Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2019

ročník 25
19. 2.–4. 3. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Donutil: Neuznávám cestu vzorů, ale vzdoru

    Martin Donutil to nemá lehké. Být synem slavného herce Miroslava, vydat se v jeho stopách, to chce přinejmenším odvahu. Martin jde ještě dál. Nebojí se postavit vedle svého otce na jevišti. On jako Amadeus hraje se svým tátou v roli Salieriho v Morávkově inscenaci na Provázku. A Miroslav Donutil to nemá lehké. Čím dál víc se stává otcem svého syna. Na tiskovce v Brně prohlásil: Přijel jsem se na Provázek dívat, jak můj kluk herecky zraje a nakonec jsem zjistil, že už vyzrál.

    Martin Donutil

    Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste Donutil?

    Když mi byly tak tři čtyři roky. Šli jsme s tátou na nákup a já jsem pořád nechápal, proč ho všichni lidi na ulici zdraví. Tak jsem se zeptal: Tati, ty se s nima se všema znáš? Tenkrát se mi poprvé snažil vysvětlit, že ho zná víc lidí, ale ještě jsem to asi všechno úplně nepochytil. Ve třech letech jsem byl taky na premiéře Sluhy dvou pánů. Poprvé jsem viděl, co táta dělá a že ho lidi berou, že mu tleskají. Dodneška si vybavuju, jak jsem říkal, že bych chtěl dělat to samé co tatínek, aby se mi taky lidi smáli. Ale závažně a konkrétně jsem si to, že táta je populární, začal uvědomovat až v sedmé osmé třídě, kdy už jsem i já začal něco tak trochu točit a viděl jsem, jak na to reagují spolužáci ve třídě, co mi říkají a jak poslouchají třeba tátovy kazety. Začal jsem tušit, že jméno Donutil asi půjde za mnou v dobrém i zlém.

    Je víc toho dobrého, nebo zlého?

    Ve spoustě věcí to pomůže, ale v mnoha případech to naopak hází klacky pod nohy. Když jsem udělal přijímačky na konzervatoř a docela hezky jsem se umístil, spousta lidí mi předhazovala, že mě vzali jenom proto, že jsem Donutil. Tehdy jsem si uvědomil, že to asi nebude úplně lehké, a vzpomněl jsem si, jak mi táta říkal: Nechoď na konzervatoř, počkej si. Musíš být skálopevně přesvědčený o tom, že chceš být herec, protože to budeš mít těžký, zvlášť s tímhle příjmením. To se za tebou – ať chceš, nebo ne – potáhne. Moc jsem mu nevěřil a dneska si myslím, že jsem udělal dobře. Nebýt toho, tak jsem dneska ještě někde na AMU a k opravdovému divadlu bych se hned tak nedostal. Bůh ví, jestli bych byl na Provázku a jak by to všechno bylo.

    Jako herecký parťák je táta mnohem lepší než jakýkoli cizí herec. Můžu si k němu dovolit mnohem víc.

    Být někdo jiný

    Kam až vlastně sahají herecké kořeny vaší rodiny?

    Nedávno jsme pátrali v rodině po předcích a dopátrali jsme se až do 14. století k předkovi jménem Vidlák. Patřil k oddílu rytířů, kteří používali jako zbraň dvojzubé vidle. Bránil město Třebíč vidlemi, tudíž Vidlák. Prapůvodně jsme byli nižší šlechta Vidláků, což je docela srandovní. Pokud jde o divadlo, tak jen vím, že tátova maminka byla ochotnice a zpívala ve sboru. Jinak nic. Jo, a tátův dědeček se jmenoval Kašpar. Možná to s divadlem taky nějak souviselo. Ostatně táta se dostal k herectví díky tomu, že propadl z francouzštiny.

    Byl to šarm

    Mluvíme stále o otci. Co ale dělá vaše maminka?

    Co si pamatuju, pracovala v hudebním nakladatelství. Po listopadu šla za svým snem a otevřela si kavárnu v centru Prahy, v Platýzu. A to se jí, po nějakých oklikách, pořád drží a pořád ji to baví.

    Nikdy neměla nic společného s divadlem?

    Když se naši seznámili, máma vůbec nevěděla, že táta je herec. Bylo mu tou dobou osmadvacet, měl za sebou spoustu inscenací a myslel si, že celé Brno ví, kdo je. Když si vyhlídl holku, tak byl přesvědčený, že ji okouzlí právě tím, že je herec z Provázku. Když s ní pak měl druhou nebo třetí schůzku, zjistil, že ona vůbec nemá ponětí, co je Provázek. Takže ji okouzlil svým šarmem, což je myslím hezké zjištění na třetí schůzce.

    Vy jste se narodil až v Praze?

    Když táta v devadesátém roce dostal angažmá do Národního, máma nejdřív z Brna do Prahy asi rok za ním dojížděla, ale pak se – tuším v osmém měsíci – sebrala a s mým bráchou Tomášem, který je o dvanáct let starší než já, se za tátou odstěhovala. Sotva přijela, tak vytapetovala naše 3+1 v paneláku na Barrandově a hned potom porodila.

    Martin Donutil v roli Mistra jako mladého muže

    S Eliškou Fuchsovou (Marička) v roli Mistra jako mladého muže. V pozadí Ivana Hloužková (Amalie Wickenhauserová), Andrea Buršová (Paní Schulzová) a Martin Havelka (Mistr) v inscenaci Milana Uhdeho, Miloše Štědroně Leoš aneb Tvá nejvěrnější (r. V. Morávek, DHnP, prem. 11. 11. 2011) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Byl jsem sígr

    Jižák Jižák město snů… Platí to také o Barrandově?

    Na sídlišti jsem vyrůstal do svých sedmi osmi let. Pak jsme se přestěhovali do domečku kousek odtamtud, takže základní škola a kamarádi mi zůstali. To pro mě bylo důležité. Vlastně dodneška jsem rád, že mám přátele, kteří se mnou kamarádí ne z nějaké vypočítavosti, ale že se na ně můžu spolehnout. Pořád se vídáme, chodíme na pivo, máme společné koníčky. I když po nocích už po sídlišti nelítáme a nekreslíme po zdech jako kdysi. V dětství jsem většinu času trávil s kamarády venku, a když přišla puberta, byl jsem docela sígr.

    To bych do vás neřekla.

    Dřív jsem vypadal trochu jinak. Kratší vlasy, kšiltovka, kalhoty spuštěné ke kolenům, na sobě velkou mikinu s kapucí. V podstatě hiphopová, rapová subkultura se vším všudy. S psaním po stěnách, s ježděním na skejtu a s vyváděním po nocích.

    Jak rodiče prožívali tu vaši bouřlivou dobu?

    O většině z toho moc nevědí. Já se jim s tím, asi jako každý mladý kluk, který dělá průšvihy, nesvěřoval. Takže se to teprve teď dočtou.

    Doma vzorný chlapec, a venku…

    Ne, rozhodně ne. Že bych byl doma vzorný, to nehrozilo. Byl jsem fakt sígr. Moji kamarádi chodili v patnácti letech domů třeba v devět deset, protože jim to přikázali rodiče. Mně když se nechtělo, tak jsem domů nešel. A když jsem dostal zaracha, tak jsem utekl. Asi to se mnou nebylo úplně lehké. Ale na druhou stranu jsem se aspoň vyřádil a teď rodičům jejich trpělivost vracím. Své sígrovství mám za sebou.

    Jak vás rodiče vychovávali?

    Myslím, že to se mnou nebylo zrovna lehké taky proto, že táta, když jsem byl dítě, byl hodně zaměstnaný. Tím jsme si prošli s bráchou oba. Táta byl doma málokdy, tak třikrát čtyřikrát do měsíce. Pak jsme sice celá rodina odjeli třeba na týden na dovolenou a tam jsem si tatínka užil bohatě, ale doma zkrátka chyběl. Takže všechno zbylo na mámu, která na mně vyzkoušela snad všechny metody, které šly. Ono to ale myslím moc nefungovalo. Vždycky jsem měl svou hlavu a to jsem si podržel doteď. Jenom se líp hlídám.

    Pražák s moravskou krví

    Od dětství pendlujete mezi dvěma městy – Brnem a Prahou. Považujete se za Pražáka, nebo za Moraváka?

    Jsem Pražák s moravskou krví. K Praze cítím silnou vazbu. Město, v kterém se člověk narodí, mu jen tak nikdo neodpáře. Brno mám taky moc rád, ale nikdy ho nebudu schopen nazvat svým domovem. I když jsem v Brně prožil polovinu dětství, celá rodina je z Moravy a na Vysočině máme chalupu. Nemám už ani jednu babičku ani jednoho dědu, ale když jsem je míval, tak jsme za nimi pořád jezdili. A teď už tři sezony dojíždím na Provázek. Takže Morava je můj druhý domov.

    Jak se vyvíjel váš vztah k Provázku?

    První zkušenost s Provázkem jsem měl ve svých patnácti letech, když jsem nastoupil do prvního ročníku na konzervatoři. V Arše se konal festival Sto roků kobry a já se šel podívat. Byl jsem nadšený, žasnul jsem, jak je něco takového na divadle vůbec možné. A od té doby jsem myslel na to, že by se mi líbilo v takovém divadle hrát. Pak Vladimír Morávek pozval tátu do Brna na premiéru Českého moře. V té době jsme měli s kamarádem Ondrou Matajem na konzervatoři projekt o Kafkovi, s nímž jsme uspěli na Poděbradských dnech poezie. A protože jsme byli přesvědčení, že je to dobré a chtěli jsme s tím jezdit a hrát, tak jsme jeli na tu premiéru s tátou a po ní jsme měli s Morávkem schůzku, kde jsme s ním domlouvali, že bychom chtěli Kafku hrát na sklepní scéně. Pak z toho sice sešlo, nicméně kontakt na Vladimíra mi zůstal. V pátém ročníku jsem s režisérkou Terezou Karpianus dělal krásný alternativní projekt Žádná celá, nekonečno. A táta, když ho viděl, se mě ptal: A pozval sis někoho, aby to viděl? Já jsem říkal: Ne, proč? On: Seš blbej, teď je v Praze Morávek, zkouší na Vinohradech Cyrana, tak se mu ozvi. Takže jsem Vladimírovi napsal a on mi obratem odpověděl, že přijde velmi rád. A slovo dodržel. Nahlas se smál na místech, na kterých se nikdo jiný nesmál, takže jsem hned věděl, kde sedí. Druhý den jsme se sešli ve Slavii a já dostal nabídku jít na Provázek. A než jsem si uvědomil, že se mi plní sen, už jsem zkoušel Leoše.

    Nebál jste se vstoupit do stejné řeky jako váš otec?

    Než se člověk rozhodne dělat to samé jako jeho táta, tak si musí ujasnit dvě věci: Buď na to nemám a dělat to nebudu, protože to táta dělal dobře a já to nezvládnu. Nebo naopak: Sakra, to je motivace! Budu lepší, nebo – aspoň – chci být lepší. Jinak to nemá smysl. Takže s tím jsem do herectví i na Provázek šel. I když jdu podobnou cestou jako táta, tak po ní jdu v úplně jiné době. Navíc jsme s tátou typologicky odlišní, a to i hereckým projevem, uvažováním na jevišti či tělesnou konstitucí. Takže naše cesty být stejné nemůžou.

    Martin Donutil jako Joša

    V roli Joši s Gabrielou Štefanovou (Duňaša) v inscenaci Višňový sad (r. J. Mikulášek, DHnP, prem. 16. 11. 2012) FOTO JAKUB JÍRA

    Na Provázku

    Jak vás na Provázku přijali?

    Pro mě tam byly dva ostrůvky. Pavlík Zatloukal, Láry Hauser a Ivanka Hloužková si mě pamatovali jako dítě. Byli pro mě jako tetička a dva hodní strejdové. Ti mě přijali moc hezky. Vedle nich se na mě chystali mladší kluci, kteří si říkali, že mi tzv. „dají přijímač“. Ale nějak k tomu nedošlo. Přijel jsem strašně vyjukanej na Komáří louku, na soustředění před Leošem, a nikoho mimo těch tří jsem neznal. Trochu jsem se bál, ale nakonec jsme si velmi rychle vzájemně sedli. Mám dojem, že vztahy v našem divadle jsou jedny z nejhezčích v českém nebo moravském divadle vůbec. Od kamarádů slýchám, jak to chodí jinde, a ne všude je to tak růžové jako u nás.

    Vaší první rolí byl mladý Leoš Janáček v režii Vladimíra Morávka. Jaké bylo vaše setkání s tímto režisérským uragánem face to face?

    Měl jsem za sebou dost tvrdou školu od Františka Laurina z konzervatoře. Stávalo se třeba, že s jednou replikou jsme stáli tři hodiny na jevišti a opakovali ji do zblbnutí, dokud nebyla přesně tak, jak si ji představoval. Vycházel jsem ze školy a trošku naivně jsem si myslel, že už mě nikdy nic nepřekvapí, že jsem připravený na všechno. Seznámil jsem se s Vladimírem, což byl navenek takový hodný, milý pán, neustále se culící, potichu mluvící. Pak přišlo zkoušení a já jsem zjistil, že lžu nohama a že kazím práci sto padesáti lidem, že chodím jako pražský floutek a nevím, jak se hraje frajer z Hukvald. Vyslechl jsem si spoustu dalších připomínek, kterým jsem vůbec nerozuměl, a někde v duchu jsem hledal, jak to mám hrát. Scházel jsem se s Ondrou Jiráčkem, který je akrobat, a piloval s ním tu hukvaldskou chůzi. Jsem mu za tu pomoc dodneška vděčný, protože ze začátku jsem se Vladimíra bál na něco zeptat.

    Jaký je Morávek během zkoušek?

    Chvilku trvá, než člověk Morávkově kódu porozumí a začne s ním jít a chápat, že nepředehrává, ale jenom podsouvá nějakou podprahovou informaci, aby dostal z člověka pravdu, nikoliv aby mu ji vnucoval. Nejtěžší pro mě bylo najít nejmladší Leošovu podobu. V inscenaci se objevuju ve třech věkových fázích Janáčka. První je, když je mu jedenáct, druhá, když je mu nějakých devatenáct, a třetí, když je mu jedna a dvaadvacet. Poslední dvě fáze pro mě byly jednodušší, protože mi byly věkově blízko, ale ta jedenáctiletá byla pro devatenáctiletého kluka oříšek. Zahrát přesvědčivě jedenáctileté dítě v době, kdy jste sotva vyrostli z puberty a jediné, k čemu se nechcete vracet, je dětství, byl mazec. Během zkoušení jsem pochopil, že herec na sebe musí umět prásknout spoustu nepříjemných věcí, kutat i v místech, kde mu to není libé, a všecko to vyhazovat na povrch. Byla to pro mě obrovská škola. Hrát na Provázku vydá za čtyři vysoké herecké školy po sobě.

    Kromě Morávka jste na Provázku pracoval s dalšími režiséry, s Jiřím Jelínkem a Janem Mikuláškem. Zakusil jste tři odlišné přístupy. Který vám vyhovoval nejvíc?

    Těžko říct. Vladimír je člověk, který má svoji předem vysněnou vizi, herci ji předloží a žádá ho, aby tu vizi dokázal vyložit svým herectvím tak, aby to byla pravda. To je Vladimírův způsob režie.

    S Jelínkem jsem zkoušel autorskou inscenaci Romeo, Julie a já. Jirka vám řekne, že se zkoušením budeme bavit. Takže jen tak spolu sedíme a všichni máme hezkou chvíli. Jako bychom seděli v hospodě. Vyprávíme historky a vůbec netušíme, o čem budeme zkoušet. Já povyprávím historku o tom, jak můj kamarád sbalil na diskotéce holku, měl pocit, že je nádherná, a protože v noci nejezdily tramvaje, tak s ní vyrazil pěšky domů. Šli asi hodinu, on zatím vystřízlivěl a zjistil, že ta holka ho už tolik nepřitahuje. Přemýšlel, jak se jí zbavit, ale nešlo to. Tak se zas opil a opět mu přišla krásná. A Jirka na to řek’: Jo, tohle je super, to použijem! A je to tam. Takže to je zase úplně jiná spolupráce.

    A pak přišel Honza Mikulášek a Doktor Faustus a Višňový sad. Honza si sedne a řekne: Hele, já bych to chtěl dělat zhruba o tomhle tom. Vidím to tak, že by tady mohly stát tři čtyři stoly a vy tam mezi nimi sedíte. Něco zkuste a ukažte mi to. Začnete zkoušet, začnete improvizovat v prostoru, začnete hledat, a když se mu to nelíbí, tak vás zabrzdí. Předvedete mu 28 minut, z kterých on postupně vyredukuje tři, které jsou nabité nápady z vás, vypovídají přesně o dané situaci a v inscenaci fungujou.

    Mně se líbí mnohost všech těchto přístupů. To, že jsem si mohl vyzkoušet všechny tři cesty. Zkušenosti z jedné použít ve druhé a ty zase použít v té první a pak je všechny sečíst ve třetí jako historku, kterou budu vyprávět a z které uděláme další scénu. To je důvod, proč mi vyhovuje alternativní divadlo. V něm herec pozná velkou rozmanitost, a to mi vyhovuje.

    Martin Donutil jako Amadeus

    V titulní roli inscenace Amadeus (tj. Milovaný Bohem) Hommage à Miloš Forman (r. V. Morávek, DHnP, prem. 14. 3. 2014) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    V Národním

    Lze tento přístup udržet celý život?

    To nevím. To zjistím až tak ve čtyřiceti. Možná si to táta ve dvaadvaceti myslel taky a pak zjistil, že herec zraje a dozraje k velké činohře. Těžko říct. Dnes je pro mě činohra konfekční oblek, který má rukávy a nohavice, které jsou pevně dané, zatímco alterna je pytel, ve kterém může být člověk takový, jaký je či jaký chce být. A to mě baví.

    Nicméně zkusil jste si i onu „velkou činohru“. V pražském Národním hrajete ve Sluhovi dvou pánů Silvia…

    Tím, že v Národním hraju jenom v jedné inscenaci, tak je to pro mě rozšíření hereckých mantinelů a poznaných hranic divadla. A taky velké ponaučení, možnost zkusit si hrát na úplně jiném jevišti, s úplně jiným diváctvem, s jiným stylem hraní, než co jsem dosud znal. Ve spoustě věcí mě to obohacuje a někam posouvá. Na Provázku hraje herec civilně, ze sebe, přirozeně, nemusí nijak prát do hlasu, všechno plyne ruku v ruce. V Národním se člověk musí umět postavit, musí vědět, že je nutné mluvit nahlas a že mimiku musí občas přehnat, aby lidi vzadu věděli, o čem hraje. Je to úplně jiná škola, kterou jsem se učil na konzervatoři od svých pedagogů Františka Laurina a Johanny Tesařové. Prostě takzvaně velké herectví. To neznamená, že extrémně náročné, ale v gestech a podání násobené.

    Jaké to je stát na prknech Zlaté kapličky?

    Je to něco, co mi dovolí vypadnout z určitého stereotypu, který přes všechnu rozmanitost občas i na Provázku cítím. Zkoušíme třeba dva měsíce a já mám najednou pocit, že se točím v kruhu, že mi dochází síla hledat něco nového. Pak najednou musím do Prahy na Sluhu. Vyběhnu na obrovské jeviště a přes diametrálně odlišné herectví se mi to nějak v hlavě sepne a vlije novou krev do žil pro roli, kterou zkouším v Brně. Je to těžko popsatelný proces, ale ohromně zábavný.

    Martin a Miroslav Donutilové

    Od 20. března 2011 vystupuje se svým otcem (Truffaldino) v roli Silvia v inscenaci Sluha dvou pánů (r. I. Rajmont, ND Praha, prem. 22. 9. 1994) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Rodinné protiúkoly

    Ve Sluhovi dvou pánů jste se poprvé na jevišti objevil se svým otcem. Ale skutečné herecké partnerství přišlo až v Amadeovi na Provázku.

    Spousta lidí měla pocit, že je to ten nejtěžší protiúkol, jaký jsem mohl dostat. Že je to vlastně za trest zkoušet s vlastním tátou. Mně to ale vůbec nepřišlo a jsem za to Vladimírovi vděčný. Svoji první velkou roli jsem mohl projít po boku táty, komu se to stane? Jako herecký parťák je táta mnohem lepší než jakýkoli cizí herec. Můžu si k němu dovolit mnohem víc. V inscenaci Salieriho považuju – tedy Mozart považuje – za jednoho ze svých největších přátel, který dbá o jeho dobro. Tím, že jej hraje táta, veškeré spontánní jednání jako políbení, objetí nebo plácnutí přes zadek, všechno jde zevnitř. Nepřemýšlím, jak se bude můj kolega tvářit. Vím, že se do něj můžu naplno opřít, že mu můžu předvést cokoli a on mě jako herce i člověka podrží. Když se mu to nebude líbit nebo to bude špatně, tak mi upřímně řekne: Hele, tohle tam nedělej a tady si nechej pauzu… A zároveň mě nebude režírovat.

    Hrajete Amadea s čírem. Vzpomněl jste si během zkoušení na něco ze svého „sígrovského“ dětství?

    Během zkoušek jsem přemýšlel nad tím, jak by to asi vypadalo, kdybych ve svých nejhorších letech vzdoru vzal svoje adolescentní revoltující „já“ a zkusil ho vsadit do sebe sama teď. Nechal jsem se tím ovlivnit a hrál to, jak jsem tehdy fungoval, a jen na to oblíknul kabát Mozarta a oné doby. A ono to zajiskřilo. Jako když k sobě dáte drátek plus a minus. Já se na to v podstatě jenom tak trošku díval a korigoval.

    Připravovali jste se s tátou na roli společně?

    Toho jsem se upřímně bál. Že se budeme neustále scházet, táta mi bude dávat samé rady a pořád budeme spolu zkoušet text. Ale nakonec tomu tak nebylo. Jasně, že když jsme po zkoušce sedli do auta a jeli směr Praha, tak jsme se půl hodinky o Amadeovi bavili. Ale tím to haslo. Já jsem nemluvil tátovi do práce, což je logické, a on nemluvil do práce mně, za což jsem mu vděčný. Nechal mi stavět si roli sám. Všechno jsme si předváděli až na jevišti během zkoušek.

    Překvapil vás v něčem jako herecký kolega?

    Překvapilo mě, že je schopen vrátit se do kolejí, ze kterých vzešel, a že nic z toho, co tehdy uměl, nezapomněl. Naopak se v činohře ještě obohatil. Je schopen skvěle pracovat a být svobodný. To bylo příjemné zjištění.

    Máte nějaký herecký vzor?

    Ne. Důležitější než vzor je pro mě motivace.

    …někoho, kdo vás inspiruje?

    Vzor pro mě může být můj táta, protože díky němu se herectví věnuju. Vždycky mně ale přišlo, že mít nějaký předobraz toho, jaký chci být, je příliš jednoduché. Neuznávám cestu vzorů, ale vzdoru. Pro mě je nejdůležitější jít si za svým. Můj vzor je být co nejlepší, i když se mi to třeba nemusí dařit.

    Má úsměv knížete Myškina

    Na Martinovi je hezké, že má tak dobrou povahu. Je takový láskyplný celý. A má úsměv knížete Myškina. Když na těch všech zkouškách pobývá, já zas hicuji tušením Čehosi, prd je jasné, čeho pro tentokrát zas. Umí být hezky šťastný – takové věci že zažíváme, tak zřetelně do Neznáma že se řítíme. On úplně nahoře na té lodičce mířící k nehoráznému zas nějakému pomyslu nechává se ošlehávat větrem, hromy divě bijou, on tím svým mobilem, co jej pořád nosí s sebou, dělá si fotky – jak hezky přívaly vod zkrápí mu obličej, jak mnoho blesky ho ošlehávají, jak mnoho přívaly meteoritů hrozí rozdrtit vše, nač přijdou – Martin dál tyčí se na přídi lodi Utopia a věří a věří a strpí a strpí – usmívá se úplně autenticky.

    Když teď zkoušeli jsme Amadea – to bylo nejhezčí – jak každý den měl dobrou náladu. Byl jak nějaký chlapec – pořád na všechny dával pozor a věřil a dotýkal se a nepochyboval a měl rád. Na generálkách skoro už nemluvil, tu a tam i zasípal, ani tenkrát nenapadlo ho přemýšlet, kdo v místnosti jest piča.

    Tak mi imponuje a věřím mu a prorokuju mu budoucnost a nebojím se o něho ani trochu. Má to v hlavě srovnané – šikula jeden.

    V představení Kníže Myškin je idiot říká v zastoupení souboru takový ten monolog, co ho před ním Simona Peková říkala a Jiří Hajdyla taky tak, a tam jest napsáno: Já upřímně někdy vůbec nevím, proč tam vlastně jsem. V tom Brně. Táta v Praze, máma v Praze, brácha v Praze – a já v Brně – říkám v Dostojevském scénické poznámky. Každý týden to otočím klidně i třikrát mezi těmi dvěma městy – a vlastně někdy nechápu, co mě k tomu vede… Asi že tomu tady – (pauza) – tak nějak – (pauza) – věřím asi – snad. (pauza) Možná. (pauza) Děkuju vám za pozornost. P. S. Říkáním těch scénických poznámek vzkřísit Boha v sobě – to je oč tu běží… v tom Brně pod Petrovem – (pauza) – nejspíš. (pauza) – Snad.

    Vladimír Morávek


    Komentáře k článku: Martin Donutil: Neuznávám cestu vzorů, ale vzdoru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,