Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nový pokus o Žítkovské bohyně

    Dodo Gombár se jako režisér a dramatizátor setkal a utkal s románem Kateřiny Tučkové podruhé, tentokrát v Městském divadle Brno. Zatímco zlínskou inscenaci (2014) situoval realisticky, uplatnil v Brně zcela odlišný přístup. Příběh žen nadaných léčitelskou schopností a darem budit víru v jejich nadpřirozenou moc dal odehrát na scéně Evy Jiřikovské uprostřed tří dřevěných stěn, které sugerují magický interiér: na každé visí po čtyřech výtvarných objektech připomínajících torza lidských těl deformovaná snad mučením. Doprostřed jeviště umístila scénografka kovovou klec – reálný předmět a zároveň symbol omezování svobody. Nad jevištěm zářil světelný čtyřúhelník, který se v dramatickém okamžiku snesl k podlaze.

    Radka Coufalová, Katarína Ptáčková, Nikol Wetterová, Alena Antalová, Elen Trčková a Eva Jelínková ve scénické básni Žítkovské bohyně FOTO ARCHIV MDB

    Pouť diplomantky-etnografky Dory Idesové (Svetlana Janotová), nejmladšího potomka rozvětveného rodu bohyní, za poznáním rodinné minulosti a vlastní identity ztvárnil Gombár zpočátku jako horečný proud výstupů a dialogů. Valí se překotně, nutí hrdinky vstupovat do děje a odcházet z něj v okázalém spěchu, jejž provází dupot bot a charakterizuje křik zdůrazňující konflikty. Záběry do minulosti, často odvyprávěné, nikoli předváděné, se prudce střídají s výstupy z přítomnosti. Tato metoda konfrontuje Doru s její mladistvou podobou (Nikol Wetterová), ale rovněž zahlazuje švy vyznačující nejen čas, ale i osobu. Režisér se navíc rozhodl většině účinkujících svěřit dvě nebo tři postavy a mužské s výjimkou Dořina těžce postiženého bratra Jakoubka (Vojtěch Blahuta) obsadit ženskými představitelkami, zřejmě také proto, že úporně sledoval a zvýrazňoval motiv Dořiny homosexuality. Alena Antalová tak ztělesňuje nejen vychovatelku Hrtoňovou, ale i jejího duchovního spřízněnce faráře Hofera, Barbora Krčmová a alternantka Elena Trčková zastávají kromě rolí Dořiny spolužačky Kláry, Kateřiny Divoké a Sousedky také úlohu Archiváře, Eliška Skálová propůjčuje tvář spolužačce Pavlíně a mimo to i dávné zmučené bohyni Kateřině Shánělce a Sousedce, Ivana Vaňková hraje Dořinu matku a jejího muže a vraha Matyáše, jehož repliky v druhé části hry na okamžik přebírá i Vojtěch Blahuta, Eva Jelínková je nejen bohyní Josifčenou, ale i estébákem Švancem a ani Radka Coufalová jako Janigena neunikla povinnosti promlouvat a jednat občas coby Muž. Jen kmotru a sousedku Baglárku v podání Drahomíry Hofmanové a Dořinu tetu Surmenu představovanou Erikou Kubálkovou neobdařil režisér a dramatizátor zdvojením jejich partů.

    Myslím, že jsem Gombárův záměr pochopil: šlo mu o to inscenovat Žítkovské bohyně jako scénickou báseň, posílit enigmatické složky tématu a zmocnit se diváka hlouběji a naléhavěji než lineární epika. První část Gombárovy realizace se mi však jevila jako křečovitě fragmentarizovaný tvar působící chaoticky. Teprve druhá část, vyprávěná volněji a umožňující postavám rozvíjet se na přehlednějších plochách, dovolila herečkám dotvářet postavy a situace sdělněji. Eva Jelínková zprostředkovala divákům osud ženy, kterou kruté dětství uvrhlo do zajetí zla a jejíž kletba mířila ničivě na všechny členky rodu. Plní se drtivě. Surmenu likviduje komunistický režim v blázinci. Strašnou smrtí zaplatí Fuksena (Katarína Ptáčková, převtělovala se i v Doktora) za lásku k nacistickému „výzkumníkovi“. Dořině tragickému konci, předznamenanému otřesným dětským zážitkem matčiny vraždy a nepřímo ovlivněnému pozdějšími neuspokojivými zkušenostmi s muži, se snaží marně zabránit bohyně Irma Gabrhelová (Zdena Herfortová). Dora sice nevěří na kouzla a prokletí, ale hyne rukou vdané Janigeny, která neunesla jejich lesbický vztah tváří v tvář vesnici a handicapovanému manželovi.

    Temné finále lidských příběhů vyznělo silně a vyvolalo zaslouženě vděčný ohlas publika.

    Městské divadlo Brno – Kateřina Tučková, Dodo Gombár: Žítkovské bohyně. Dramatizace a režie Dodo Gombár, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba David Rotter, dramaturgie Martina Kinská, produkce Zdeněk Helbich. Premiéra 20. května 2017.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. června 2017

    Komentáře k článku: Nový pokus o Žítkovské bohyně

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,