Divadelní noviny Aktuální vydání 2/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

2/2020

ročník 28
21. 1.–3. 2. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tečka za epochou

    Když mně to sobotní dopoledne Jarda Vaněk zavolal, že zemřel Luděk Munzar, pocítil jsem cosi jako bytostnou potřebu nějak se k tomu vyslovit, neboť jsem nepovažoval za nahodilé, že mě o tom zpravuje člen amatérského souboru z dávných let, kde jsem se potkal s Luďkem Munzarem a vlastně jsem si díky němu začal uvědomovat některé podstatné hodnoty divadla.

    Ten soubor se jmenoval Mladá scéna a jeho vznik inicioval krajský výbor ČSM (Československého svazu mládeže). Vedl jej a režíroval herec nového královéhradeckého profesionálního divadla Lubomír Javorský, jenž jej složil ze studentů a učňů. Javorský nebyl dobrý herec ani dobrý režisér, ale byl nadšenec, jenž dovedl své nadšení přenášet i na jiné. A tak Mladá scéna souzněla s tehdejším duchem ČSM radostnou vůlí „měnit svět k lepšímu“. V této atmosféře se nesla i inscenace dramatizace Makarenkovy knihy Začínáme žít, s níž Mladá scéna vyhrála STM (Soutěž tvořivosti mládeže) a uvedli jsme ji dokonce na přehlídce amatérských divadelních souborů, na dvacátém Jiráskově Hronově.

    V takovém „svazáckém“ proudu Mladá scéna plula. Bylo to prostředí, jež nás nepochybně ovlivňovalo; někoho méně, jiného více. Ovšem převažovalo nadšení z divadla, neboť o to jsme měli největší zájem. Nebylo náhodou, že řada členů Mladé scény později vyrazila do profesionální divadelní oblasti. Luděk Munzar k nim patřil. Jak se dostal do Mladé scény, kdo jej získal, nevím, moc jsme ho neznali. Byl ze Smiřic, do Hradce Králové dojížděl na tehdejší Obchodní akademii. Ale brzy bylo jasné, že patří k těm členům souboru, kteří vládnou nespornými výraznými předpoklady pro divadlo, že je ani tolik nezajímá svazácké nadšení, ale hraní. Měl jsem v té naší inscenaci s Luďkem dva dialogy a přiznávám se, že jsem se na ně netěšil; spíše jsem z nich měl strach, neboť Luděk mne v nich vskutku válcoval. Musím dnes, po letech přiznat i to, že jsem nikdy jako herec nebyl v roli, nežil jsem jí; vždycky jsem byl jakoby mimo, pozoroval jsem sebe sama, jak „předstírám“, že jsem někdo jiný – a bavil jsem se tím. A vedle mne byl Luděk, ponořený zcela do smyšleného divadelního světa, který jsme spolu vytvářeli. Hráli jsme dramatizaci Makarenkovy „pedagogické poémy“ dost často, takže nebylo pro mne nijak složité poznat, že nejde o to, co dovede Luděk uhrát, ale že je v něm jakási zvláštní síla, která jej totálně, komplexně prostupuje a činí ten smyšlený divadelní svět, jenž je výsledkem naší souhry, naprosto důvěryhodným – a mne do něj přímo vtahuje. Najednou jsem byl někdo jiný a někde jinde, ač jsem se tomu bránil, protože mně to nevyhovovalo. Ale pochopil jsem tehdy, že herectví je více než schopnost a dovednost hrát nějakou postavu, že je v něm cosi víc než přetělesnění, předuševnění, přeosobnění, že je to jakýsi dar, jenž překračuje běžné vztahy a souvislosti. A taky jsem pochopil, že chci-li se zapojit do divadelního života, tak nikdy ne jako herec, protože tohle mně zůstalo odepřeno.

    V roli vysloužilého vojáka Valentina Bláhy (vpravo) s Janou Hlaváčovou (Markytka) a Josefem Somrem (Jakub Bušek, první radní) ve slavné inscenaci Našich furiantů v režii Miroslava Macháčka (premiéra 13. 3. 1979, Národní divadlo, Praha) foto Jaroslav Krejčí

    O několik desítek let později jsem byl na poloviční úvazek dramaturgem činohry Národního divadla, slavili jsme sto let od jeho otevření a zároveň jeho velkolepou přestavbu. Nebylo pochyb o tom, že po Libuši přijde v činohře ve Zlaté kapličce na pořad Jiráskova Lucerna, kterou bude režírovat František Laurin. A do sekerníka Brahy byl obsazen Luděk. Tehdejší šéf činohry mně mezi čtyřma očima řekl, že Luděk uvažuje o odchodu z Národního divadla, a požádal mne, když se taková léta známe, a dokonce jsme spolu kdysi vystupovali na jevišti, jestli bych s ním nepromluvil a nezkusil mu ten záměr rozmluvit. Odpověděl jsem, že sice nejsme s Luďkem tak důvěrní, abych si byl jistý, že na mě dá, ale že to zkusím. A také jsem to zkusil.

    Luděk mně věcně a vlastně velmi stručně a stroze odpověděl, že divadlo – a zejména Národní divadlo – mu už nedává žádné podněty, že je zbytečné, aby v něm byl. A já si k tomu a nad to uvědomil, jak hraje toho sekerníka Brahu, který je zajisté okrajovou postavou, jíž Jirásek nedopřál příliš aktivních vstupů do děje – až na to, že jde hájit lípu proti svévoli Vrchního. V té inscenaci před tou akcí Luďkův Braha štípal dřevo, s jistou zavilostí, nenávistností, vzteklostí – a přitom se zoufalou bezmocností a beznadějí. Už nikdy jsem s Luďkem nepromluvil o jeho rozhodnutí přestat hrát divadlo, protože v jeho Brahovi bylo uloženo vše.

    Jistěže by bylo možné teoreticky a případně s použitím neurozobrazovacích metod analyzovat Luďkovo herectví, jeho schopnost symbolizace postihující a vyjadřující skrytý smysl dění. Ale neučiním tak, jako jsem to neučinil tehdy. Ponechám si vzpomínku na tu tajemnou, magickou sílu, již jsem cítil vedle Luďka už jako ochotník. Jestliže jsem nazval těchto pár řádků tečkou za epochou, mínil jsem tím váhu, již mělo Luďkovo herectví v dějinách našeho divadla a tím i v dějinách našeho národa. Neboť jak napsal jeden znamenitý francouzský sociolog a historik divadla: Pro vítězství a slávu romantismu v divadle udělali herci více než všichni dramatikové. Daly by se z tohoto hlediska napsat i dějiny českého divadla – zvláště pak Národního. Byla to jedna velká a dlouhá epocha. Smrt Luďka Munzara za ní udělala konečnou tečku.

    Herec očima režiséra

    V Modřanech hledal své smiřické dětství


    Komentáře k článku: Tečka za epochou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *


    Aktuální vydání

    Názory–Glosy-Zprávy

    SlovoMusíme to udělat ZARÁZ!

    Pamatujete si doby, které snad trvají...

    Událost měsíceOtevření budovy Státní...

    Galakoncert Státní opera v proměnách...

    RozhovorLucie Ferenzová: Zvolili...

    Rozhovor se zastupující uměleckou...

    K věciStátní opera redivivus

    Po tříleté rekonstrukci se...

    VzpomínkaPověz mi, Táňo… aneb Moje...

    Stalo se to v neděli 19. května...

    ObrazemStátní opera v novém

    V plném lesku se 5. ledna 2020 po...

    GlosaJejich starosti…

    Náhodou se mi do rukou dostalo...

    GlosaNa okraj jednoho seriálu

    Česká televize se už hezkou řádku...

    Kritika

    Kritický žebříčekKritický žebříček 2/2020...

    5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

    Dalibor podle Formana

    Odhaduji, že začít v Boudě operou...

    U nás doma v Knédltrustu

    Zadržitelný vzestup Artura Uie napsal...

    Když ne divadlo, tak alespoň...

    Dvě významné skutečnosti si...

    Jirásek, soudruzi a...

    Příprava příspěvku...

    O rodinném štěstí

    Nejnovější nastudování opery Leoše...

    Všichni tančí se smrtí,...

    Na Nové scéně plzeňského Divadla J....

    Začalo to kosočtvercem

    Jen co bylo Milanu Kunderovi navráceno...

    Listování dějinami jedné...

    Pražská Ypsilonka slaví – už...

    To by tedy Jan Balabán koukal

    V rozmezí tří týdnů měly v Praze...

    Mrazivá pseudozámecká...

    České divadlo si s politikou,...

    Rozhovor

    Pavel Pavlovský: Jsem spíš...

    Stručný obsah příspěvku zde není...

    Kontext

    Kulatý stůlFestivaly, kam se podíváš

    Kulatý stůl na téma mezinárodních...

    Burza

    zadním vchodemDivadlo Jesličky Josefa...

    Do divadla zadním vchodem

    DotazníkVojta Švejda

    Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

    PodobyPornoherec

    Stručný obsah příspěvku zde není...

    Má divadelní biblePeter Brook: Prázdný prostor

    Jako kandrdas v prvním angažmá jsem s...

    Šlitr Šlitr Šlitr

    Tři výročí spojená s osobností...

    KnihovničkaDošlo do redakce

    Petr Bergmann: Bezděkovský...

    VýročíVýročí 1.−15. února

    Hruška Jiří, sólista opery (1. 2....

    GRAND Festival smíchu po...

    Východočeské divadlo Pardubice...

    KronikaJednou větou

    Výstava O létání a jiných snech v...

    ZemřeliZemřeli

    Otto Ondra (6. 1. 1939 Nebory – 12....

    ObrazemFagi a divadlo

    Zahraničí

    Děkujeme, že jste nás...

    Stručný obsah příspěvku zde není...

    Ceny Evening Standard 2019

    Pětašedesát let se už ve Velké...

    Paměti–záznamy–deníky

    Nesouřadné vzpomínky (II)

    Stručný obsah příspěvku zde není...

    Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po třech měsících).

    Obsah čísla 2/2020

    Archiv roku 2018



    Obsah,