Divadelní noviny >

MET: Brunhildiny útrapy nad Wagnerovy představy

Cyklus přenosů z Metropolitní opery zahájila loňský říjen opera Richarda Wagnera Das Rheingold/Zlato Rýna. Druhá část Wagnerova Ringu, Die Walküre/Valkýra, sezonu přenosů v sobotu 14. května symbolicky uzavírá. Operu v režii Roberta Lepage diriguje James Levine. Recenzi z New York Times pro čtenáře i-DN tradičně vybral a přeložil Pavel Trenský.

Bryn Terfel jako Wotan. FOTO Ken Howard/Met Opera

Dvě scény z netrpělivě očekávané inscenace Die Walküre/Valkýra (premiéra se konala 22. dubna), druhé části z připravovaného kompletního uvedení Ringu Robertem Lepagem, jsou esencí toho, co je na inscenaci fascinující a současně rozčilující.

Bryn Terfel jako Wotan a Deborah Voigt v roli Brunhildy. FOTO Ken Howard/Met Opera

Naštěstí se Lepage a jeho soubor správně rozhodli využít komickou stránku této situace. Brunhilda, panenská  bojovnice, která nechce o manželství ani slyšet, přichází škádlit svého otce a současně ho varovat, že se blíží jeho panovačná žena Fricka. Voigt zachránila situaci tím, že se zasmála sama sobě. Zůstala stát na řadě hladkých, pevně upevněných trámech v přední části jeviště a vyrazila ze sebe Brunhildin válečný pokřik „Hojotoho.“

Nešlo jenom o to, že v klíčovém dramatickém okamžiku, kdy se Voigt chystala poprvé zazpívat ve svém prvním vystoupení v roli Brunhildy, ji režisér Lepage zatížil prekérním scénickým manévrem. Hlavní problém spočíval v tom, že kdykoli Wotan a Brunhilda vstoupili na plošinu, trámy se třásly a skřípaly. V některých okamžicích musel vysoký a robustní Terfel dokonce rozpřáhnout paže, aby udržel rovnováhu. Žádné scénické obrazy, bez ohledu na jejich působivost, nemohou ospravedlnit skřípot scénické mašinérie a nervózní výrazy na tvářích zpěváků.

Čím jsem byl unesen v této inscenaci Valkýry a co způsobilo, že více než pětihodinové představení uběhlo jako mžik, byla nádherná, spontánně znějící hudba vynikajícího orchestru Met pod taktovkou Jamese Levina a působivé výkony prvotřídních zpěváků. Levine má velké problémy po operaci páteře. Přesto jeho dirigování na páteční premiéře – i když nebylo na stejné úrovni jako jeho práce s Wozzkem během uplynulého měsíce – dýchalo inspirací a krásou. Některé pasáže snad nebyly provedeny tak sevřeně jako jeho dřívější dirigentské vedení této opery. Ale i tak vynikala jeho současná Valkýra živou naléhavostí a měla švih. Když se při závěrečném potlesku Levine děkoval na jevišti, opíral se o paže Terfela a Voigtové a vypadal zesláble. Odvedl však výtečnou práci a sklidil obrovské ovace.

Z celého ansámblu mohla nejvíce ztratit Deborah Voigt. Před deseti lety, kdy v Met opanovala roli Sieglindy, se zdálo, že je předurčena dospět do postavy Brunhildy. Jeji hlas ztratil během posledních let něco z bývalého tepla a opulentnosti. Avšak jasná barva a i občas ostře hranaté tóny k Brunhildě „sedí“.  Zřídka jsem slyšel zpívat tuto roli s takovou rytmickou přesností a jasnou výslovností. Od samého počátku, kdy se ozval její neohraničený, uvolněný výkřik „Hojotoho“, zpívala každou notu poctivě. Do každé fráze dala maximum energie i procítěnosti. Zajisté, našly se i vokálně slabší pasáže. V reprízách se bude moci lépe soustředit na koncepci postavy a její vývoj z dovádivé divošky v bohyni, zmatenou a hluboce dojatou Siegmundovou láskou k Sieglindě. Vcelku vzato, byla to přesvědčivá a solidní Brunhilda.

Deborah Voigt jako Brunhilda. FOTO Ken Howard/Met Opera

Pojetí role Wotana ve Valkýře vyhovovala Brynovi Terfelovi více než v úvodní části cyklu Das Rheingold/Zlato Rýna z počátku tohoto roku. Terfel sice nemá vznešený sonorní hlas v tradici Hanse Hottera, avšak jeho mužný zpěv měl nespornou intenzitu, výraznou dikci a přesvědčivou sílu. Během Wotanova dlouhého vyprávění v druhém dějství, v němž popisuje Brunhildě průběh svého neveselého života, mnozí zpěváci zdůrazňují zoufalství nalomeného boha. Když Terfel prožíval události z minulosti, křičel u toho a zuřil.

Jonas Kaufmann a Eva-Maria Westbroek. FOTO Ken Howard/Met Opera

Miláčkem publika se stal Jonas Kaufmann, nový Siegmund v Met, který svůj wagnerovský potenciál prokázal loni jako Lohengrin v Bayreuthu. Je vzhledný, zádumčivý a podařilo se mi zachytit všechnu chrabrost a muka vykořeněného poloboha. Jeho temný, procítěně mužný hlas má ideální německé zabarvení. Kaufmann je opravdový tenor a tato role má pro něj snad příliš hlubokou polohu. Zdálo se, že se nemůže dočkat vysokého A v poslední frázi prvního dějství, které zmohl brilantně. Celkově podal skvělý výkon.

Bohužel tomu tak nebylo s nizozemskou sopranistkou Evou Marií Westbroek, která v Met debutovala rolí Sieglindy. Po svém nedávném triumfu v titulní úloze v nové opeře Marka-Anthonyho Turnage Anna Nicole v Covent Garden se Westbroek chtěla představit publiku Met ve wagnerovské roli, pro niž se její velký, zářivý tón výborně hodí. V prvním dějství vypadala půvabně a její hlas zněl dobře, i když měl poněkud ocelové zabarvení. Před druhým dějstvím generální ředitel Met Peter Gelb z jeviště ohlásil, že Westbroek onemocněla, ale přesto bude zpívat. Když se však děj rozběhl, sopranistka se rozhodla, že přece jen hrát nebude. Zastoupila ji Margaret Jane Wray, zkušená interpretka wagnerovských rolí, která zpívala svým temným hlasem toto a následující dějství.

Mezzosopranistka Stephanie Blythe zpívala Fricku jako obvykle svým úžasným hlasem. Tato ukřivděná bohyně má v opeře pouze jediný klíčový výstup – manželskou konfrontaci s Wotanem, v níž požaduje, aby Siegmund, který porušil základní manželské normy a započal incestní vztah, zemřel v boji s Hundingem (v podaní zvučného basu Hanse-Petera Königa). Lepage nechává Fricku odehrát skoro celou scénu vsedě na exotickém trůně, který je na kolečkách poněkud rozhrkaně vtlačen na jeviště. Avšak Blythe je tak neodolatelnou osobností a tak impozantní zpěvačkou, že ji to nevyvedlo z míry. Stepanie Blythe je prostě ohromná.

Scénické efekty použité v inscenaci jsou místy ohromující, místy neobratné a rušivé. Dlouhá scéna setkání z prvního dějství, v níž Siegmund přichází jako cizinec do Hundingova domu, se odehrávala za rozšířenou rampou ve sníženém prostoru jeviště. Proč režie umístila tento vysloveně intimní výjev tak daleko dozadu, kde se hlasy občas ztrácely? Během větší části  tohoto jednání navíc diváci viděli zpěváky jakoby „uřízlé“, s nohama pouze po kolena. Kaufmannův Siegmund vyskočil krátce na rozšířenou rampu a najednou jeho postava, konečně v plném zorném poli publika, nabyla plné velikosti a síly. Kaufmann vyhlížel, jako by se dostal na svobodu a zněl fantasticky.

Během „Vjezdu Valkýr“ se Lepage dobře bavil. Každá z osmi sester seděla na jednom z trámů jako na koni, držíc v rukou dlouhé úzdy, zatímco trámy se pohybovaly nahoru a dolů. Byla to skvělá nápodoba uhánějicích ořů.

FOTO Ken Howard/Met Opera

Nerozumím ale Lepageově zálibě v nahrazování herců figurínami. Závěrečná scéna opery je z  hudebního hlediska jedna nejvznešenějších, jaká byla kdy napsána. Wotan uloží Brunhildu ke spánku a nechává ji, obklopenou hořící hranicí, na vrcholu hory. Místo toho Bryn Terfel odvedl Deborah Voigtovou jakoby v transu z jeviště. „Stroj“ se dal do pohybu a brzy jsme spatřili figurínu Brunhildina vzezření, visící hlavou dolů na složených deskách s projekcí skalnatých útesů a chrlicího ohně. Jako bychom se dívali na vršek hory z ptačí perspektivy.

Protože jsem se však cítil citově spjat s Brunhildou Deborah Voigtové, přál jsem si vidět – pomocí jednodušších scénických prostředků – jak osud stihne živou, zpívající bohyni. Jenže Robert Lepage nemohl odolat pokušení ještě jednou předvést svou pětačtyřicetitunovou hračku, i když to znamenalo poslat  Brunhildu do zákulisí a připravit ji o ten nejsilnější, vysoce transcendetní moment.

Anthony Tommasini: Brünnhilde’s Trials Beyond Wagner’s Dreams. The New York Times, 23. dubna 2011.

Metropolitan Opera New York – Richard Wagner: Die Walküre. Dirigent James Levine, režie Rober Lepage, scéna Carl Fillion, učinkující Deborah Voigt (Walküre), Bryn Terfel (Wotan), Siegmund (Jonas Kaufmann), Stephanie Blythe (Fricka), Hans-Peter König (Hagen), Eva Marie Westbroek a Margaret Jane Wray (Sieglinde). Premiéra 22. dubna 2011. HD přenos 14. května 2011 v němčině s českými titulky.

• Autor: Pavel Trenský
• Publikováno: 14. května 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: MET: Brunhildiny útrapy nad Wagnerovy představy

1. Jana Gebauerová

   

   Samozřejmě,
   že na to půjdu. Kritici vždycky něco najdou, jestli to není hudba, tak je to režie, a když to není režie, tak je to scéna a pod..

   14.05.2011 (13.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jan Houra

   

   Bohužel,
   tentokrát jsem na představení nemohl jít. Doufám, že na podzim budou Divadelni noviny v této záslužné činnosti pokračovat. Ačkoli existují recenze přenosů (a některé nejsou vůbec špatné), je velmi zajimavé číst kritické reakce na základě bezprostřední zkušenosti. Ano, newyorští kritici jsou velmi, velmi přísní. Pan Tommasini má ale vzácnou schopnost posadit čtenáře do hlediště. Málokdo to umí: na základě jeho popisu dovedu si opravdu představit, jaké to bylo. A to jde mimo rámec HD přenosu.

   15.05.2011 (8.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jana Gebauerová

   

   Představení začalo asi o 45 min později.
   Problémy s aparaturou vyvrcholily neštastně právě při přenosu desetitisícům diváků na celém světě. Někteří přítomní chtěli dokonce zpátky peníze. Ale jak to začalo, bylo to úchvatné. Zpěvaci se nezdáli mít potíže s náročnými fyzickými úkoly a zpívali skvěle. Musela jsem sice jet domů taxíkem, ale to nebylo tak strašné. Krásný večer.

   15.05.2011 (11.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Vladimir Weber

   

   To čekání bych prominul.
   Co bylo opravdu strašné: titulky. Za ty peníze by se snad měl někdo najit, kdo umí překládat operní jazyk. Programový sešit je jiná ostuda. Stálo to za to? Ovšem, i tak.

   15.05.2011 (12.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Peter Palko

   

   Spevaci boli naozaj vyborny,
   ale s kritikou inscenacie uplne suhlasim /obcas to bolo posobive, ale obcas aj nie. Niektore sceny ako napr. odhodenie kostriciek hrdinov a kostymi su pre mna na hranici znesitelnosti. Som rad, ze v kine nepocut skripanie masinerie, ale strach o spevakov mam aj v kine.

   15.05.2011 (12.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

6. Miloš Horáček

   

   Je poučné
   srovnat tuto recenzi s recenzí v blogu Operaplus. Nejde zásadně o kvalitu, ale o to, že jeden recenzent píše o živém představení, a druhý o představení v kině. A to je veliký rozdíl: recenzent č. 1 nemusí například spekulovat, jak zvukař ovlivnil výkon jednotlivých zpěvaků. Jde ale víc než o to: je to prostě výrazně jiný recenzentský styl.

   15.05.2011 (19.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)