících se kolem sólistky jako by to byla bohyně lásky. V posledním dějství se něco podobného opakuje, ale choristé nosí zlověstné masky a nevázané křepčení se spíše podobá tanci smrti. Divákovi je vnucena pozice voyeura událostí: ostře osvětlovaná aréna může někomu připomínat tradiční metaforu jeviště na jevišti, ale také auditorium v universitní klinice, či arénu pro býčí zápasy.

    V třetím dějství Decker originálním způsobem využívá píseň o matadorovi a jeho osudové lásce: maskovaní performeři mávají před Adolfem Violettinými červenými šaty, aby ho rozzuřili.

    Apoteóza života a smrti

    V La traviatě se prolínají některé z nejpopulárnějších motivů romantiky. Jde jednak o převrácení tradičních hodnotových měřítek: kurtizána-prostituka Violetta je tou nejnesobečtější, morálně nejuvědomělejší postavou příběhu. Tento typ najdeme v 19. století v bezpočtu variacích v nejrůzných žánrech. Mezi nejpamátnější patří hrdinky Dostojevského. Je smrtelně nemocná, umírá na souchotě, nejpoetičtější smrtí v romantické tradici. Navíc, jde o osudový milostný příběh s překvapujícími peripetiemi.

    Tato inscenace se však vyhýbá tradiční sentimentaliě. Decker zdůraznuje symbolickou stránku textu, Eros-Thanatos, nikoli melodramatické zápletky: jako by šlo spíše o Wagnera než o Verdiho. V programu píše: La traviata vtahuje posluchače a diváka do kruhového, závrať navozujícího pohybu, který vrcholí v apoteóze mohutného obrazu života a smrti. Opera začíná stejnou hudbou jako finále, poslední scénou se tedy kruh uzavírá. Závěrečný moment – Violettina euforie a následná rychlá smrt – se odehrává v této inscenaci uprostřed obrovského, prázdného prostoru jeviště. Violetta neumírá v náručí svého milence obklopena svými přáteli. Její agonii s hrůzou pozoruje Alfred i ostatní aktéři z různých stran arény. Snad Decker myslel na Stravinského Svěcení jara, když vytvářel tuto scénu…

    V salzburgské verzi hlavní role ztvárnili Anna Netrebko a Rolando Villazón, nejpopulárnější operní dvojice první poloviny minulé dekády. Netrebko odmítla hrát v této produkci údajně proto, že není ve stejné fyzické formě jako před pěti lety. Villazón má vážné zdravotní problémy se svým hlasem. Mezinárodní kritika se shodla, že dvojice Poplavskaja a Polenzani jsou jejími důstojnými následovníky a že dirigent Ginandrea Noseda výborně pochopil Deckerův neortodoxní režijní přístup.

    Metropolitní opera New York – Giuseppe Verdi: La traviata. Dirigent Gianandrea Noseda, režie Willy Decker, výprava Wolgang Gussmann, účinkující Marina Poplavskaja, Matthew Polenzani, Andrzej Dobber, Scott Scully, Luigi Roni ad. Premiéra 31. prosince 2010.


    Komentáře k článku: MET: La traviata jako podobenství a rituál

    1. Jan

      Profilový obrázek

      DN: myslím, že mluvím jménem českých fanoušků opery, když vyslovuji díky za sérii recenzí představení MET. Jinak se najdou v tisku jen kusé, většinou jen faktické popisy. Obávám se však, že jenom malá menšina o tom ví. Četl jsem, že La traviatu v Deckerově režii bude vysílat MET na podzim. Viděl jsem salcburgskou versi na DVD, ale v kině je to jiný zažitek. Nejen proto, že zvuk a obraz jsou lepší, ale jde o souzvuk pocitů s jinými diváky. Je to prostě něco jiného.

      21.04.2011 (22.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Pane Houro,
      celou „akci MET“ jsme začali trochu experimentálně na popud profesora Trenského. Byli bychom rádi, kdyby se o ní český operní svět dozvěděl – chceme kontaktovat pořadatele českých přenosů a vymyslet užší spolupráci. Doufáme, že k ní dojde.

      22.04.2011 (15.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Jan Houra

      Profilový obrázek

      Děkuji za vysvětlení.
      Doufám, že se vám to podaří. Článek prof. Trenského je velmi zajímavý, i když nebyl napsán z pozice čistě hudebního kritika. O opeře se dá psát různými způsoby. Myslím, že tu tam by se měly objevit i originální články, nejenom překlady. Těším se na Capriccio.

      23.04.2011 (10.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      S profesorem Trenským jsme domluveni,
      že bude střídat své původní texty (což je tento) s překlady (vesměs na HD přenosy). Myslím, že pro divadelníky jsou cenné i přímé ohlasy inscenací v zemích jejich původu. Nicméně, věděl-li byste o někom, kdo do zahraničí na opery (nebo i činohru, tanec, balet…) jezdí, případně tam žije a divadlo sleduje a byl by ochoten a schopen je k nám recenzovat, dejte vědět. Rádi jej oslovíme. Jedním z cílů těchto stránek je maximální pestrost, aktuálnost, názorová/kritická otevřenost a komunikativnost.
      Capriccio je redakčně připravené, čeká na závěrečnou autorizaci prof. Trenským. Očekáváme ji každou chvíli.

      23.04.2011 (11.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Jan Houra

      Profilový obrázek

      Možná, že jsem se správně nevyjádřil.
      Samozřejmě, překlady musejí být základem rubriky tohoto druhu. Co se týce originálních příspěvků, dejte si pozor na kvalitu. Trenského článek by mohl být otištěn kdekoli, ale když vám začnou psát o svých dojmech třeba studenti na výletu, tak to může jít rychle dolů.

      23.04.2011 (15.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Snaha udržovat kvalitu
      – a snad nejen snaha – je také jednou z našich priorit. Byť bych rád, aby i-DN sloužily i jako prostředí pro hledání a „první ostruhy“ psaní o divadle mladých, začínajících autorů. Pochopitelně však v oblastech jim co nejbližších, ne recenzemi MET či obdobných velkých produkcí. I když – nemylme se – sem tam i takový nezatížený pohled může přinést pozoruhodné postřehy…

      23.04.2011 (19.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Jana Gebauerová

      Profilový obrázek

      To bych chtěla vidět!

      04.05.2011 (14.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,