Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tečka za epochou

    Když mně to sobotní dopoledne Jarda Vaněk zavolal, že zemřel Luděk Munzar, pocítil jsem cosi jako bytostnou potřebu nějak se k tomu vyslovit, neboť jsem nepovažoval za nahodilé, že mě o tom zpravuje člen amatérského souboru z dávných let, kde jsem se potkal s Luďkem Munzarem a vlastně jsem si díky němu začal uvědomovat některé podstatné hodnoty divadla.

    Ten soubor se jmenoval Mladá scéna a jeho vznik inicioval krajský výbor ČSM (Československého svazu mládeže). Vedl jej a režíroval herec nového královéhradeckého profesionálního divadla Lubomír Javorský, jenž jej složil ze studentů a učňů. Javorský nebyl dobrý herec ani dobrý režisér, ale byl nadšenec, jenž dovedl své nadšení přenášet i na jiné. A tak Mladá scéna souzněla s tehdejším duchem ČSM radostnou vůlí „měnit svět k lepšímu“. V této atmosféře se nesla i inscenace dramatizace Makarenkovy knihy Začínáme žít, s níž Mladá scéna vyhrála STM (Soutěž tvořivosti mládeže) a uvedli jsme ji dokonce na přehlídce amatérských divadelních souborů, na dvacátém Jiráskově Hronově.

    V takovém „svazáckém“ proudu Mladá scéna plula. Bylo to prostředí, jež nás nepochybně ovlivňovalo; někoho méně, jiného více. Ovšem převažovalo nadšení z divadla, neboť o to jsme měli největší zájem. Nebylo náhodou, že řada členů Mladé scény později vyrazila do profesionální divadelní oblasti. Luděk Munzar k nim patřil. Jak se dostal do Mladé scény, kdo jej získal, nevím, moc jsme ho neznali. Byl ze Smiřic, do Hradce Králové dojížděl na tehdejší Obchodní akademii. Ale brzy bylo jasné, že patří k těm členům souboru, kteří vládnou nespornými výraznými předpoklady pro divadlo, že je ani tolik nezajímá svazácké nadšení, ale hraní. Měl jsem v té naší inscenaci s Luďkem dva dialogy a přiznávám se, že jsem se na ně netěšil; spíše jsem z nich měl strach, neboť Luděk mne v nich vskutku válcoval. Musím dnes, po letech přiznat i to, že jsem nikdy jako herec nebyl v roli, nežil jsem jí; vždycky jsem byl jakoby mimo, pozoroval jsem sebe sama, jak „předstírám“, že jsem někdo jiný – a bavil jsem se tím. A vedle mne byl Luděk, ponořený zcela do smyšleného divadelního světa, který jsme spolu vytvářeli. Hráli jsme dramatizaci Makarenkovy „pedagogické poémy“ dost často, takže nebylo pro mne nijak složité poznat, že nejde o to, co dovede Luděk uhrát, ale že je v něm jakási zvláštní síla, která jej totálně, komplexně prostupuje a činí ten smyšlený divadelní svět, jenž je výsledkem naší souhry, naprosto důvěryhodným – a mne do něj přímo vtahuje. Najednou jsem byl někdo jiný a někde jinde, ač jsem se tomu bránil, protože mně to nevyhovovalo. Ale pochopil jsem tehdy, že herectví je více než schopnost a dovednost hrát nějakou postavu, že je v něm cosi víc než přetělesnění, předuševnění, přeosobnění, že je to jakýsi dar, jenž překračuje běžné vztahy a souvislosti. A taky jsem pochopil, že chci-li se zapojit do divadelního života, tak nikdy ne jako herec, protože tohle mně zůstalo odepřeno.

    V roli vysloužilého vojáka Valentina Bláhy (vpravo) s Janou Hlaváčovou (Markytka) a Josefem Somrem (Jakub Bušek, první radní) ve slavné inscenaci Našich furiantů v režii Miroslava Macháčka (premiéra 13. 3. 1979, Národní divadlo, Praha) foto Jaroslav Krejčí

    O několik desítek let později jsem byl na poloviční úvazek dramaturgem činohry Národního divadla, slavili jsme sto let od jeho otevření a zároveň jeho velkolepou přestavbu. Nebylo pochyb o tom, že po Libuši přijde v činohře ve Zlaté kapličce na pořad Jiráskova Lucerna, kterou bude režírovat František Laurin. A do sekerníka Brahy byl obsazen Luděk. Tehdejší šéf činohry mně mezi čtyřma očima řekl, že Luděk uvažuje o odchodu z Národního divadla, a požádal mne, když se taková léta známe, a dokonce jsme spolu kdysi vystupovali na jevišti, jestli bych s ním nepromluvil a nezkusil mu ten záměr rozmluvit. Odpověděl jsem, že sice nejsme s Luďkem tak důvěrní, abych si byl jistý, že na mě dá, ale že to zkusím. A také jsem to zkusil.

    Luděk mně věcně a vlastně velmi stručně a stroze odpověděl, že divadlo – a zejména Národní divadlo – mu už nedává žádné podněty, že je zbytečné, aby v něm byl. A já si k tomu a nad to uvědomil, jak hraje toho sekerníka Brahu, který je zajisté okrajovou postavou, jíž Jirásek nedopřál příliš aktivních vstupů do děje – až na to, že jde hájit lípu proti svévoli Vrchního. V té inscenaci před tou akcí Luďkův Braha štípal dřevo, s jistou zavilostí, nenávistností, vzteklostí – a přitom se zoufalou bezmocností a beznadějí. Už nikdy jsem s Luďkem nepromluvil o jeho rozhodnutí přestat hrát divadlo, protože v jeho Brahovi bylo uloženo vše.

    Jistěže by bylo možné teoreticky a případně s použitím neurozobrazovacích metod analyzovat Luďkovo herectví, jeho schopnost symbolizace postihující a vyjadřující skrytý smysl dění. Ale neučiním tak, jako jsem to neučinil tehdy. Ponechám si vzpomínku na tu tajemnou, magickou sílu, již jsem cítil vedle Luďka už jako ochotník. Jestliže jsem nazval těchto pár řádků tečkou za epochou, mínil jsem tím váhu, již mělo Luďkovo herectví v dějinách našeho divadla a tím i v dějinách našeho národa. Neboť jak napsal jeden znamenitý francouzský sociolog a historik divadla: Pro vítězství a slávu romantismu v divadle udělali herci více než všichni dramatikové. Daly by se z tohoto hlediska napsat i dějiny českého divadla – zvláště pak Národního. Byla to jedna velká a dlouhá epocha. Smrt Luďka Munzara za ní udělala konečnou tečku.

    Herec očima režiséra

    V Modřanech hledal své smiřické dětství


    Komentáře k článku: Tečka za epochou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,