Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Má divadelní bible (No. 67)

    Od čísla 1 ročníku 2020 Divadelních novin vycházela na straně 15 rubrika Má divadelní bible, v níž čeští divadelníci a kulturní osobnosti představovali knihy, jež vedly jejich kroky a myšlení směrem k divadlu či umění, a zásadně je ovlivnily či nadále inspirují. Celkem vyšlo 66 dílů této rubriky. Od tohoto roku ji střídá jiná s názvem Mé divadelní osvícení. Rubriku Má divadelní bible však neopouštíme a přenášíme ji do virtuálního prostoru i-DN.

    158. číslo časopisu Théâtre/Public, březen 2001

    Repro archiv

    Mou divadelní biblí, tórou i koránem je 158. číslo francouzského časopisu Théâtre/Public. Sto čtyři stran… Proti dvěma deskám Desatera vlastně pěkná bichle. Vyšlo v roce 2001.

    Pořídila jsem si ho na Avignonském festivalu. Ze zvídavosti a taky trochu ze zoufalství z těch všech Molièrů a Shakespearů a Čechovů a Mrštíků… z jisté euro-americké dramaturgické úzkosti, řekla bych. Touhy po jiném. Stál sedmdesát franků, celých jedenáct euro. Pro mě tenkrát hotový majlant.

    Na obálce herečka Aïssa Maïga. Připadala mi jako bohyně Divadla. Co na tom, že tenkrát jsem nevěděla, kdo to je. Titulek nad její fotografií z inscenace Bintou od Koffiho Kwahoulé v režii Gabriela Garrana z roku 1997 sliboval zjevení: Afrique noire: écritures contemporaines d’expression française / Současné tvorby černé Afriky. Cože? Žádný foklor? Žádná antropologie? Ale moderní divadlo, moderní autoři! A snad i dramaturgické náměty her, které by se v Čechách jednou mohly hrát?! Otočila jsem první stránku a skočila do neznáma. Od té chvíle mě pohltil můj druhý divadelní život. Ten africký.

    Sylvie Chalaye. Foto archiv

    Tohle legendární vydání koncipovala Sylvie Chalaye, teatroložka a odbornice na západoafrická frankofonní divadla a dramaturgie. Působila v té době na Univerzitě v Rennes. Bez ní by moje iniciace nebyla úplná. Od devadesátých let 20. století dávala vztahy mezi divadelní Evropou a Afrikou do pohybu a rozpohybovala i mě. Koupi 158. čísla časopisu Théâtre/Public, mé vzácné vlastnictví úplně první afro-teatrologické literatury, trumfovalo na stejném ročníku festivalu osobní setkání se Sylvií. Vznikl z něj rozhovor na celou stránku Divadelních novin. Dodnes nezapomenu, s jakým zaujetím, s jakou vášní odrážela ve svém pronajatém avignonském bytě smršť mých otázek, z nichž bylo patrné, že o afrických divadlech nevím nic, ale chci vědět všechno. Teď hned. Málem kvůli tomu zmeškala vlak do Paříže. Nechala jsem se tou vášní a zaujetím dobrovolně a ráda nakazit.

    Sylvie stála také v čele divadelní části multižánrového časopisu Africultures, který v roce 1997 založila společně s dalšími publicisty a akademiky v Paříži. Můj další pramen inspirace v divadelní poušti. Tenkrát vycházel ještě velkoryse v papírové podobě, dvojí kliknutí na internetu jako dnes nestačilo.

    Sylvie Chalaye mě zásobila další literaturou: Dramaturgies africaines d’aujourd’hui en 10 parcours, Negres en images, L’Afrique noire et son théâtre au tournant du XXe siècle, Du Noir au Nègre: L’image du Noir au théâtre (1550-1960), Afrique noire et dramaturgies contemporaines: le syndrome Frankenstein… až k poslední knize oceněné loni Malrauxovou cenou Race et théâtre… Posílala mi pozvání na různá mezinárodní kolokvia a konference, seznamovala s dalšími osobnosti z celého světa, investovala tolik do mého studia! Ráda bych se jí za tu péči odvděčila českým překladem. Ale je tu ta věčná otázka: Najde se u nás překladatel(ka) a nakladatelství se zájmem? Prospělo by to nejen divadelnímu rozhledu nás všech.

    150. číslo časopisu Théâtre/Public jsem zhltla od začátku do konce. Několikrát. Vracím se k němu stále i po letech. Ale tenkrát po tom prvním čtení jsem si řekla, že všechny lidi z fotografií, všechna jména v textu musím poznat osobně. Literatury v té době bylo málo, lidé byli živí. Šlo jen o to, jak se k nim dostat. Nakonec to nebylo tak těžké. Zájem o africká divadla je neskutečným tmelem. Zvlášť když pocházíte z tzv. východní Evropy. Překvapíte už tím, že jste jediní. Důvěru a víru ve své úmysly však získáváte postupně, činy.

    Koffi Kwahulé (nar. 1956). Foto archiv

    Rok 2001 byl pro můj divadelní přerod klíčový. Kromě Sylvie Chalaye jsem se v Avignonu seznámila také s jejím mužem, dramatikem Kofim Kwahoulé. Nebyl v té době samozřejmě ještě tak známý jako dnes. A já jsem pyšná na to, že jsem ho o rok později mohla v Čechách představit. Společně s jeho ženou i dnes už dospělou dcerou.

    Skoro všichni tzv. afričtí autoři (autorek bylo tenkrát pomálu), na něž jsem narážela při četbě v časopise, mé svaté relikvii, se pak zjevovali v mém životě ve své skutečné podobě (občas i se svými dětmi a partnerkami) a stávali se mými přáteli… Caya Makhélé, José Pliya, Koulsy Lamko, Kossi Efoui… byli mezi prvními hosty mého projektu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, jenž mi v roce 2002 pomohla rozjet francouzská herečka žijící v Praze, Frederique Smetana. (Hodně mi tato divadelnice a její Divadlo Na voru chybí, aspoň, že ve Francii se jí daří.). Bylo – a stále je – nesmírně frustrující smět přeložit do češtiny vždy pouze jednu „africkou“ hru ročně. Navzdory tomu se nám podařilo slušně zmapovat tzv. „generaci“ osmdesátých let. Díky Ondřeji Černému, tehdejšímu řediteli Divadelního ústavu, a Táňe Langáškové, jeho někdejší zástupkyni, kteří s editorkou Kamilou Černou velkoryse pečovali o edici Současná divadelní hra. Deset let do ní přirozeně patřily i hry autorů z Afriky v překladech Michala a Matyldy Lázňovských. Crème de la crème překladatelů z francouzštiny.

    Ke guru Sylvii Chalaye se postupně přidávali další věrozvěsti afrických dramaturgií v Evropě. První jména jsem také objevila nejdřív na stránkách onoho, dnes už značně ohmataného a rozpadajícího se časopisu… Monique Blin, bývalá ředitelka festivalu Frankofonie v Limoges, se vzácným darem dávat lidi dohromady, nebo Emile Lansman, belgický divadelní nakladatel a organizátor… Monique mě vyslala v roce 2006 poprvé do Limoges, kde si každý podzim (a teď i jaro) dává RDV divadelní frankofonní Afrika a Karibik a kam se od té doby stále vracím. Emile mě dodnes zásobí divadelními texty. A nesmím samozřejmě zapomenout ani Grega Germaina a Marie-Pierre Bousquet, jejichž afro-karibskou dramaturgii divadla Chapelle du Verbe Incarné v Avignonu sleduju od jejich počátků v roce 1997.

    Za těch dvacet let jsem potkala řadu dalších osobností afrického divadla, rukama mi prošla spousta odborné literatury, divadelních her… takže se dnes ani věřit nechce, že to všechno začalo jedním časopisem, jedním setkáním… Objevila jsem houževnaté, inspirativní, nesmírně rozmanité divadlo, které mi v dnešní době dává čím dál větší smysl. Vzniká z vnitřní potřeby tvořit, a to mnohdy za cenu překonání obrovských překážek, jde o divadlo silných témat, revoltující, ne zapouzdřené samo do sebe, ale směřující k druhému, k jinému.

    Někdy smysl divadla najdete za humny, jindy za ním musíte na kraj světa. I když všecky cesty míří nakonec k vám, vaší vnitřní rovnováze.


    Komentáře k článku: Má divadelní bible (No. 67)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,