Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Met: Faust v atomovém věku

    Gounod složil svého Fausta v 1856 a ve (staré) Metropolitní opeře měl premiéru v roce 1883. Od té doby se hrál v různých inscenacích přes sedmsetkrát. V této dekádě se Met pouští do Fausta již po druhé. První, nepříliš povedená inscenace v režii Andreje Serbana z roku 2005 se dočkala jen šestnácti repríz. Současné představení v režii Dese McAnuffa vzniklo v koprodukci s English National Opera.

    Marina Poplavskaja jako Markétka a Jonas Kaufmann v roli Fausta. Foto: Ken Howard, Metropolitní opera

    Jde o složitě aktualizovaný kus, které zmátl nejen diváky, ale i některé recenzenty. Z tohoto důvodu publikujeme překlad z části rozhovoru s režisérem McAnnufem, který vyšel v programu k inscenaci. Doporučejeme těm, kteří se tuto sobotu chystají shlédnout HD přenos, aby si jej předem přečetli.
    „Seznámil jsem s vdovou po fyzikovi a antropologovi Jakubovi Bronovském. Jedna z legendárních historek jeho života vypráví o jeho návštěvě zdevastovného Nagasaki, po níž se rozhodl, že už se nikdy nebude zabývat fyzikou. Tento příběh mě silně ovlivnil. Rozhodli jsme se zasadit děj Fausta do první poloviny 20. století. Začínáme koncem druhé světové války a pak se vracíme do Faustova mládí na počátku první světové války. Tím chceme docílit, aby drama se uvolnilo a aby se rozšířil jeho význam, aniž bychom se přitom zpronevěřili Gounodově předloze. Hlavní ideou je, že všechno se děje ve Faustově hlavě ve zlomku vteřiny, kdy páchá sebevraždu. Snaží se vrátit do doby své nevinnosti, kterou ztratil při výbuchu atomové bomby. Kostýmy jsou inspirovány dobou, na jejíž ose se pohybujeme: od první světové války, dvacátých a třicátých let až do doby druhé světové války. Současně mají snovou povahu, jakoby by se zrodily ve Faustově fantazii. Scéna byla ovlivněna surrealisty, ale i jinými uměleckými směry těchto dekád, například konstruktivismem a futurismem.“

    Tento Faust vyrábí atomové bomby (a kromě toho i zpívá)
    Anthony Thommasini (New York Times)

    Když jdete na Gounodova Fausta, ze všeho nejlepší je zapomenout na všechno, co víte o Faustovi Goethově. V Gounodovi najdete krásnou hudbu: strhující sbory i několik opravdu chytlavých árií. V této mlodramatické opeře najdete všecko, kromě filozofie. Obvyklé stížnosti na operního Fausta se soustředí do výtky, že Gounod redukoval postavy na stereotypy a tomu odpovídá i hudba. Faust je zahořklý, zestárlý filozof, který podepsal smlouvu s ďáblem a tím se stal jen dalším z řady typu mladých šviháckých tenorů, kteří uhánějí mladé dívky a předvádějí vysoká C. Gounodův Mefisto pak je příliš šarmantní, než aby mohl být ztělesněním zla, a hezká mladá Markétka je poněkud povrchní, jsouc unesena stejnou měrou Faustovou vášní i skříňkou se šperky.

    Markétčino nanebevstoupení, scénografie Robert Brill. Foto Ken Howard, Metropolitní opera.

    Ale kdo by se o to staral? Tato melodická opera si obecenstvo podmaňuje od roku 1859, kdy byla uvedena poprvé v Paříži. Inscenátoři by se však neměli snažit nalézt v díle existenciální trýzeň – prostě tam není. A to je právě problém nového nastudování Fausta v Metropolitní opeře, který vznikl v koprodukci s English National Opera v režii Dese McAnuffa – dvojnásobného držitele broadwayské Tony, který v Met režíruje poprvé. (McAnuffův úspěšný revival muzikálu Jesus Christ Superstar se bude od jara dávat na Broadwayi.)

    Za angažováním McAnuffa do „faustovského projektu“ stojí generální ředitel Met Peter Gelb, který se snaží objevovat zajímavé divadelní režiséry. Premiéru dirigoval talentovaný Yannick Nézet-Séguin a v titulní roli vystoupil charismatický tenorista Jonas Kaufmann.
    Inscenace oplývá nápady a je divadelně odvážná, ale celkově vyznívá chladně a tísnivě. McAnuff příběh nápaditě zasazuje do doby mezi dvěma světovými válkami. Faust, tradičně zobrazovaný jako osamělý stařec-filozof, který promarnil život neproduktivním bádáním, je v této verzi vědec středního věku. V první scéně jej vidíme v decentním hnědém obleku s vestou jak pracuje v obrovské laboratoři na vývoji atomové bomby. Inscenace využívá efektních dotáček, včetně obrovských, hypnoticky působících zvětšenin tváří Fausta a Markétky. McAnuff dokázal talentované herce dovést v některých scénách k dramaticky bolestným projevům zranitelnosti.

    Do paměti se vryje například pohled na útlou sopranistku Marinu Poplavskou v roli Markétky, ostříhanou na krátko, oblečenou do pytlovitého vězeňského mundúru a těžkých kožených bot, v cele – kleci, kde je uvězněna poté, co ve stavu nepříčetnosti zabila dítě, které měla s Faustem.
    Avšak ponurost a ironie, která je leitmotivem inscenace, není Gounodovi vlastní a je na dílo uměle navěšena. První dojem však byl ohromující. Scéna Roberta Brilla se po obou stranách jeviště skládá z kovového lešení se spirálovitým schodištěm a balkóny. Ano, několikaposchoďové “kulisy” začínají být v nových inscenacích v Met standardem. Ve Faustovi jsou netypicky umístěny v zadní části jeviště, čímž se – alespoň ze začátku – vytváří dramatický rámec pro děj. Záhy však tato moderní kovová konstrukce působí rušivě – dramatické situace nerozvíjí, spíše limituje.

    Jakmile zazněla hudba, na jevišti se začala pohybovat masa shrbených postav – zřejmě ztracených duší, ke kterým se Faust brzy připojí. Působí to trochu těžkopádně, ale podařilo se zachytit náladu úvodní orchestrální části skladby, v níž se prolínají melodické linie s tíživými harmoniemi. V provedení orchestru Met pod vedením dirigenta Yannicka Nézet-Séguina zněla tato pasáž elegantně a nepostrádala temné odstíny. Brzy poté zaplnil jeviště chór vědců, oblečených do bílých laboratorních plášťů, s poznámkovými notesy v rukou. (Autorem kostýmů je Paul Tazewell.) Mefisto – v této inscenaci fenomenální basista René Pape – se zjeví v podobě elegantního džentlemena v krémově bílém obleku se šviháckou hůlkou v ruce. Připomíná Williama Powella, filmový idol minulosti, jenže v ďábelské podobě. Ve scéně proměny stárnoucího Fausta v dychtivého mladíka se režisér spolehl na starý dobrý jevištní trik. Jonas Kaufmann zmizí v oblaku kouře, z něhož se za chvílí vynoří v bílém obleku coby Mefistův chráněnec. Kéž by bylo v inscenaci takových hravých momentů víc.

    Jonas Kaufmann coby Faust a René Pape jako Mefisto. Foto Ken Howard, Metropolitní opera

    Schodiště po stranách jeviště posloužila Faustovi a Mefistovi v druhém dějství jako vyhlídka na výjev z hostince. Valentýn, Markétčin starostlivý bratr (robustní barytonista Russell Braun) a jeho přítel Wagner (debutující mladý barytonista Jonathan Beyer se svěžím hlasem), se připojují k vojákům odcházejícím do války. Pape v roli Mefista zpívá hrůznou píseň o zlatém teleti a s potěšením zdůrazňuje verš „Tanec vedl ďábel.” V tom okamžiku se dav dá do groteskního, nekontrolovatelného křepčení (choreografie Kelly Devine).

    Nepochopil jsem však, co měla znamenat obrovitá loutka salutujícího vojáka, kterou manipulovali dva vojáci. Další monstrózní loutka – tentokrát v černém plášti – se objevuje ve třetím dějství, v němž Markétka za Mefistova vítězného chechtotu podlehá Faustovým svodům. Měl to snad být Voldemort, který se do Fausta zatoulal z Harryho Pottera?

    Přestože herci dělali, co bylo v jejich silách, toto depresivní nastudování jejich snahu kazilo. Jonas Kaufmann je veliká hvězda Metropolitní opery – nedávno dokonce vystoupil v Met v recitálu, což je neobvyklá událost. Jeho Faust byl pohledný a pěvecky vynikající. Hloubavé a romantické pasáže zpíval tlumeně a něžně lyricky, aby pak přešel do náhlého výbuchu zadržované energie nebojácnými, vysokými tóny.

    Uvězněná Markétka Mariny Poplavské a Jonas Kaufmann - Faust. Foto Ken Howard, Metropolitní opera.

    Marina Poplavskaja je spontánní, bezprostřední umělkyně. Její zpěv je podmanivý, ale často neurovnaný a má některé rušivé manýry, které se místy projevily i v úloze Markétky. Přesto zněl její hlas jiskřivě, bohatě a průrazně. Zvláště působivé bylo její provedení Balady o králi z Thule, která je zabarvena renesančními modálními harmoniemi. Šperkovou árii, v níž se Markétka probírá skříňkou s „dárečky“, zpívala pěvkyně s velikou vervou a jiskřivou koloraturou, i když poněkud nepřesně.

    Pape svého uhlazeného a chladně vypočítavého Mefista zpíval zvučným hlasem. Mezzosopranistka Michèle Losier v kalhotkové roli Faustova studenta Siebela, zamilovaného do Markétky, vnesla do role nejen dávku uličnictví, ale i bohatý hlasový projev.

    Výborné pěvecké výkony a hra orchestru v poslední částí jakoby ztěžkly nevhodným způsobem inscenování. Nepříčetné Markétce se vrátí rozum, odmítne Faustovo naléhání, modlí se za odpuštění svých hříchů vysoko se nesoucí melodií. Její spásu oznamuje nebeský chór za hlaholu varhan. Není v tom nic hlubokého.

    Když Markétka nezlomně stoupá několik pater vzhůru za svou nebeskou odměnou, chóristé, stále ještě v bílých laboratorních pláštích, lemují ochozy a schodiště na obou stranách jeviště a tváří se překvapivě nesmírně vážně. Jonas Kaufmann se objeví opět v podobě zestárlého Fausta ve své pracovně a tentokrát dokoná sebevraždu douškem jedu.

    Znamenal tento závěr, že Faust splatil svůj dluh Mefistovi? Nebo byl celý děj včetně Markétky jenom Faustův sen? Konec Gounodova Fausta je jednoznačný. Nikdo z diváku by neměl odcházet zmaten tím, co viděl.

    This Faust Can Build Atom Bombs (He still sings)
    (New York Times, 1.12.2011)

    Působivé dotáčky a v popředí Jonas Kaufmann jako Faust. Foto Ken Howard, Metropolitní opera

    Výňatky z dalších recenzí:

    V nové inscenaci Fausta v Metropolitní opeře je řada věcí hodna obdivu, ale také posměchu. Vynikající soubor (pěvecky i herecky) v čele s tenoristou Jonasem Kaufmannem, sopranistkou Marinou Poplavskou a basbarytonistou René Papem si může připsat zásluhy za to, že se celkové skóre přehouplo na stranu úspěchu.

    Mike Silverman (Associated Press, 30.11.2011).

    McAnuff udělal z Fausta postavu rozměru Roberta Oppenheimera, strůjce atomové bomby s jejími apokalyptickými důsledky /…/ Je to zajímavější než obvyklý sentimentální romantismus či nasládlá křesťanská pobožnost, přítomná v tomto enormně populárním kusu, ale k dílu to nesedí.

    Heidi Waleson (Wall Street Journal, 1.12,2011).

    Gounodův romanticky oslazený a naivně povrchní, ale opojně hezký Goethův Faust byl proprvé proveden jako první gala inscenace v (staré) Met v roce 1883. Hrál se tak často, až Met začali nazývat Faustspielhaus. V poslední době se popularita neudržela, a poslední troufalá, ale nepodařená verze Andreje Serbana měla jenom šesnáct repríz /… / Úterní premiéra jak dokázala pohoršit tradicionalisty, tak zklamat zastánce moderního přístupu.

    Martin Bernheimer (Financial Times, 30.11.2011).


    Komentáře k článku: Met: Faust v atomovém věku

    1. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      UPOZORNĚNÍ

      Ačkoli v Pod vložit komentář je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku, apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymlita zůstává zachována.

      Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.

      10.12.2011 (16.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. i.lederer

      Profilový obrázek

      Co není moc známo, Goethe plánoval po dlouhou dobu svého „Fausta“ jako operu. Dokonce údajně mluvil o tom s Mozartem. Ale když první díl dokončil v roce 1806, Mozart už nebyl na živu, a jak se zdá, Goethe o zhudebnění už ani neuvažoval. Německy skladatel Louis Spohr sice složil operu „Faust“ v roce 1816, ale ta neměla s Gotheho předlohou co dělat. Berlioz složil „Faustovo prokletí“ vroce 1846. Gounodova opera „Faust“ z roku 1859 byl tedy až třetí v pořadí. Po něm bylo složeno ještě čtrnáct oper, navazujících přímo či nepřímo na faustovskou legendu.
      Gounod ovšem Goethovu versi dobře znal, ale její složitost ho děsila, a tak si vybral jako předlohu zředěnou versi, drama Michela Carré „Faust a Markétka.“ Carré také napsal libreto pro Gounodovu operu.
      V Goethově versi Faust prodá svou duši za rozkoš, moc a vědění. V první části jde v prvé řadě o rozkoš, zdramatizovanou jeho milostnou aférou s Markétkou. Druhá část se více zabývá mocí a věděním. Gounodově opeře jde čistě o první Mefistovo lákadlo Inscenační tým Met v čele s Des McAnuffem se rozhodl, vtáhnout do děje širší problematiku Goethovova díla, a to navíc z perspektivy nukleárního věku. Srovnávání středověkých alchymistů s nukleárními vědci není nic nového, a v opeře „Doktor Atomik“ je použil John Adams. Ta byla uvedena před třemi lety v Met. Příběh byl založen na konstrukci první atomové bomby pod vedením fyzika Roberta Oppenheimera. Původní titul opery byl dokonce „Americký Faust.“
      Většina kritiků shledala McAnuffův pokus, rozšířit význam Gounodovy opery za nezdařený. Myslím, že ne zcela oprávněně. Gounodova „Fausta“ jsem viděl mnohokát, ale tentokrát to bylo poprvé, co jsem odcházel z divadla s pocitem, že se do představení dostalo opravdu něco z autentického Goetha. Pravda, opera nedovolila filozofické vyznění originálu, tj. Faustovo spasení proslulým kontroverzním „Kdo strávil svůj život v usilovné snaze něco dokázat, toho můžeme spasit.“ Oproti Goethově Faustovi, Gounodův končí sebevraždou a v Met to není jinak. Myslím, že by to inscenátoři nezměnili, i kdyby to bylo technicky možné: poselství jejich inscenace je jednoznačné.

      11.12.2011 (0.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Pavel Trenský

      Profilový obrázek

      Gounodův Faust nepatří k mým oblíbeným operám, daleko lépe se mi zamlouvá Berliozova verse. Součastnou produkci Met jsem viděl na premiéře 3.12. Přiznávám se, že jsem odcházel zmaten touto inscenací. Program s rozhovorem McAnuffa jsem sice měl, ale nečetl jsem jej až po návratu domů. Určitě by se mi inscenace líbila více, kdybych s ním byl obeznámen předem. Z tohoto důvodu jsme se i rozhodli, překlad vytisknout v úvodu našeho blogu. Avšak inscenátoři měli nějakým způsobem v představení samém ujasnit, že jde o rámcový děj, odehrávající se v protagonistově mysli. Na programové prohlášení se nelze spoléhat. Snad to v HD vysílání nějak udělali. Jako témeř vždy, z hudební stránky to bylo výborné.

      11.12.2011 (0.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. m.h.

      Profilový obrázek

      Zpráva, která rozesmutní každého příznivce Met: James Levine odřekl definitivně všechny plánovaná vystoupení ve funcki dirigenta nejméně do roku 2013. Musel se podrobit operaci páteře a má i jiné zdravotní problémy. Po čtyřicet let byl duší této opery, a plně nahradit ho nemůže nikdo.

      11.12.2011 (20.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,