Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Manifest konformismu

    V divadle si na rozdíl od kina nesedám do první řady a mám k tomu jednoduchý důvod. Panickou hrůzu z interaktivního divadla. Herci z filmového plátna se mě na nic nezeptají, ale v divadle se to dnes s hranicí mezi jevištěm a hledištěm má všelijak a člověk aby pak celou dobu seděl připodělaný strachy. Někdy se dá nebezpečí vytušit už podle názvu hry, a tak jsem na Spílání publiku Petera Handkeho šla do pražského Divadla Komedie už rovnou tak trochu s obavami. Zvlášť potom, co jsem si v divadelním programu od režiséra hry přečetla tohle: Handke vyzývá k otevřené konfrontaci a přímé účasti každého, komu už nestačí jen z bezpečné vzdálenosti pasivně přijímat zážitky „z druhé ruky“. Jenže divadlo přece vždy bylo, je a bude tou druhou rukou, ne? A právě proto do něj přece taky chodíme. Té své první ruky máme totiž každý den až dost. Možná to zní málo intelektuálně, ale já si do divadla opravdu chodím hlavně odpočinout. Od sebe. Je to málo? A ještě něco. Miluji onu magii divadla, neboli přesně to, co Handke divadlu vytýká. Iluzi, zdání, vystoupení ze sebe. Spíš, než by člověk přemýšlel, vláčí si ho s sebou divadelní text bez slitování horem dolem jako nevolníka a neúprosně mu vnucuje svůj pohled na život. To je ono. Manipulace divákem. A příběh, tu staromódní veteš, tu mám ráda taky. Do divadla chodím na život, který se mě netýká. Odžít si osudy jiných, jiná slova, jiné myšlení. Pokud je to dobrý kus, pár střepů z textu nebo pocitů kdesi ulpí a něco se ve mně přeskládá. V divadelní kavárně, cestou domů a někdy i další den se zase jako Rubikova kostka dávám dohromady. Pokud jde o opravdu dobrý kus, něco se vevnitř už navždy sešteluje jinak. Člověka se to netýká, a přesto nějak ano.

    Pokud mě divadlo nenese proudem, který mě nemilosrdně kamsi strhává, pokud mě nelapí do víru, pokud jen sedím a něco si ukrutně myslím nebo se sebepožíračsky zpytuji, je to na pytel. Handkeho Spílání publiku je na pytel. Chytré a sebereflexivní na entou, ale jako strašákovi ruka trčí z něj touha rubem ven obrátit všechny divadelní fígle a zažité role diváka, režiséra a herce rozmetat na cimprcampr. Divák dostává na holou, jenže ta úpornost, nepokora a černobílost je iritující. Kdo není s námi, je proti nám. Chtěl naštvat dekonstrukcí tradičních forem, a přitom nás Handke dráždí zpupností všechna ta klišé s konečnou platností a definitivně rozlousknout. Zatímco jedna klišé člověk vymetá ven, jiná mu oknem lezou dovnitř. Co bylo dřív avantgardní bombou, dnes vyznívá učebnicově a avantgardou může být dnes mnohem spíš třeba v nových kulisách oprášený mainstream. Něco jako vzít si na alternativní divadlo kyblík popcornu. I když ani to už není ono.

    S literaturou je to podobné. Texty tematizující samotné psaní jsou příliš často nouzovky těch, co nevěděli, o čem psát. Jako by upřímnost sama o sobě měla v umění nějakou hodnotu. Nemá! Každý totiž ví, že „pravdivost“ hodnotný text nedělá. Neboli prosím neplést si žánry ani role a pěkně se držet tradic. Čtenář není autorem, ani autor čtenářem, herec divákem, nebo divák režisérem. Proto si myslím, že by divák neměl být z jeviště oslovován a publikum by mělo, nejen na dětských představeních, sedět s rukama na kolenou přikováno na svých židlích a neplést se hercům do rolí. Jsem tradiční, já vím. Ve světě podle Handkeho svého druhu underground.


    Komentáře k článku: Manifest konformismu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,