Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

    Milý Břeťo!

    Kdoví, kde jste! Obdivujeme Vaši energii a pohyblivost. Jsou však přirozené a u Vaší práce nutné. My se už neradi hýbáme z místa. Ve Vašem věku se všeobecně nesmělo, my nesměli zvlášť. Když se hranice otevřely, stihli jsme už jenom trochu. V šedesátém kterémsi roku jsme byli v Maďarsku s rancem a stanem. V osmašedesátém mi vyšla v Norsku Sekyra, dostali jsme pozvání a projeli kus té vytoužené země, kterou jsme znali od Lagerlöfové. Pak dvacet roků nic.

    Po převratu jsme byli v Itálii – Benátky a Padova. Co nás tam tehdy překvapilo a potěšilo: všude plno Čechů, kteří se živili ze svých zásob, sedíce někde na schodech: taková touha po poznání, při vší nouzi. Dvakrát jsme byli ve Vídni, já třikrát: já jsem tam vstupoval do Evropské unie. (Ten den jsme vstupovali…) Byl jsem tam měsíc na stipendiu: měl jsem byt, pozval jsem všecky svoje lidi, psaní nebylo tak důležité. Takto jsem byl čtvrt roku v Holandsku a tam jsem opravdu složil knížku Jak se dělá chlapec. Za ten pobyt vděčím Jiřině Šiklové, která mne komusi navrhla, jináč bych se tam nedostal. Já jsem, Břeťo, nebyl ani na žádném profláknutém veletrhu: Lipsko, Frankfurt… Nikdo mě nezval ani nevyslal, jsem na to pyšný.

    Byli jsme s paní Vaculíkovou v Barceloně, díky Monice Zgustové. Díky Vladimíru Blažkovi jsem byl čtvrt roku ve Feldafingu u Mnichova, to bylo velice dobré, zajímavé. Tam jsem složil knihu Milí spolužáci. Německo jsem poznal dost, na besedách a konferencích. Aha, v Uppsale na univerzitě jsem byl, to je Švédsko.

    Po válce jsme se dostali do Bulharska, ale neměli jsme peníze, a pak byl konec. Do Rumunska jsem měl jet od Literárních novin, ale ÚV KSČ to zakázal. Já už se začal učit rumunsky, to víte: valašské reminiscence. Paní Vaculíková byla za onoho režimu dvakrát ve Francii za naším Martinem. To byl trik: doufali, že tam zůstane a já potáhnu za ní. Byli jsme tam pak ještě spolu. Ale Paříž – žádný úžas: přirovnal jsem to k Vinohradům, jedny za druhými.

    Zavadil jsem i o Švýcarsko, když mne s kamarády pozval náš vydavatel Jürgen Braunschweiger, dej mu Bůh nebe. On si vzal za úkol vydávat tehdy zakázanou českou literaturu, vyšlo nás tam několik. Po převratu, jak nastala svoboda, ujal se jí trh, a od té doby nevyšlo mi tam nic. Oni jdou po nových jménech. Já budu vydávaný a objevený až později, jako například Joyce, a také mne nebude nikdo číst, jako já jsem sotva přečetl Odyssea.

    Vždycky jsem si přál nikdy nejet do Sovětského svazu. To mi zkazil Luboš Dobrovský, který ke konci svého velvyslancování mě předvolal. Na jedné univerzitě přeložili studenti několik mých fejetonů a vydali je v knížečce.

    Abych nezapomněl! Když jsem dělal v rozhlase, poslala mne redakce na výměnnou cestu do Berlína, Budapešti a Varšavy – do redakcí pro mládež. Nejvíc na mne zapůsobilo, že jsem nikde nenašel cenzuru, jako byla u nás HSTD, s níž jsme měli potíže. Když jsem se vrátil z Berlína, jeden znalec mi to vysvětlil: tam jsou všichni redaktoři cenzoři. Ve Varšavě byli hrdí, že si svým povstáním vymohli svobodu. Vůbec nemuseli pro mládež vysílat o politice. Slavný pořad Eva a měsíc byl o šatičkách a malování hubiček. A Budapešť, vrchol! Když jsem řekl, že musím něco natočit do našeho vysílání, smáli se, a když jsme vyjeli do terénu, ani nevzali magnetofon. Domů mi dali otep maďarské muziky. Takže jsem vybádal toto: Zatímco my jsme se snažili ten socialismus opravdu a čistě uskutečnit, oni ho odmítali, zapírali, posmívali se mu. Ale co se musí uznat: v tom Srpnu se ho přijeli silně zastat!

    Břeťo, a co píšu. Napsal jsem velice pěkný článek o kozách do plánované knížky Koza na trati. Má to takovéto motto: Každému muži vstoupí někdy na trať koza.

    S pozdravem

    Ludvík


    Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,