Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Malý velký muž
Klein točit nebude – za prvé proto, že je žid, za druhé je malý a za třetí by se mu mohlo během natáčení něco stát. Právě takhle se prý svého času vyjádřil ústřední dramaturg Ludvík Toman vyslaný koncem šedesátých let normalizačním režimem, aby na Barrandově udělal „pořádek“ zejména mezi filmaři nové vlny.
Foto Dalibor Glück
Dušan Klein (27. 6. 1939 Michalovce – 9. 1. 2022 Praha) k nim patřil i nepatřil: na FAMU nastoupil jen o rok později než slavná Vávrova škola (Menzel, Chytilová, Schorm, Schmidt), debutoval s Miroslavem Sobotou v roce 1964 psychologickým dramatem Místenka bez návratu. Nutkavý námět Vladimíra Körnera o bývalé koncentráčnici, které za války dali její dcerušku na převýchovu do německé rodiny, mu musel být blízký. Sám rodák z Michalovců přišel jako dítě o otce partyzána, s dvěma bratry a matkou se pak skrýval v katolickém klášteře v Bratislavě, po udání od otcova dřívějšího dlužníka všichni skončili v Terezíně. Naštěstí přežili.
Dušan Klein v dětské roli ve snímku režiséra Jiřího Weisse Můj přítel Fabián (1953). Foto archiv
Jako filmař přežil Klein i tomanovské čistky. Od sedmdesátých let se věnoval s různou měrou úspěšnosti špionážnímu a detektivnímu žánru. Mně se ale vepsal do paměti spíše svým Radikální řezem (1983) podle novely Josefa Klímy. Problém rasového soužití Čechů s Romy tu zarezonoval na svou dobu překvapivě a polemicky, jakkoli sám Klein si už jako chlapec zahrál malého cikánka v agitce Jiřího Weisse Můj přítel Fabián (1953), která obdobné téma zpracovávala s příslušným budovatelským optimismem.
Šťastné pak bylo Kleinovo setkání s prozaikem a scenáristou Ladislavem Pecháčkem, které komedií Jak svět přichází o básníky (1982) odstartovalo šestdílnou volnou sérii celovečerních filmů, v nichž se v zábavné poloze odrazily proměny české společnosti od osmdesátých let až do roku 2016, kdy vznikla poslední část Jak básníci čekají na zázrak. Ve spolupráci s Pecháčkem se zrodila i jízlivá podobenství marasmu pozdního socialismu Dobří holubi se vracejí (1988) a Vážení přátelé, ano (1989). Nostalgickou polohu jeho básníků přijali však diváci okamžitě vstřícněji, včetně humorných výletů do světa divadelních ochotníků a filmařů.
Privatizace Barrandova v devadesátých letech Kleina na rozdíl od jiných nikterak nevykolejila. Televizní práci se věnoval už předtím a teď se doslova našel nejen v žánru solitérních televizních filmů, jako byla třeba procítěná reflexe holocaustu podle románu Viktora Fischla Píseň o lítosti (1998). Úspěšný byl zejména v seriálu Hříchy pro pátera Knoxe (1992) podle Josefa Škvoreckého vysílaném při premiéře v přímém přenosu a pak v – už autorské – sérii Hříchy pro diváky detektivek (1995). Laskavá Kleinova tvář klidného muže s dýmkou se stala doslova jejich symbolem.
Dokořán, 2003. Repro archiv
Tak jsem ho ostatně poznal i já, když jsme s ním v lednu 2004 točili rozhovor do televizní literární revue Třistatřicettři. Příležitost nám k tomu dal jeho životopis od Petra Nového Dušan Klein aneb Jak režisérům chutná život (2003). Ta knížka je na to, čím prošel a kolik toho stvořil, docela skromná, i když se v ní vypočítává, že do času jejího vydání natočil 95 filmů – a pak jich přibylo ještě nejmíň deset.
Klein byl pro mě zosobněním fričovského filmařského profesionála, který nespřádá hlubokomyslné intelektuální úvahy, respektuje pravidla produkčního provozu i zájem diváků, ale nikdy nejde pod svou úroveň. A hlavně ctí staré dobré filmařské řemeslo a jeho etiku. Prvorepublikové hvězdy jako Jiřina Šejbalová v Místence bez návratu byly zvyklé na sebe dbát, většinou měly i vlastní garderobu, posteskl si mi tehdy bokem po natáčení. Ale dnes? Ve velkém detailu tváře trčí holce chlupy z nosu, a nikoho to nezajímá…
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Malý velký muž
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
