Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

    Milý Breťo Břetislave!

    Jak jste mi onehdy v telefonu říkal něco o Vaší mladší dceři, vzpomněl jsem si na jedno její ušlechtilé rozhodnutí. Když viděla, jaké máte starosti se starší dcerou, která byla v pubertě, prohlásila, že ona do puberty vůbec nevstoupí…

    To mi teď připomnělo můj úmysl nevstoupit do senility. Senilita, podle slovníku, není žádná nadávka, je to soubor projevů stáří. A tomu se vyhnout nedá, a tak to pozoruju, někdy se tím bavím. Nejdříve mi postihla kolena. Paní Vaculíková za její první znak považuje, jak jsem přestal zarovnávat válec psacího stroje s jeho okrajem. Na to už si teď dávám pozor.

    Samozřejmě mi někdy vypadávají z paměti jména, ale když si nemůžu vzpomenout, začnu mluvit o někom jiném. Včera jsem si nemohl vzpomenout na jméno jednoho spisovatele: věděl jsem jen, že je to jednoslabičné jméno a začíná na T. V noci jsem si vzpomněl: je to Putna. Oproti tomu mi z paměti bezdůvodně vyrážejí, jako pampeliška z asfaltového chodníku, názvy a slova, na která jsem si nikdy nevzpomněl. Paměť ale pořád cvičím. Před spaním si říkám básničky. Když jdu na nákup, odmítám lísteček, seznam věcí se naučím.

    Sjednané schůzky si zapisuju do kalendáříčku: místo a jméno. Ale nemůžu si vzpomenout proč: teprv až toho člověka uvidím.

    Ráno se mi nechce do života, nerad se myju a oblékám: v tomto se shodujeme s paní Vaculíkovou. Ale ona se pak obléká velice pečlivě. Nechce se mi měnit oblečení podle účelu a příležitosti.

    Ale myslím, že v některém ohledu se vlastně zdokonaluju. Například je mi většina věcí, o něž se lidé přou, fuk. Nemusím na všechno mít názor: někdy jen předstírám. Novinami listuju většinou bez zaujetí: stačí mi nadpisy. Kupujeme „Reflex”, ale já se divím, že to lidi čtou, nic z toho není životně zajímavé. Někdy narazím na opravdu zajímavé téma: ale jsem líný číst to. V televizi sledujeme jen zprávy: a i to jsou většinou zbytečnosti. Jako by nebylo opravdových zpráv. Sníh se televizí vleče bez zajímavosti.

    Zato mne často přepadne úžas až obdiv: nad tím, že takovéto město, jako je Praha, někdo dokáže řídit, spravovat, opravovat…

    Nad všudypřítomnou zemskou gravitací, bez níž nebylo by… ani oběhu krevního. O tom, jak těžko hledám dobrou knihu na čtení, jsem Vám psal. A pořád se píše! Sám mám v představě už jenom jednu knihu: ale jak se do ní rozběhnout při tom rozptylování hloupostmi a drobnými úkoly. Jestli jsem souhlasil, že v tom dopisování s Vámi budu pokračovat, už mne to mrzí. A změňte si tu fotografii: živý vypadáte pěkněji. Fejetony do Lidových novin píšu jen ze zdravotních důvodů: tělesně duševních. A kdybych nepotřeboval ty peníze, ani to bych nedělal. Nepotřebuju se ke všemu vyslovovat, ani šířit své názory. Věci jsou poměrně v pořádku, veřejně činných lidí si máme vážit, jen zpěvačky trochu míň fotografovat.

    Je poledne. Za oknem do dvora krásně padá, vznáší sníh. Na holém stromě uprostřed dvora sedí na vrcholu černý pták. Paní Vaculíková ho zná: je to jedna s padesáti strak, které v našem dvoře vyhubily všecky menší ptáčky. Už ani nevím, kdy jsme naposledy viděli kdekoliv obyčejného vrabce. Také naše dvě kočky zabíjejí ptáčky. Ty ale musíme mít proti myším a hryzcům. Ani nevím, Břeto, proč Vám to píšu.

    Ještě jedna drobnost: když se mi chce čurat, musím jít hned, a ne až za chvíli. Jinak nic nového, zdravím Vás a přeju Vám dobrý příští rok!

    Ludvík


    Komentáře k článku: Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,