Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Make War, Not Love – Pražské křižovatky a 4+4 dny v pohybu

    Praha je na podzim svátkem netradičního a politického – či přesněji společensky angažovaného – divadla. Začíná se setkáním českých skupin divadelního okraje …příští vlna/next wave… (letos 25. ročník), o němž jsme psali minule, a ihned se pokračuje mezinárodními festivaly Pražské křižovatky (letos potřetí), 4+4 dny v pohybu (23. ročník), Palm Off Fest (3. ročník), tanečním Hybaj Ho! (9. ročník) a festivalem dokumentárního divadla Akcent (existuje od roku 2010). Smršť zakončí v listopadu Pražský divadelní festival německého jazyka (23. ročník).

    Vrcholnou performancí v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu bylo úvodní sólo italské herečky Silvie Calderoni nazvané MDLSX FOTO SIMONE STANISLAI

    Jistě není náhodou, že všechny zmíněné festivaly spojuje používání netradičních divadelních forem a přístupů. Nevedl jsem si statistiku, ale hraní v kukátkovém prostoru bylo ve výrazné menšině. A to nejen v případech programového zacílení na hledání jiných divadelních prostor (…příští vlna/next wave…, 4+4 dny). Když už se nehrálo rovnou venku, přenesli tvůrci své produkce do provozních budov, na chodby, do šaten či aspoň za zataženou oponu tradičního divadla s diváky na jevišti. Avšak i to je dnes divadelníkům málo. Vstupují do samotné definice toho, co je divadlo. Některé produkce byly (pouhými) zdivadelněnými přednáškami z různých oborů lidských činností, někdy byli herci skryti, a občas dokonce v hracím prostoru absentovali zcela. Diváky někdy instruovali a na produkce směřovali organizátoři sedící před sálem, jindy se návštěvníci řídili instrukcemi napsanými na zdi, někdy dokonce v počítači umístěném na stole. Logicky vyvstává otázka – a v minulém čísle DN se o ní zmínila kolegyně Petra Zachatá v úvodníku a v tomto k ní dochází i Jan Grulich v reportáži z Divadelní Nitry –, zda v takových případech ještě jde o divadlo. Ovšem právě tyto nejistoty jsou pro mnohé diváky vzrušující (patřím mezi ně).

    Pražské křižovatky

    Pražské křižovatky tak radikální nebyly. Nicméně představení portugalského Teatro Nacional D. Maria II se divadlu-nedivadlu v mnohém blížilo. Na jevišti Nové scény se odehrával jakýsi mystifikační sci-fi dokument nazvaný If a Window Would Open: čtyři herci seděli na židlích před diváky a dabovali kolážovitě zpracovanou televizní reportáž o ukradené řeči, sestavenou z různých dokumentárních záběrů politických projevů a veřejných událostí. S vážnou tváří říkali něco zcela jiného než snímané postavy původně, čímž diváky mátli: co je realita a co fikce, co je legrace a co je – snad – myšleno vážně? Herci používali či spíš aktivně vytvářeli novodobý newspeak, který (pseudo)odbornými termíny připomínal havlovské ptydepe. Vznikalo tak zvláštní manipulativní napětí mezi obrazem a slyšeným slovem, mezi zvukem a tichem, mezi obsahem a jevištním konáním. Vše formou odborné debaty vedené přímo před (a někdy i s) diváky, jimž herci v jednu chvíli dokonce nabídli účast ve hře za „sponzorské“ dary, které jim rozdávali. Milá, formálně zajímavě zpracovaná mystifikační hra se nicméně předvídatelností zvoleného humoru a jeho point po krátkém čase vyčerpala. Vzpomněl jsem si na slovutné Monty Pythony, ovšem jedna scéna u nich trvá maximálně pár minut a divák se při ní těší na každé gesto, na každý fór. Kdežto zde věděl před deseti minutami, jaká pointa přijde za půl hodiny. A když na závěr herci odešli, vzal jejich zvukař do ruky elektrickou kytaru a zahrál na ni dlouhé sólo… Že by vše byl jen těžký sen?

    Podobnou hru ve hře, či hru na hru, tentokrát v provozní budově Nové scény, nabídla argentinská dvojice Julián Tello a Federico León. V asi hodinové performanci Las Ideas oba herci seděli naproti sobě u velkého pracovního stolu a dlouze rozprávěli, co je divadlo a co a jak (by měli) hrát. Rozmluvy snímali kamerou a přenášeli je na plátno za sebou. A… to bylo v podstatě vše. Autistické představení zahleděné do sebe a samo sebe interpretující. Jako by herci sami byli tématem, jež je nepřesahuje. Mohli by být, pokud by dokázali své úvahy výrazně formulovat, pokud by jejich témata byla univerzální či aspoň inovativně, kreativně nahlížená. Ovšem aktéři nedospěli k ničemu jinému, než že divadlo je cokoli a vlastně nic a že jedinou možností je sám sebe natáčet a pak to vydávat za divadelní produkci. Což se v podstatě dělo v přímém přenosu. Proč to ale hodinu sledovat, proč herci „vystavují“ sebe samé, jasné nebylo. V diskusi po představení zcela vážně řešili, proč jim v závěrečném obraze, kdy se jejich stůl nečekanou jevištní proměnou stane velkou obrazovkou laptopu (vizuálně působivý efekt), spadl jejich skutečný laptop na zem a že možná právě v této nepředvídatelnosti spočívá hodnota divadla. Asi humor na druhou…

    Nizozemské divadlo De Warme Winkel uvedlo na jevišti Nové scény inscenaci Gavrilo Princip FOTO SOFIE KNIJFF

    Divadlo naruby

    Diskuse po představení – a díky za ně! – jsou ovšem zrádné. Po nesmírně vtipné a v mnoha ohledech překvapivé a svým způsobem odvážné obrazoborecké produkci čtyř rakouských hudebníků a performerů Sons of Sissy se její aktéři nechali vmanipulovat do vážně míněné, ale zcela neplodné debaty o rituálu a jeho smyslu. Přitom jejich produkce pracovala s obrovským nadhledem, radostně hravou a chytrou jízlivostí, s níž přistoupili k tyrolským lidovým písním (včetně jódlování). Zprvu je interpretovali coby hudební kvartet (basa, dvoje housle, harmonika), pak začali tančit v dlouhých soustředných kruzích a hráli a zpívali je za běhu a nakonec se svlékli a lidové tance se všemi vykrouceninami a skoky provozovali tak, jak je pánbůh stvořil. Vznikaly vizuálně působivé, překvapivě křehké, cudné obrazy evokující až antická božstva či Matissovy Tanečníky. Jindy se naopak z performerů stávali úsměv vzbuzující naháči, kterým pindíci létali do rytmu nahoru dolů, zleva doprava. Vše prováděno se seriózností folklorních akademiků. Čirá bizarnost v precizním, ve všech složkách (hudba, pohyb, vizuální působení, téma) profesionálním provedení. O nic víc v představení nešlo, a přesto to k silnému diváckému zážitku stačilo.

    I největší produkce festivalu nastolovala otázky směřující k divadelní formě a tvaru. Nizozemské divadlo De Warme Winkel uvedlo na jevišti Nové scény inscenaci Gavrilo Princip, jež se zabývala životem sarajevského atentátníka habsburského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Zprvu prázdné jeviště postupně zaplňovaly obrovské papundeklové kulisy, často stavěné naruby k pohledu diváků, takže ti vlastně sledovali zákulisí. Herci se pohybovali a hráli všude, před i za kulisami, na jevišti i v hledišti. Jejich jednání bylo často vidět jen zčásti, někdy vůbec, dalo se sledovat jen na projekčním plátně umístěném na scéně – po jevišti se pohyboval kameraman a jeho štáb, kteří vše snímali. Některé scény viděl divák jako tradiční činohru, část však jako film a občas mohl vidět natáčení i obraz současně. Téma vykloubenosti doby, chaosu a zmatku, nejasnosti a neproniknutelnosti se tím ústrojně zhmotnilo. A skrze detaily obličejů či různě snímaných jevů s řadou filmařských fórů bylo ještě zesilováno. Na konci se „papundeklová“ scéna rozklížila a rozpadla – jako Evropa v první světové válce. A my se z titulků dozvěděli o válečných a poválečných osudech Gavrila Principa. Působivé představení funkčně propojující moderní technologie s formou i obsahem.

    4+4 dny

    Mystifikaci, hru, setkání, divadlo bez herců i herce bez divadla, minutové i mnohahodinové performance, výtvarné i divadelní instalace, tradičně nabídl festival 4+4 dny v pohybu, po dvou letech se navrátivší do vybydlených prostor Desfourského paláce naproti Masarykovu nádraží. Po osm festivalových dnů mohli diváci volně brouzdat několika patry rozlehlé budovy, na chodbách, v různých zákoutích a v mnoha pokojích se setkávat s prezentacemi široké plejády výtvarníků, hudebníků a divadelníků. Procházet se interaktivními instalacemi, nechat se vtáhnout do produkcí, kde byli sami s performery či počítačem, nebo sedět na zemi v pokoji a sledovat mnohahodinovou tanečně-pohybovou performanci (UN:TIT:LED tria T.I.T.S.).

    Festival se programově zaměřuje na site-specific divadlo, tedy divadlo v nezvyklých prostorech, a asi nejradikálněji u nás rozbíjí definici divadla jako setkání živého herce s živým divákem v tradičním divadelním prostoru a v konkrétním, přesně vymezeném čase. Na chodbách paláce narážel divák na prapodivné skrumáže různě nasvícených barevných chomáčů umělé hmoty, jež působily jako zmačkané pavučiny či záhadná vajíčka naklonovaného hmyzu. Jedno dokonce viselo u vstupu nad hlavním schodištěm. Procházel tvůrčími laboratořemi, kde mohl ze sluchátek poslouchat příběhy, které mu tvůrci – někdy třeba jen prostřednictvím hudby či zvuků – vyprávěli. Anebo vešel do rozlehlé místnosti, čímž vstoupil do Provinilé krajiny nizozemského multimediálního umělce Driese Verhoevena. Na velké stěně naproti sobě viděl jakoby v přímém přenosu zabíraný televizní obraz z tkalcovské továrny s dělnicemi u strojů. Slyšel hluk strojů, dělnice rutinně pracovaly. Tu se jedna z nich vydala od stroje směrem k plátnu a začala komunikovat s návštěvníkem v místnosti. Kopírovala jeho pohyby, jemnými pokyny s ním navázala kontakt. Nastalo ticho a bylo na divákovi, jak reagovat, zda komunikovat či ne. Podle toho se odvíjel prostý příběh, vztah. Po pár minutách herečka vstala a splynula s pracovním prostředím, které opět začalo žít. Filmový obraz vstupující do reality, realita vstupující do filmového obrazu.

    Mezinárodní uskupení Secondhand Women pozvalo v inscenaci Inter-mission diváky festivalu 4+4 dny v pohybu do herecké šatny FOTO MARKÉTA ČERNÁ

    Divadlo krutosti

    V Desfourském paláci se odehrávala řada interaktivních instalací a performancí, které popisovat by zabralo celé číslo Divadelních novin. Ale festival nabízí i – co se prostoru týká – tradičnější pojetí tanečního či fyzického divadla v divadlech Ponec a Archa, které ovšem také překračuje obvyklé „normy“. Snad pokaždé šlo o produkce nějak vykloubené, ať už formálně, autorským přístupem, či tematicky.

    Vrcholnou v tomto ohledu byla hned úvodní produkce, fyzická sólo performance italské herečky Silvie Calderoni nazvaná MDLSX. Syrové, drsné, excentrické představení využívající nejmodernější zvukové i vizuální (světelné) technologie, v jehož středu stojí nesmírně vitální performerka schopná a ochotná plně nasadit – v podstatě pro téma obětovat – své tělo, svou mysl, svou bytost. Jako největší punkerka, jako grrrrlz, jako performer vlčího Artaudova rodu. Od vyrovnané zpovědi k řevu a běsnění, od bowieovské výtvarné stylizace po vystavování svého přirození nasvěcovaného červeným laserem, od plného nasvícení po stroboskop a tmu, od polohlasu po hlukové šílenství, vše sloužilo k jedinému – k zachycení běsu, mentálního i fyzického šílenství dívky s hrůzou a zděšením dospívající v muže. Uvědomování si tělesného i mentálního já, vnitřní i vnější boj o sebe sama/samu i se sebou samým/samou bylo interpretováno s dvousetprocentním nasazením. Šlo o život. Boj o život. Not love but war. Takový je dnes svět. Přesto je třeba žít. Za každou cenu, v každé situaci.

    A o to by mělo jít v pravdivém, krutém divadle především. Zachytit skutečnost, stlačit neuralgická, bolestná místa člověka. Teď a tady. Neohlížeje se na formy či způsoby sdělení.

    Ceňme si festivalů, které takové performery a takové produkce přivážejí.


    Komentáře k článku: Make War, Not Love – Pražské křižovatky a 4+4 dny v pohybu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,